Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Ve výroční den úmrtí Václava Havla jsem dostal dopis od Romana Smetany, datovaný v Rapoticích dne 15.12. 2012. Česká média v těchto dnech nemají na práci nic jiného, než opět nekriticky adorovat Havla jako „nejvyšší morální autoritu“. Možná by je postavilo na zem, kdyby Havel mohl napsat drama o životě ve státě, kde se o svobodě a demokracii, o niž svého času usiloval, sprostě lže a kde je nepoddajný vězeň režimu ponižován úplně stejně, jako tomu bylo za režimu minulého. Napsal Roman Smetana:

Zbytek trestu si odsedím na „samovazbě“, byl mi totiž udělen kázeňský trest. Ve čtvrtek 13. 12. zde probíhala celoústavní technická kontrola cel, měli jsme tedy vyházet všechny své věci na chodbu a podrobit se důkladné osobní prohlídce. Měl jsem toho plný zuby, den předtím jsme stavěli „Potěmkinovu vesnici“, uklízeli vše možné, měla se totiž dostavit jakási inspekce z Prahy, teď jsme zase byli nuceni vše vyházet ven.

Odmítl jsem se podřídit tomuhle nesmyslu, především jsem pak odmítal se svléci a špulit holý zadek s odůvodněním, že mezi půlkami prostě nic nemám. Dlouho, leč marně, jsem byl přesvědčován, abych ustoupil a zadek ukázal.

Pak na mě naběhlo pár ostrejch chlapíků, předvedli cosi jako akci zásahové jednotky, srazili mě na zem, zaklekli na záda, snažili se mi snad vykloubit rameno a řvali u toho jak tlupa paviánů.

Já jsem vydával také všelijaké přidušené zvuky, zásah byl totiž značně bolestivý a vlivem použité síly jsem nemohl v jeho průběhu volně dýchat. Když jsem sípal bolestí, řvali na mě, abych přestal, že mi to rameno ještě pořádně kloubit nezačali.

Poté, co mi bylo rozstříháno tričko a stržen zbytek oblečení, jsem byl spoután za zády, byly mi znovu nasazeny jen trenýrky a pantofle, a byl jsem veden do jiné budovy, na „díru“. Spoutané ruce mi přitom byly neustále zvedány nahoru, což bylo opět dosti bolestivé. Navíc se mi pouta zařezávala do rukou, musel jsem tedy jít v předklonu. Dozorci se přitom pochechtávali, asi si hoši trochu zablbli.

Zásah byl pro mne naprostým šokem, zasahující dozorci se chovali jako divá zvěř. Z mé strany nebyl patrný ať už před zásahem či v jeho průběhu ani náznak fyzického či verbálního útoku. Prostě jsem jen stál a nereagoval na příkazy. Použitou sílu proto považuji za zcela neadekvátní a brutální.

S čímkoliv, co jsem v životě zažil, bylo toto zcela nesouměřitelné. To jsem posléze sdělil i veliteli zásahu panu Doleželovi (který vykonává i funkci tiskového mluvčího věznice), podle kterého však zásah brutální nebyl, a pokud si budu stěžovat nebo se soudit, tak si prý vždy užití takovéhoto násilí vždy obhájí.

Tolik snad k popisu stěžejního zážitku minulého týdne, každý si o tom samozřejmě může myslet své. I na základě tohoto zážitku, pokud bych byl znovu odsouzen k odnětí svobody, nejenže nenastoupím v termínu, příště už se policii dobrovolně rozhodně nevydám.

Už mě přestalo bavit tohle zoo, pochybné autority vynucující si poslušnost, podrobování se nesmyslům, které se skutečnou snahou o nápravu nemají nic společného, když navíc tuto nápravu nechci, nepotřebuji a odmítám. A nehodlám už na bachaře špulit zadek. Nikdy.

Trest sta dní odnětí svobody má Romanovi Smetanovi skončit v sobotu 22. prosince 2012 před polednem. Výše uvedený text autor současně postupuje Výboru proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání Rady vlády ČR pro lidská práva. Protože si však o vztahu současné vlády k lidským právům autor nedělá iluze (viz např. Prohlášení proti rušení a oslabování Sekce pro lidská práva), oslovuje jím současně i Výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) Rady Evropy.

http://blisty.cz/art/66586.html

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)