Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 21.08.2019 09:20
    Je smutné, že se i dnes pod svůj názor mnozí bojí podepsat ...

    Read more...

     
  • 20.08.2019 20:02
    Korektura: EU, presneji Zapadni Evropa, to byl kdysi "predevsim ...

    Read more...

     
  • 20.08.2019 19:59
    EU, presneji Zapadni Evropa, to byl kdysi "predevsim obchodni ...

    Read more...

     
  • 20.08.2019 19:45
    Nemecko si v poslednich letech zadelalo na Problemy, o jakych ...

    Read more...

     
  • 20.08.2019 18:54
    Německo opakovaně dokazuje svoji schopnost vypořádat se s ...

    Read more...

     
  • 20.08.2019 18:49
    Vážená paní Dario, vynášet "konečné" soudy nad věcmi a druhými ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

McCrae_a_Satlerova_191011„My jsme nová Bartolomějská!“: I takto se „soudí“ v ČR – Nemá někdo rád Američany, nebo se někomu hodilo  ochránit skutečného vraha…?!

… Konečně, i český soud musel konstatovat, že proti němu žádné přímé důkazy nemá (protože žádné ani nejsou) – což by i podle českého trestního práva mělo stačit na zprošťující rozsudek. … Celé drama se začalo odvíjet právě přede dvěma roky, 8. března 2011, kdy byl můj manžel při běžné procházce po městě přepaden a povalen na chodník, já pak postavena ke zdi s nohama rozkročenýma jsem musela mlčky pozorovat, jak policajti surově zpracovávají mého manžela, ačkoliv se vůbec nebránil. … Následoval odvoz nás obou – každého zvlášť – na policejní ředitelství v Kongresové ulici, kde byl manžel ponechán 8 hodin bez obhájce a tlumočníka, ačkoliv se jich celou dobu domáhal a ačkoliv má na ně ze zákona právo. Byl podroben zcela ponižujícím procedurám, kdy byl vysvlečen donaha a za stálého hihňání mu různí policajti zkoumali varlata a to vše ještě natáčeli na kameru – asi pro pozdější pobavení. … Ten jediný, co ho „poznal“, byl trestně stíhaný bulharský recidivista, proti kterému bylo právě zahájeno další trestní stíhání – a který byl k soudu přivezen ve stejném eskortním autě jako můj muž a ještě ho mohl celou dobu pozorovat v eskortní cele – aby ho pak před soudem „identifikoval“. Můžeme jen odhadovat, co mu za to bylo policií slíbeno. … Při prohlížení spisu jsem si znovu uvědomila, co byl pan Slavík (tedy oběť vraždy) zač. Bral pervitin, heroin, kokain, měl pravidelné „obchodní“ styky s Albánci. Kradl v obchodech a pak zboží pod rukou prodával, aby měl na svou oblíbenou drogu. … Plakala jsem a bála se. Vím dobře, jaké věci se děly za komunismu v Bartolomějské. Když jsme podotkla, že mi to vše Bartolomějskou za komunismu připomíná, ozval se ze tmy hlas: NO, MY JSME NOVÁ BARTOLOMĚJSKÁ! … Země s takovýmto stavem práva a s takovýmto trestním řízením nemá budoucnosti, povede k degeneraci a masovému odlivu těch schopnějších – až tu zůstanou jenom takoví, co soudili a vyšetřovali mého manžela – a nebude mít na ně kdo dělat. …

My jsme nová Bartolomějská!

8. března uplynou již dva roky od přepadení a zatčení Američana Gilberta McCraee slavnou českou policií na pražské ulici. Na tu se už nikdy zpátky nevrátil - po zhruba roce věznění na Pankráci byl odsouzen (za vraždu feťáka, kterou prokazatelně nikdy nemohl spáchat) a převezen do nejtěžší věznice, do Valdic u Jičína, kde se i v současnosti nachází. A pokud spravedlnost nezvítězí, tak se tam i příštích 14 let nacházet bude.  První cenné poznatky o naší justici a jejích praktikách, které mu zjevně otevřely oči, čerpal právě od našeho předsedy, který byl v té době (na jaře 2011) vězněn na Pankráci spolu s ním. Paní Salterová, manželka p. McCraee, po dvou letech vzpomíná na svérázný dárek, který od české policie dostala k MDŽ, takto: (přebíráme v plném znění její dopis časopisu KRIMI, který uveřejnil článek ohledně jejího manžela - řekněme - v tradičním duchu - jak je všechno skvělé, zákonné a jasné a jak naše udatná policie briskně vypátrala nebezpečného vraha (který po vraždě zapomněl zahodit vražednou zbraň i odjet ze země, kde ho nic nevázalo).

_________________________

Redakce týdeníku KRIMI

 

Vážená redakce,

 

Reaguji tímto na článek z vašeho prosincového vydání, kde jsem si mohla přečíst váš názor na případ mého manžela Gilberta McCraee, označovaného vámi za vraha z tramvaje č. 22.

Musím říci, že jej nejen nesdílím, ale že je zcela zcestný a hlavně fakticky ničím nepodložený. Američan Gilbert Ferguson McCrae by byl v Americe zcela jistě – za stejné důkazní situace –osvobozen.

Konečně, i český soud musel konstatovat, že proti němu žádné přímé důkazy nemá (protože žádné ani nejsou) – což by i podle českého trestního práva mělo stačit na zprošťující rozsudek. Soudní řízení proběhnuvší proti mému manželovi je bohužel jen smutnou a ukázkovou ilustrací děsivého úpadku české justice a českého trestního práva jako celku. Soudy, které se na případu podílely – od Městského v Praze, přes Vrchní v Praze po Nejvyšší soud v Brně – se nesnažily pravdivě objasnit podstatu případu, ale zmanipulovat důkazní řízení tak, aby mohly nakonec „potrestat pachatele“ a nezůstal jim nevyřešený případ – i s povinností hradit nemalé odškodné mému manželovi za dosavadní – dvouleté – věznění. Pak by se totiž nejen můj manžel mohl ptát, kdo za to všechno může a jak je možné, že tolik dobře placených lidí ať už u policie či v justici je programově slepých a profesně totálně neschopných.

Celé drama se začalo odvíjet právě přede dvěma roky, 8. března 2011, kdy byl můj manžel při běžné procházce po městě přepaden a povalen na chodník, já pak postavena ke zdi s nohama rozkročenýma jsem musela mlčky pozorovat, jak policajti surově zpracovávají mého manžela, ačkoliv se vůbec nebránil.

Následoval odvoz nás obou – každého zvlášť – na policejní ředitelství v Kongresové ulici, kde byl manžel ponechán 8 hodin bez obhájce a tlumočníka, ačkoliv se jich celou dobu domáhal a ačkoliv má na ně ze zákona právo. Byl podroben zcela ponižujícím procedurám, kdy byl vysvlečen donaha a za stálého hihňání mu různí policajti zkoumali varlata a to vše ještě natáčeli na kameru – asi pro pozdější pobavení.

I já jsem se od samého počátku marně dovolávala svého práva na obhájce. Žila jsem 30 let v USA, a tak vím, že tam je přidělení obhájce naprostou samozřejmostí od prvních okamžiků zadržení, zvláště pak jde-li o tak závažnou věc, jakou je jistě vražda. V ČR mi bylo toto – zákonné – právo odmítnuto a když jsem odmítla vypovídat, bylo mi sděleno, že prostě musím. Tedy: Policejní orgány mne zcela v rozporu se zákonem nutily k výpovědi, ačkoliv to není mou povinností, zvláště pak jde-li o mého manžela a ještě se snažily zneužít mé tísně, kterou uměle vyvolaly tím, že mi odmítly zajistit právníka.

Po celou tu dobu se navíc nikdo neobtěžoval mi sdělit, CO SE VLASTNĚ STALO.

Následná domovní prohlídka byla provedena 6 těžkooděnci, které už čekaly v kuklách a se samopaly před naším bytem. Policii jsem v tomto nabídla součinnost, ta však nereagovala. Byla jsem usazena v obývacím pokoji, kde jsem seděla velmi rozrušena – a moc jsem se bála. Policajti se vrhli do ložnice – a tam se opravdu vyřádili. Já jsem nemohla být ničeho z toho přítomna a neustále jsem se – marně – dovolávala obhájce. To mi opět odmítli umožnit.

Teprve po delším přemlouvání mohla za mnou přijít sousedka, seděly jsme spolu na gauči, abych se tolik nebála. Ona je také svědkem toho, že jsem neměla žádnou příležitost se účastnit řádění, které v našem bytě probíhalo. Policajti otevřeli trezor, sebrali vzorky zbraní, co v něm byly, a také důkladně prošli počítač. Mám za to, že celá domovní prohlídka byla zjevně nezákonná, neboť příkaz k ní vydal dozorující státní zástupce 24.2., tedy v době, kdy ani já, ani můj manžel jsme ještě nebyli vůbec obviněni, natož vyslechnuti.

Policie dále prováděla pachovou zkoušku, ač nejen odborná literatura, ale zejména praxe země, odkud pochází obviněný, zdůrazňují nespolehlivost takových důkazů a jejich nepoužitelnost před soudem. Konečně, i zdejší experti, a to prof. PhDr. Jiří Strauss, Dr.Sc. a JUDr. Martin Kloubek poskytli dne 25.5. 2010 v Kriminalistické odorologii stanovisko, že pachové stopy mohou například v dopravním prostředku zůstat na sedadle nejen několik hodin, ale i několik dnů – a vzhledem k tomu, že tramvaj č. 22 jsme používali denně, nezbývá než konstatovat, že i kdyby byla potvrzena shoda pachových stop, neznamená to nic víc, než že tou tramvají můj muž mohl jet v průběhu několika posledních dnů, což není ani nic neobvyklého, ani žádný důkaz související s tímto případem, natož pak důkaz o vině či nevině.

Nepochopitelné excesy pokračovaly i dále, při soudním řízení, kdy první obhájce mého muže, Dr. Radvan, který případ jako první převzal (jeho jméno bylo uvedeno na listině advokátů sestavenou americkou ambasádou v Praze), byl odvolán jen 3 dny před začátkem hlavního líčení u Městského soudu v Praze – a následně, až v budově soudu, 10 minut před začátkem hlavního líčení, mu byl přidělen nový obhájce, kterému jsem i já osobně podepisovala plnou moc, Dr. Slováček.

Případ provázela i zcela nepřípustná jazyková diskriminace, kdy od počátku případu k dnešnímu dni trvá nedostatečný nebo vůbec žádný překlad materiálů, které se manžela týkaly a týkají. Mému manželovi nebyla navíc – z tohoto důvodu, že neumí česky – ani přidělena žádná práce ve věznici Valdice, kde se v současnosti nachází (přitom v Americe je např. spousta Mexičanů ve věznicích, kteří neumí anglicky, a přesto pracují).

Ve vazební věznici Pankrác došlo k přerušení podávání léků, které měl na srdce, a to po dobu 3 měsíců (!)

O vyšetření případu výmluvně svědčí, že svědci z baru Ještěrka, kde se měl můj muž před vraždou nacházet, ho nepoznali – až na jednoho - žádný, a to včetně barmana, který ho měl obsluhovat a tedy ho pozorovat z bezprostřední blízkosti. Ten jediný, co ho „poznal“, byl trestně stíhaný bulharský recidivista, proti kterému bylo právě zahájeno další trestní stíhání – a který byl k soudu přivezen ve stejném eskortním autě jako můj muž a ještě ho mohl celou dobu pozorovat v eskortní cele – aby ho pak před soudem „identifikoval“. Můžeme jen odhadovat, co mu za to bylo policií slíbeno.

Nikdy nezapomenu na svůj výslech v Kongresové – jak mě vedli do sklepa, kam mi odmítli vpustit doprovod právního zástupce. Plakala jsem a bála se. Vím dobře, jaké věci se děly za komunismu v Bartolomějské. Když jsme podotkla, že mi to vše Bartolomějskou za komunismu připomíná, ozval se ze tmy hlas: NO, MY JSME NOVÁ BARTOLOMĚJSKÁ! To opravdu nebyl hezký vtip. Byl-li to vtip.

Při prohlížení spisu jsem si znovu uvědomila, co byl pan Slavík (tedy oběť vraždy) zač. Bral pervitin, heroin, kokain, měl pravidelné „obchodní“ styky s Albánci. Kradl v obchodech a pak zboží pod rukou prodával, aby měl na svou oblíbenou drogu.

Za zmínku stojí i identikit osoby podezřelé, kde je typově úplně jiná osoba nežli je můj manžel – a to už na první pohled.

Střetnutí s touto nespravedlivou justicí a ubohými věznicemi, kam nikdo nevidí, co se v nich vlastně děje, je pro mne tvrdou srážkou s realitou – která se od dob komunismu zjevně nijak nezměnila. Jsem zase zpátky v r. 1969, kdy jsem z této země raději emigrovala, a to za poměrně dramatických okolností, kdy jsem přeplavala řeku Dyji a pohraničníci po nás začali střílet, jen co zjistili, že se tam něco děje. Přesto se mi emigrovat podařilo.

Časopis KRIMI by se měl především zamyslet nad tím, jak jsou v této zemi respektovány její vlastní zákony, jak (a kým) je vedeno a dozorováno trestní řízení a jak byly tyto předpisy respektovány právě v případě mého manžela – zatímco skuteční kriminálníci, kteří rozkradli miliardy a všude jinde by seděli na dlouhá léta, dostali od prezidenta amnestii.

Země s takovýmto stavem práva a s takovýmto trestním řízením nemá budoucnosti, povede k degeneraci a masovému odlivu těch schopnějších – až tu zůstanou jenom takoví, co soudili a vyšetřovali mého manžela – a nebude mít na ně kdo dělat.

 

S pozdravem

Sylvie Salterová

Sokolská 29

120 00 Praha 2 – Vinohrady

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

http://www.k213.cz/My-jsme-nova-Bartolomejska

* * *

VS Praha předvedl výkon hodný 50.let, jen na místě dr. Milady Horákové stál někdo jiný!

P.S.

Od pana Gilberta McCray jsem dosud obdržel 32 dopisů, včetně osobního dopisu US velvyslanci v České republice panu N.L.Eisenovi (osobně předáno) a mnoha kopií z trestního spisu. Pan McCray mi udělil plnou moc, abych tyto kopie předal velvyslanci USA tak velvyslanci Velké Británie v ČR, je i britským občanem. Učinil jsem tak. Svoji plnou moc jsem předal i US kongresmanovi, který o kauzu projevil zájem, aby mohl dokumenty používat. Obdržel vše co obě ambasády. Vzhledem k nečinnosti obou velvyslanectví, informuji průběžně už jen zástupce US kongresu.

 

Jan Šinágl, 1.3.2013

 

Z korespondence:

Dobrý den, pane Šinágle,

chtěl jsem tento příspěvek „přilepit“ pod článek o případu McCraye, ale nejde to, je příliš dlouhý. Tak Vám jej posílám mailem.

Podrobně jsem prostudoval celý rozsudek soudu prvního stupně a musím konstatovat, že důkazy, na kterých soud postavil závěr o vině, jsou více než nepřesvědčivé. Již motiv údajné vraždy je více než podivný. Těžko si lze představit, že by bez jakéhokoli afektu někdo mohl někoho ve spánku zastřelit jen na základě toho, že mu poškozený před hodinou nadával a navíc ještě v tramvaji, když měl možnost jej dále sledovat a zastřelit jej na vhodnějším místě. Slabina tohoto motivu navíc je v tom, že McCray nerozumí česky, zatímco poškozený jiný jazyk než češtinu neovládá. Těžko by tedy bylo možné McCraye nějak urazit nadávkami v jemu neznámém jazyce. V baru, kde se měl poškozený údajně s McCrayem setkat, se podle svědků vyslechnutých krátce po události, poškozený hádal s nějakým mužem ruské národnosti nebo rusky mluvícím, což v žádném případě nemohl být McCray. Je s podivem, jak mohla policie z vraždy podezřívat anglicky hovořícího Američana, když celý měsíc pátrala po rusky hovořícím údajném vrahovi.

Obžaloba stojí pouze na třech důkazech, z nichž není ani jeden, který by policie nemohla snadno zmanipulovat ve prospěch obžaloby. Mechanoskopické stopy na nábojnici není problém vytvořit, když měla policie v ruce zbraň, ze které mělo být vystřeleno a nalezená nábojnice na místě činu mohla být snadno zaměněna za nábojnici vystřelenou z nalezené zbraně cestou z domovní prohlídky. A pokud nedošlo k manipulaci s důkazem tímto způsobem, mohlo se tak stát mnoha dalšími způsoby. Při domovní prohlídce byly údajně nalezeny nábojnice (20 ks) stejné značky, jako u nábojnice nalezené na místě činu. Ani jedna z těchto nábojnic neměla na sobě stopy zbraně, nalezené u něj v bytě. Že by tyto nábojnice byly vystřelené ze zbraně, která se McCrayovi ztratila před několika lety se nezdá být pravděpodobné a McCray tvrdí, že tyto nábojnice doma neměl  a tuto značku nábojů nikdy nekupoval.  Pokud by byl vrahem McCray, nejspíš by se snažil vražedné zbraně zbavit, měl na  to ostatně měsíc čas. Pokud McCray používal náboje značky Winchester, je s podivem, že ani jeden takový náboj nebyl u něj v bytě nalezen, jen několik prázdných nábojnic této značky ale pocházejících neznámé zbraně.

Dalším důkazem měla být pachová stopa. Ta je ovšem vždy považována za nepříliš spolehlivý důkaz, jelikož je u něj možná manipulace ze strany psovoda a podle platných předpisů musí být u provádění důkazu pachové stopy přítomen obhájce.

Třetím důkazem mělo být svědectví osoby, která byla ve stejnou dobu vyšetřována pro trestnou činnost a byla tedy v kontaktu s policií a mohla být snadno k označení McCraye při rekognici zmanipulována.

Proti McCrayovi tedy neexistuje žádný přímý důkaz, ale naopak všechny tři důkazy, na kterých stojí obžaloba, mohly být snadno zmanipulovány.

Pokud existuje záznam z bezpečnostní kamery, na kterém je vidět muž podobný zdálky McCrayovi, proč nebyl proveden důkaz podle metody profesora Jiřího Strausse, podle které lze pachatele spolehlivě rozpoznat podle stylu jeho chůze, odborně „pohybu na dvou nohách“ (bipedální lokomoce)? Na základě této metody již dříve bylo usvědčeno několik pachatelů loupeží např. u benzínových čerpadel. Podle svědectví manželky McCraye byli oba ten večer na procházce a okolo onoho místa. které bylo v dohledu bezpečnostní kamery, procházeli. Proč nebylo její svědectví konfrontováno se záznamem bezpečnostní kamery, čímž mohla být její a McCrayova výpověď potvrzena nebo vyvrácena? Proč nebyly připuštěny další navrhované důkazy?

Tento případ na mne působí velmi podivně a být soudcem, nemohl bych si být jistý, že jsem neodsoudil nevinného člověka.

 

Marek Kořínek

Prostějov, 22.3.2013

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)