Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Nejnovější komentáře

  • 22.06.2018 11:48
    Odsunuli jsme 3 milióny nacistů nebo kolik? A ti němečtí ...

    Read more...

     
  • 22.06.2018 08:38
    Podsatné je, že jsou ničeny lidské životy, přímo a nepřímo. Zločinec ...

    Read more...

     
  • 22.06.2018 08:33
    Devitalizace - je to podle mne binec. Kolik pacientů umírá v ...

    Read more...

     
  • 22.06.2018 06:32
    Poslanec Zeman hovoří především o charakteru, který byl a je ...

    Read more...

     
  • 21.06.2018 16:14
    Češi míří zpět ke komunismu ...

    Read more...

     
  • 21.06.2018 15:05
    Ano, lékařská zkaženost dnešní Číny je obrovská. Řekl bych, že ...

    Read more...

Strojový překlad


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

havlik2… S Václavem Havlem udělal Klaus dohodu o tom, že nebude blokovat restituce a za to Havel podpoří jeho návrhy privatizačních předloh. Za Klausem se začali houfovat ti správní vlčáci, kteří nejen tušili, nýbrž i dobře věděli, že se bude porcovat majetek v řádech stovek miliard. A ta „elita“ z nich věděla i jak na to. … Tedy, u dominantního nástupu mocenské tzv. pravice po roce 1992 stál mravní relativismus a účelovost napojena na budoucí mega byznys. Ale tento nástup determinoval i rodící se nekomunistickou levici. Klaus zneužil své pozice k tomu, aby každému oponentovi své „pravdy“ přiřadil nálepku levičáka či dokonce marxisty a neostalinisty. Vzpomínáte na heslo „ Do leva nebo s Klausem“? … A tehdejší výsledek? Opoziční smlouva, která přikryla devadesátá léta nepropustnou pěkně těžkou dekou. Zeman chtěl vládnout a Klaus potřeboval zaklapnout víko a tak se pragmaticky dohodli. Éru bankovního socialismu ukončil levičák Zeman sanací bank a následným prodejem. To nedobré se přelilo do Konsolidační agentury (bermudského trojúhelníku české ekonomiky). Začalo se tomu říkat úspěch. Ostatně spojenectví Zeman - Klaus funguje do současnosti. Ta hraná ostrá polarizace se vytratila. Byla nahrazena dohodou o podílu na moci a hlavně o kontrole beztrestnosti. V zákrytu tohoto schématu si odehráli své party lidé jako Gross či Langer a jejich různí následovníci. … Souhlasím s tím, že bychom měli znát svou vlastní minulost. Začít bychom měli obdobím 1989 – 2013. Čas už přezrál. …

 

Za rok nás opět čekají další parlamentní volby. Měly by asi také potvrdit vyspělost naší demokracie čtvrtstoletí od změny režimu. Obávám se, že opět nebudou mít co potvrzovat. K té vyspělosti nám totiž chybí mnohé. Právě blížící se termín voleb je hlavním motivem ostrého vymezování se naší imaginární pravice vůči imaginární levici a naopak. Je to jako obvykle marketingový fígl, jak uměle zpolarizovat společnost a nahnat voliče k urnám. Tato předvolební navigace má jeden cíl – přežití stávající mocenské sestavy, které omylem říkáme politická reprezentace či dokonce elita. Zdrojů na svou předvolební produkci mají dost, a to nejen ze štědrých státních příspěvků, ale i od různých donátorů, kteří potřebují pro své zájmy zachovat status quo, byť to může opticky na první pohled budit zdání, že jde čas od času o změnu jako hrom.

Tak zvaná česká pravice se zrodila v průběhu dělení Občanského fóra v letech 1990- 1991. Vedle hodnotové marginální Křesťanské demokratické strany (Václav Benda), která pak kandidovala v koalici s ODS, a intelektuální Občanské demokratické aliance (Bratinka, Kroupa…), to byla především nová formace Občanské demokratické strany, v čele se sebevědomým Klausem, který do vedení OF vstoupil jako kádr Prognostického ústavu. Revoluční étos OF se vyčerpával a netrpělivá veřejnost chtěla razantní postup další transformace. Této poptávce šel Klaus naproti. Získal podporu v regionech a porazil své pražské kolegy z OF. Osvojil si pravicovou rétoriku.

Tvrdě odmítl dialog s „osmašedesátníky“ a pasoval se do pozice nového lídra dožívající „revoluce“, který zabrání restartu komunistů. Využil toho, že se ve vedení OF jaksi nedostávalo erudovaných ekonomů a postupně si budoval zárodky své dominance. Diskuse byla vytěsněna míjejícími se monology.

S Václavem Havlem udělal Klaus dohodu o tom, že nebude blokovat restituce a za to Havel podpoří jeho návrhy privatizačních předloh. Za Klausem se začali houfovat ti správní vlčáci, kteří nejen tušili, nýbrž i dobře věděli, že se bude porcovat majetek v řádech stovek miliard. A ta „elita“ z nich věděla i jak na to.

V té době jsem se rozhodl z toho rozjetého expresu vystoupit. Nechtěl jsem do této společnosti patřit. Má důvěřivost byla naplněna. Ta nová parta sama sebe začala nazývat jedinou správnou ortodoxní pravicí. Od ODS se vzdálili i ti, kteří u zrodu dodávali rodící se straně širší programový záběr. Málo se například ví, že v programovém poradním sboru zasedali na přelomu let 1991-1992 lidé.

Kromě mnoha různých verbálních odkazů na Adama Smithe, Friedricha Augusta Hayeka, ale taky Miltona Freedmana, a nakonec i Margaret Thatcherovou, však toho v reálné politice mnoho pravicového nebylo. Opak byl spíše pravdou. Začal se jakoby budovat kapitalismus bez kapitálu a kapitalistů. Nabízela se pravice bez pravicových hodnot, bez pravičáků a bez příslušnosti k obvyklým voličským komunitám. Stačilo říci – „Nemám rád komunisty a „osmašedesátníky“, tudíž jsem pravičák“. Nezřídka to pronášeli ještě včerejší členové KSČ, či jiní velmi loajální zástupci přidružených organizací. Byli mezi nimi i placení vrcholoví funkcionáři SSM. A  nechyběli i tací, kteří si zadali s Stb. Někteří z nich pak dokonce psali i transformační zákony, třeba ten o kupónové privatizaci. A to pomíjím množství skartovaných spisů či neviditelnou agenturní síť KGB. Všichni dohromady chtěli nejen osprchovat své svědomí, ale především přímo nebo zprostředkovaně vstoupit do nové sezóny v novém tričku, samozřejmě v tom vítězném.

Tedy, u dominantního nástupu mocenské tzv. pravice po roce 1992 stál mravní relativismus a účelovost napojena na budoucí mega byznys. Ale tento nástup determinoval i rodící se nekomunistickou levici. Klaus zneužil své pozice k tomu, aby každému oponentovi své „pravdy“ přiřadil nálepku levičáka či dokonce marxisty a neostalinisty. Vzpomínáte na heslo „ Do leva nebo s Klausem“? A tehdy mnohá horlivě adorující média tuto hru hrála s ním. Přijala i předchozí absurdní heslo o tom, že oni dokázali, že to dokážou. Tomuto schématu se vymykala pokračovatelka KSČ, pod staronovým názvem KSČM, která si uchovala svůj skanzen. Tato anomálie v bývalém východoevropském bloku měla za následek křehké povolební koalice, k čemuž přispíval a stále přispívá i nevhodný volební systém.

V té době svou příležitost vycítil Miloš Zeman. A začal hrát roli levicového Klause.

Centristické strany se pohybovaly na prahu volitelnosti či občas hrály roli jazýčku na vahách, jako v případě elastických lidovců. Zeman vyluxoval všechny levicové alternativy a začal se ostře vymezovat vůči Klausovi. Hesla o spálené zemi a zločinech století zabrala. Hřiště se rozpůlilo na dvě poloviny. Nezapomenutelný byl Zemanův projev na půdě parlamentu o způsobu převzetí České pojišťovny dravou investiční skupinou PPF a roli Ivana Kočárníka v tomto konkrétním příběhu. Mnohé naznačil i nedávný rozhovor bývalého místopředsedy ODS Jana Stráského, který poskytl Hospodářským novinám.

A tehdejší výsledek? Opoziční smlouva, která přikryla devadesátá léta nepropustnou pěkně těžkou dekou. Zeman chtěl vládnout a Klaus potřeboval zaklapnout víko a tak se pragmaticky dohodli. Éru bankovního socialismu ukončil levičák Zeman sanací bank a následným prodejem. To nedobré se přelilo do Konsolidační agentury (bermudského trojúhelníku české ekonomiky). Začalo se tomu říkat úspěch. Ostatně spojenectví Zeman - Klaus funguje do současnosti. Ta hraná ostrá polarizace se vytratila. Byla nahrazena dohodou o podílu na moci a hlavně o kontrole beztrestnosti. V zákrytu tohoto schématu si odehráli své party lidé jako Gross či Langer a jejich různí následovníci.

Klausova a Zemanova odchodu z exekutivy využil hlavně Kalousek a ukousl si pořádnou porci koláče, pomohla mu k tomu především dohoda s Topolánkem. Suma sumárum – řeči o levicovém či pravicovém puči jsou skoro až úsměvné. Svědčí o tom, že se v české politice pohybuje stále velmi vlivná skupina veteránů, kteří nejsou odborně zdatní, osobnostně zralí a ani elementárně mravní. Právě proto potřebují hrát hru na hodnou a zlou levici či pravici, to podle potřeby. A vnucují nám své interpretace společně prožité nedávné minulosti. Konec konců platí, že vítězové píší dějiny. Mají k dispozici celou mašinerii státního aparátu, média, zdroje a vlivné kamarády.

Většinová společnost to pouze pasivně konzumuje, případně již rezignovala. A podle osvědčených triků sedá na lep a volí to okřídlené menší zlo. Trudný produkt naší fasádní demokracie. Souhlasím s tím, že bychom měli znát svou vlastní minulost. Začít bychom měli obdobím 1989 – 2013. Čas už přezrál. Pro případnou zásadní systémovou změnu je to podmínka nezbytná. A to i kvůli tomu, že jsme se standardům vyspělých demokracií ani nepřiblížili. Ba naopak, utápíme se v našem posttotalitním experimentu východoevropského chaosu. A nedá se to překrýt ani agresivními útoky na různé vnější nepřátele, byť domnělé, bez ohledu na všemožné trable a potíže okolního světa.

 

Petr Havlík, 17.4.2013

Zkoumání rudé totality bez komunistů aneb chvála antikomunismu

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share
Přidat komentář