Sdělovací prostředky se v poslední době výrazně věnovaly vykopání hromadného hrobu místních německých obyvatel u Dobronína na Jihlavsku. Při vší úctě k nim a k iniciátorovi akce panu Marešovi si dovoluji namítnout následující skutečnost. Je třeba striktně rozlišovat případy, kdy si „účty“ vyřizovali místní lidé přes tzv. samozvané Revoluční gardy (to je případ Dobronína) a případy, které přímo řídili zástupci poválečného československého státu (zejména jednotky československé armády, četnictva, NV a jiných správních úřadů).
Ve druhém případě (státním) se totiž jejich konání stalo vzorem k následování pro místní obyvatelstvo, které zneužívalo jejich záštitu k obohacení, získání pozdějších výhod, překrytí své válečné kolaborace či nečinnosti.
Své skutky pak všichni vložili na bedra poválečného státu, který je následně ospravedlnil. Dovoluji si uvést několik souvislostí :
1) Neodkrytých lokálních hromadných hrobů místních či ztracených procházejících Němců (tzv.“národních hostů“) najdeme v Čechách a na Moravě spoustu. Ve středních a západních Čechách je najdeme všude, kde odbočilo německé obyvatelstvo z hlavních komunikací na vedlejší.
2) Vůdčími osobnostmi těchto zbytečných poválečných excesů se stávali zištní lidé, kterým vyhovovalo to, že mohou určovat osudy ostatních lidí, a to jak obětí, tak svých soukmenovců(často např. zneužívali mladického nadšení, závislosti, vydíráni či vendety).
3) V případě dobronínského masakru šlo o vraždy, ale v celé řadě případů šlo také o cílené „státní zakázky“(dovolávání poválečných slov prezidenta Beneše-„dobrý Němec, mrtvý Němec“), tedy akcí, při kterých šlo o úmyslnou a plánovanou likvidaci nejen místního německého obyvatelstva. To je i případ Postoloprt, který jednoznačně nese genocidní znaky v režii státních zástupců, kteří zneužívali své moci a pro které se stalo poválečné vraždění a zneužívání zábavou a denní rutinou.
4) O tom, že státní úřady 3.republiky nechtěly nést odpovědnost za některé případy svědčí i vytvoření parlamentních vyšetřovacích komisí a jejich závěry pro některé případy(např.opět Postoloprty) a zpráva ministra spravedlnosti Drtiny přednesená v roce 1947 v parlamentu, které řešili případy tzv.“gestapismu“ po válce na čs. straně. Již z hlediska tehdejšího čs. práva šlo o revizi poválečného prezidentského omilostnění (nikoli majetkových dekretů!).
5) Po roce 1948 byly všechny vyšetřovací a soudní aktivity v této oblasti zastaveny, většina spisů zničena nebo odložena ad acta. Tím se vše vrátilo k „dekretové“ prezidentské spravedlnosti. Cui bono?
Musíme si zvyknout na to, že naše moderní dějiny a osudy lidí s nimi svázané nejsou černobílé. Je třeba neustále je revidovat a klást si nové otázky. V první řadě však musíme převzít své státní závazky, a to i ty staré. V opačném případě se nám může stát, že budeme navazovat pouze na selektivní právo po roce 1948 a nad zločiny budeme nadále zavírat oči. Upozorňovat na zneužití státní moci, které vedlo k záměrnému likvidování německého obyvatelstva po válce, k tomu určitě patří.
Kdysi jsem viděl nizozemský film „Černá kniha“ o odboji a kolaboraci za 2. světové války. Zděsil jsem se toho, jak v něm nebylo nic jistého a děj se stále měnil. Čím více se snažím poznávat naše moderní dějiny, zdá se mi děj tohoto filmu slabým odvárkem proti českému a slovenskému prostředí.
Petr Zemánek 5.9. 2010
Read more...