Ontologický základ lidského poznání - Změna v začátku novověku - Kodaňská kvantová mechanika a její důsledky - Matematické modelování a fyzikální teorie v současnosti - Návrat k ontologii
(Miloš V. Lokajícek, Praha - únor 2014)
… Tento vývoj se ovšem netýkal jen oblasti fyzikální vědy. Uplatňuje se prakticky ve všech oblastech poznání. Prakticky každý souhlas s fenomenologickou skutečností se označuje za prokázanou pravdu, kterou pak hájí určité skupiny lidí, jímž se podařilo obsadit některé důležité posice. Ti kategoricky odmítají z mocenských posic jakýkoliv jiný názor, který jim není vlastni, aniž by se snažili racionálně prokázat oprávněnost svého stanoviska či vyvrátit opačné stanovisko. …
V současnosti se často hovoří o neblahých dopadech genderové ideologie na celý vývoj lidského rodu (viz např. Radim Cigánek: „Gender jako frontální útok na rodinu“, Monitor č. 1 , 12.1.2014), protože tato ideologie představuje rozhodný útok na harmonické fungování rodiny a výchovy dětí. Vyžaduje totiž v rozporu se skutečností naprostou rovnost mezi mužem a ženou a označuje sexuální rozdíly za produkt výchovy a nikoli vrozenou vlastnost. Nikdo se však dostatečně nezamýšlí nad důvody a postupem, jak tato ideologie mohla vůbec vzniknout. Její vznik lze totiž označit za přímý důsledek deformace základního lidského poznání, k níž došlo především v posledních dvou stoletích. Daná deformace měla však začátek již na rozhranní středověku a novověku.
Tato deformace totiž zasáhla všechny oblasti lidského života a veškerého přístupu k našemu poznání (včetně poznání vědeckého). Stěží je ovšem možno dospět k příslušné nápravě, když se nezačne u vlastních kořenů této deformace, která má dopad i na veškeré vědecké poznání a je vlastně zcela falešně podporována velikým pokrokem vycházejícím z oblasti tzv. kvantové fyziky. Avšak abychom zcela pochopili, co se vlastně v novověku v oblasti poznání (včetně vědeckého) a také později událo, musíme se vrátit do středověku (a vlastně i do starověku).
Ontologický základ lidského poznání
Jak bylo uvedeno, tato deformace se týká veškerého lidského poznání. Budeme ji však demonstrovat především na oblasti fyzikální vědy týkající se mikroskopické oblasti, která představuje do určité míry základní přístup k veškerému dalšímu poznání. V rámci dané oblasti lze pak míru této deformace také spolehlivě prokázat. Rozhodujícího pokroku v celé oblasti fyzikálního poznání bylo dosaženo v novověku na základě výsledků klasické fyziky, kterou rozvinuli Galileo a Newton. Ti ovšem postavili dané poznání na ontologickém základě, který zformuloval již ve Starém Řecku Aristoteles zřejmě na základech Sokratova učení. Aristotelova filosofie se zachovala a dále rozvíjela v muslimském světě. Ve 12. stol. ji od Arabů převzal Albert Vel. označovaný za nej většího přírodovědce středověku. Daný ontologický základ pak podle tehdejších poznatků dále rozvinul jeho žák Tomáš Akv. Lze říci (jak později přesněji vysvětlíme), že veškerý dosavadní technologický pokrok vychází stále z tohoto základu, i když se jedná o pokrok založený na kvantové fyzice. Je však třeba věnovat pozornost nejprve vývoji v oblasti lidského poznání v začátcích novověku.
Změna v začátku novověku
První krok se pravděpodobně uskutečnil již v konci středověku, když za zcela jisté poznání lidského rozumu začala být označována existence první příčiny a některé tzv. první principy; na rozdíl od stanoviska Tomáše Akv., jenž se zmiňoval o závěrech poznání dělaných na základě negativních tvrzení. To však bylo přesněji pochopeno až v začátku 20. stol., když byl zformulován princip falsifikace. Dané nadřazení lidského rozumu bylo pak kanonizováno, když Descartes (1596-1650) svým: „myslím, tedy jsem“ přisoudil v podstatě lidskému rozumu schopnost rozhodovat o existenci a vlastnostech světa. To významným způsobem ovlivnilo kulturní vývoj Evropy a tzv. západního světa a mělo vliv na vývoj celé lidské společnosti. Důsledkem bylo tzv. osvícenství a dále positivismus (A. Comte, 1798-1857), který v polovině 19. stol ovlivnil rozhodným způsobem i přístup k vědeckému poznání. Cílem poznání se stalo úsilí popsat pomocí matematických modelů skupinu měřených fenomenologických dat, aniž by se testovaly předpoklady, na jejichž základě byl daný model odvozen, což se projevilo nejvíce v oblasti mikroskopického fyzikálního výzkumu.
Vyvrcholilo to, když N. Bohr v r. 1913 definoval kvantové charakteristiky atomu pomocí dvou ryze fenomenologických postulátů, a zejména pak, když v r. 1927 zformuloval svoji kodaňskou kvantovou mechaniku tím, že ke Schroedingerově rovnici připojil přídavné předpoklady, které byly v rozhodném rozporu s její původní fyzikální interpretací, jak ji navrhl v r. 1925 Schroedinger a jež byla ve shodě s ontologickým základem. Tato interpretace byla odmítnuta a kodaňská kvantová mechanika byla přijata za základní teorii mikroskopického světa a je vlastně za takovou pokládána i v současnosti.
Kodaňská kvantová mechanika a její důsledky
Proti kodaňské kvantové mechanice vystoupil již v r. 1935 Einstein, jenž na základě myšlenkového koincidenčního experimentu ukázal, že daná teorie jev rozhodném rozporu s ontologickou skutečností. Tuto kritiku však Bohr odmítl a světová vědecká komunita se postavila na jeho stanovisko (viz podrobnější vysvětlení daného vývoje v dodatku). Za zcela přijatelné začaly být i tzv. kvantové paradoxy, z nichž za hlavní lze označit duální interpretaci fyzikálních procesů, které mohly být vykládány podle okolností na vlnovém anebo částicovém základě. To vlastně rozhodným způsobem podpořilo positivistický fenomenologický přístup k poznání. Není pochyby, že se to rozhodným způsobem promítlo do veškerého lidského myšlení a poznávání, jak se s tím dnes setkáváme v běžném životě. Právo rozhodovat o příslušné pravdě se v současnosti přisuzuje prakticky rozumu každého člověka.
Později (po r. 1952) se sice začalo uvažovat o obou zmíněných interpretacích Schroedingerovy rovnice a o možnosti rozhodnout mezi nimi na experimentálním základě. Dané rozhodnutí pak padlo po r. 1982, když na základě experimentu bylo zjištěno, že neplatí nerovnost, kterou odvodil v r. 1964 J. Bell. O této nerovnosti se obecně předpokládalo (bez jakéhokoliv důkazu), že platí ve zmíněné fyzikální interpretaci Schroedingerovy rovnice, kterou v r. 1925 navrhl Schroedinger, a nikoli v kodaňské alternativě. Teprve nyní bylo definitivně prokázáno, že tato nerovnost neplatí v žádné z těchto alternativ (viz dodatek).
Budeme proto nyní věnovat pozornost především důsledkům, které měla kodaňská alternativa (víra v její paradoxy) nepochybně jak pro veškerou vědu, tak i pro myšlení celé lidské společnosti, jež byla plně ovlivněna positivistickým přístupem, který vlastně jakoukoli příčinou (ontologickou) souvislost odmítl. Přispěl k tomu nepochybně i veliký pokrok, k němuž došlo v matematickém modelování fyzikálních jevů na základě kvantové teorie ajenž je založen na interpretaci navržené Schroedingerem.
Matematické modelování a fyzikální teorie v současnosti
Od poloviny 19. stol. se intensivně rozvíjely matematické modely popisující fyzikální skutečnost. Ta byla representována různými fenomenologickými charakteristikami naměřenými v jednotlivých experimentech. Každý model, který dal výsledky alespoň rámcově shodné s příslušnými experimentálními daty, byl brán jako odpovídající teoretický základ, aniž by se braly v úvahu předpoklady, z nichž příslušné modely vycházely. Vzhledem k tomu, že se zcela opustil ontologický základ, netestovaly se v podstatě ani odpovídající kauzální vztahy v časovém vývoji příslušných fyzikálních systémů. Někdy se dokonce argumentovalo, že daný vývoj probíhá zcela v rozporu s ontologickou představou, což se začíná v současnosti pomalu korigovat. V minulosti totiž stačilo, když nějaké pravděpodobnostní rozdělení odvozené pomocí matematického modelu souhlasilo s rozdělením příslušných naměřených hodnot.
Tento vývoj se ovšem netýkal jen oblasti fyzikální vědy. Uplatňuje se prakticky ve všech oblastech poznání. Prakticky každý souhlas s fenomenologickou skutečností se označuje za prokázanou pravdu, kterou pak hájí určité skupiny lidí, jímž se podařilo obsadit některé důležité posice. Ti kategoricky odmítají z mocenských posic jakýkoliv jiný názor, který jim není vlastni, aniž by se snažili racionálně prokázat oprávněnost svého stanoviska či vyvrátit opačné stanovisko. Danou skutečnost můžeme prokázat právě na sporu, který vedeme s představiteli Americké fyzikální společnosti a jenž se týká chybného předpokladu ve zmíněné Bellově nerovnosti. Takových chybných závěrů založených na neplatných předpokladech existuje však v současné teorii mikroskopických procesů více.
Platí to ovšem i o dalších oblastech vědeckého poznání, jak na to upozorňuje článek „How science goes wrong“, který byl uveřejněn 19.10. 2013 v Economist. Daný článek se sice soustřeďuje na určitou oblast lékařsko-biologickou; příslušná kritika však platí nepochybně pro celou oblast současné vědy. Je nutno prolomjt mocenské bariéry, které brání skutečnému vědeckému pokroku.
Je evidentní, že další vývoj vědeckého poznání vyžaduje, abychom se plně vrátili k ontologickému základu, jehož součástí bude i sledováni kauzálních následností v časovém vývoji příslušných systémů.
Návrat k ontologii
Není pochyby o tom, že veškerý hmotný svět se řídí zákony, které platí obecně, i když oblast mikrosvětaje pro nás zatím velmi neznámou oblastí, ať již se jedná o skutečnou strukturu jednotlivýchatomů nebo o strukturu jednotlivých částic. Neexistuje však zcela žádný důvod, abychom v oblasti mikrosvěta opustili ontologický přístup platný v oblasti veškerého pozorovatelného světa.
Pokud se týká existence současného světa, lze pokládat zajisté, že se pomalu vyvíjel od neživých forem k systémům vykazujícím stále větší složitost. Náš rozum je pak schopen popsat do určití míiy systém zákonitostí, jimiž se jednotlivé hladiny tohoto vývoje řídí. Leží však zcela mino schopnost jeho chápání, jak došlo v jednotlivých případech k přechodu do vyšších složitějších hladin (včetně vlastního počátku). Je ovšem evidentní, že v současnosti je nejvyšší hodnotou lidský život se všemi jeho duchovními schopnostmi a svobodnou vůlí. To musí být zcela respektováno každou lidskou osobou.
Na tomto základě musí být také interpretovány pojmy „dobro“ a „zlo“: co podporuje (nebo neodporuje) anebo co porušuje (neboje v rozporu) harmonický vývoj lidského rodu anebo jednotlivých lidí. Je jistě nutno rozhodujícím způsobem podporovat život každé rodiny, v níž se funkce ženy a muže musí podílet odpovídajícím podílem. Oba jsou plně zodpovědní za výchovu dětí tak, aby život celého lidského rodu se dále harmonicky vyvíjel. Zejména musí být v tomto ohledu oceněny povinnosti ženy, která za daný vývoj nese jistě větší část zodpovědnosti.
Z hlediska hodnoty lidského života existuje však také určitá rovnost všech lidí. Z toho vyplývají i příslušná práva, ale také úměrné povinnosti pro každého člověka. Svět se ovšem v průběhu věků změnil a život jednotlivých lidí se významně ulehčil na základě spolupráce, která musí být správně rozdělena a organizována, aniž by si někdo mohl přivlastňovat neúměrná práva, anebo byl na druhé straně vyřazen špatnou organizací lidské společnosti z rovnoprávné účasti na této spolupráci, což se v současnosti děje ve značné míře.
Závěr,
Na závěr jen několik krátkých poznámek. Pokud se týká kodaňské kvantové mechaniky, její zastánci si přisvojují často zásluhu za veliký technologický pokrok, který je založen na nových poznatcích z oblasti mikroskopického světa ajenž se uskutečnil v posledních několika desetiletích. To je však veliký omyl, neboť v odvozování příslušných výsledků se nikde neobjevil žádný ze základních předpokladů, jež kodaňskou alternativu vytvářejí. Pokud byla úspěšně aplikována Schroedingerova rovnice, byla vždy interpretována podle původního Schroedingerova návrhu (tedy v plné shodě s kausální ontologii). Není ovšem vyloučeno, že i v těchto postupech se v příslušných matematických modelech objevily některé nepřesné předpoklady, které v dalším poznávacím vývoji bude nutno nahradit jinými, jež by lépe odpovídaly skutečnosti.
Pokud se týká chybného předpokladu v Bellově nerovnosti objevila se takových chybných předpokladů celá řada ve všech vědeckých oblastech, jež využívají složitějších matematických modelů k dosažení příslušných výsledků. Vždyť ani v oblasti fyzikální vědy nepředstavuje Bellova nerovnost jediný případ. V našich odborných statích jsme již v publikovaných pracích upozornili i na jiné případy.
Je to právě návrat k ontologii, kterým je podmíněn další rozvoj v současnosti značně deformované vědy, která velkou měrou ovlivnila a ovlivňuje i současné lidské poznáni a celou atmosféru ve společnosti, byť to na první pohled nemusí být vždy tak viditelné.
Dodatek - Kodaňská kvantová mechanika a její vývoj
Spor mezi Einsteinem a Bohrem
Proti kodaňské kvantové mechanice vystoupil vr. 1935 Einstein, jenž na základě myšlenkového koincidenčního experimentu ukázal, že daná teorie je v rozhodném rozporu s ontologickou zkušeností. Jeho experiment byl založen na předpokladu, že dvě částice vzniklé rozpadem nestabilní částice v klidu letí v opačných směrech a dvěma detektory se měří koincidenční pravděpodobnost jejich průchodu. Ukázal pak, že v dané teorii určuje detekce jedné částice detekci též druhé částice. Bohr odmítl tuto kritiku s tím, že to platí jen v makroskopickém světě; na mikroskopické úrovni je takové vzájemné ovlivnění podle něho zcela přípustné. Světová vědecká veřejnost se pak postavila zcela na Bohrovo stanovisko. Zastánci dané teorie pokládají tuto trvalou vazbu mezi základními mikroskopickými částicemi (angl. entanglement) za trvalou vlastnost, aniž by se někdo zajímal o to, jak může dojít při přechodu mezi různými fyzikálními oblastmi k tak zásadnímu rozdílu v základních zákonitostech, anebo alespoň kde je hranice mezi nimi.
Kodaňská kvantová alternativa vznikla tím, že Bohr přidal ke Schroedingerově rovnici silné předpoklady týkající se struktury Hilbertova prostoru, který je tvořen všemi řešeními této rovnice. Tato struktura se výrazně liší od té, která odpovídá interpretaci, jakou uvedl v r. 1925 Schroedinger. Bohr svými předpoklady vlastně zrušil kauzální vývoj, neboť jednotlivé vektory jeho Hilbertova prostoru representují polohu každé částice a velikost její energie, avšak nerozlišují znaménko (protichůdný směr) příslušného impulsu. Za zcela přijatelnou fyzikální skutečnost byly označeny i tzv. „kvantové paradoxy“, kdy fyzikální procesy mohou být interpretovány na vlnovém i částicovém základě, tedy za zcela oprávněná jsou pokládána i vzájemně rozporná stanoviska. Tím byl z podvědomí zcela vytlačen dříve uplatňovaný ontologický základ a veškeré rozhodování o pravdivém přístupu bylo ponecháno na rozhodnutí rozumu každého člověka. Dané přesvědčení se pak v průběhu 20. stol. rozšířilo na veškeré lidské poznávání především v celé tzv. západní společnosti.
Chybný předpoklad v Bellově nerovnosti
Později (po r. 1952) se ovšem začala připouštět v mikroskopické oblasti i druhá (původní) fyzikální interpretace Schroedingerovy rovnice (která neodporovala Einsteinovou stanovisku); a hledalo se jak rozhodnout o platnosti jedné z nich. Daný vědecký vývoj pak nabral nový směr v r. 1964, když J. Bell navrhl, jak by bylo možno mezi těmito dvěma alternativami rozhodnout na základě experimentu. Bell modifikoval původní myšlenkový koincidenční experiment Einsteinův; předpokládal, že místo pouhé Einsteinovy detekce jednotlivých částic se budou měřit též jejich opačně orientované spiny. Tím opustil oblast deterministické klasické fyziky a přešel k určování rozdělení pravděpodobnosti při jednotlivých nastaveních měřících přístrojů, neboť orientace daných spinů v počátečním stavu byla zcela náhodná. Pro speciální kombinaci čtyř libovolných pravděpodobností odvodil pak určitou nerovnost, o níž se obecně předpokládalo (bez odpovídajícího důkazu), že platí v původní Schroedingerově alternativě, ale nikoli v kodaňské kvantové mechanice. Příslušný experiment se podařilo provést a definitivní výsledky v r. 1982 ukázaly, že Bellova nerovnost není splněna, což vedlo k závěru, že v oblasti mikrosvěta musí platit kodaňská kvantová mechanika, neboť druhá alternativa byla pokládána za zcela vyloučenou. Tento závěr pak až dosud prakticky přijímá celá vědecká komunita.
Podařilo se nám však ukázat, že Bellova nerovnost je založena na velmi silném předpokladu, který by platil v původním Einsteinově experimentu, v němž se nejedná o měření pravděpodobnosti. Neplatí však v rozšířeném Bellově experimentu. Zcela nezávisle pak ukázal také E. Rosinger, že Bellova nerovnost je v rozporu s nerovnostmi, které odvodil před více než 150 léty Boole a jež musí platit pro každý pravděpodobnostní systém. Nic tedy nevylučuje původní interpretaci navrženou Schroedingerem, takže může platit jednotná teorie v celém rozsahu hmotného světa. Na druhé straně existuje řada argumentů (včetně existence zmíněných logicky rozporných paradoxů) proti kodaňské kvantové mechanice. Na základě toho není žádné pochybnosti, že ontologická kritika Einsteinova byla zcela oprávněná. Fyzika se musí nutně vrátit k danému ontologickému základu, má-li se dále bezchybně rozvíjet.
Citace prací s hlavními výsledky:
[1] M. V. Lokaj íček: Einstein-Bohr controversy after 75 years, its actual solution and consequences; in “Some Applications of Quantum Mechanics” (ed. M.R.Pahlavani), InTech Publisher; http: Zwww.intechopen.com (February 2012), 409-24.
[2] M. V. Lokajíf ek, V. Kundrát, J. Procházka: Schroedinger Equation and (Future) Quantum Physics, in “Acfoances in Quantum Mechanics ” (ed. P. Bracken), InTech Publisher, http:/www.intechopen.com (April 2013), 106-32.
[3] M. V. Lokaj íček, V. Kundrát, J. Procházka: Schroedinger equation and mistaking interpretation of Bell's inequality, httpJarXiv: 1305.5503(2013); submitted to Phys. Rev. A
[4] E. E. Rosinger: George Boole and the Bell inequalities; /arXiv:quant-ph/0406004 (2004).
* * *
How science goes wrong
Read more...