Miroslav Sígl: Proč vstoupit, proč nevstoupit…?
Plně se ztotožňuji s názory pana Kotyzy. Ve fungujíci demokratické společnosti je normálně většina občanů apolitická, nevstupuje do žádné strany a vyjádří svojí podporu stranám či jejich zástupcům pouze při volbách. Na západě většinou zvolení kandidáti pracují pro své voliče, pokud zklamou jejich důvěru, tak si po dalších volbách sbalí svých pár švestek a jdou od válu.
U nás v Kanadě je volební situace dost prekérní, proto ani zde moc lidí nevstupuje do žádné strany. Pouze jedno období jsem byl členem jedné strany a pak jsem členství již raději neobnovil. Zde v každém volebním obvodě vyhraje pouze kandidát s nejvyšším počtem hlasů, takže když ve všech obvodech po celé Kanadě (nebo provincii) dostane strana “A” 51% hlasů, tak má zajištěno 100% křesel a opozice i kdyby dostala 49% tak nedostane ani jedno.
Proto volím třeba v naší quebecké provincii liberály (konzervativci nemají šanci a bylo by to jen mrháni hlasů), jen aby nedostali hlasy quebečtí separatisté. Ve federálních volbách ale volím většinou konzervativce (i když jsem někdy také volil liberály, když už jsme byli všichni nespokojeni a volali po změně).
Situace v české kotlině je však jiné specifikum (stačí se jen třeba podívat na umístění ČR ve světové tabulce korupce). Za bolševika vlezl do jejich strany každý kdo chtěl mít nějaké výhody oproti většině občanů. Stačilo mít tatínka ve straně, a dítě (i když třeba ne dost inteligentní) se lehce dostalo na vysokou, sehnal se i dobrý flek, ba i byt, či přednost v pořadníku na auto, nebo dovolená v zahraničí, a u prominentů třeba i studie na západě. Uznávám, že tam mohlo být i pár nadšenců, kteří tam vlezli jen z naivnosti a pro “ideály”. Celý život od 1948 až do svého odchodu v 1968 jsem žil na “druhé straně plotu”, takže jsem si užil, a mohl také vidět výhody straníků.
Nemohu však pominout smutnou skutečnost, že po zorchestrovaném “plyšáku” měli v rukou stále moc a ekonomiku v rukou bývalí soudruzi, kteří si včas dovedli převléknout kabáty. Proto šlo tak lehce vytunelovat, rozkrást a rozprodat republiku. Ti si udrželi pozice ať již v jakékoliv straně. A to ani nemluvím o bývalých soudcích či funkcionářích, kteří stále sedí ve svých funkcích dále. Proto třeba existoval i dvojí metr na restituce. Někdo dostal hned zpátky Barrandov a Lucernu (i když proti Benešovým dekretům), o jejichž pochybném prodeji se raději nebudu zmiňovat, a další restituenti ze západu utřeli nos, a čekají dodnes.
Obyčejný člověk z ulice nikdy neměl žádnou šanci se dostat k lizu, pakliže nevstoupil do nějaké strany. Pokud se neřídil příslovím že kdo chce s „vlky býti musí s nimi výti“, tak si však moc nepomohl. Vypadá to, že v Česku žádný slušný člověk do politiky nevleze, i když mohou být výjimky.
Jednou světlou výjimkou je pro mne třeba Jan Šinágl (který by tam patřil a pro kterého bych rád volil), který po svém návratu ze Švýcarska bojuje nejen na svých stránkách ( https://www.sinagl.cz/ ) za demokracii doma, ale též demonstruje či pořádá demonstrace na její podporu. Za to je smýkán po soudech a jsou na něho uvalovány finanční tresty (poslední 150 tisíc Kč), které ho mají odradit od dalšího “šťourání” a kompletně zruinovat. Raději podpořím finančně takového člověka (a budu i zde shánět další slušné lidi, kteří by mu také pomohli), než abych podporoval nějakou stranu doma.
Po 1989 jsem byl plný euforie, hned se rozjel domů a myslel, že to vezme jen pár let co se stane z naší vlasti třeba malé demokratické Švýcarsko, a že se snad rádi vrátíme. Z toho mne okamžitě vyvedl kamarád Karel Kryl. Myslel jsem že vše vidí černými brýlemi, ale po letech jsem usoudil, že to viděl vše ještě dost růžově. Osobně si myslím, že to vezme pár generací než se zapomene na hříchy otců a dědů, a než se Česko vyvine ve slušný, demokraticky fungující stát s dobrými zákony a s dobrými politiky. Pak možná též nastane doba, kdy lidé budou mít zájem vstoupit do nějaké strany kvůli ideálům a ne jen z prospěchářských důvodů.
L.Křivánek, 18.11.2010
Komentáře