Projev Věry Čáslavské při udělení japonského vyznamenání „Řádu vycházejícího slunce“, na japonském velvyslanectví v Praze, dne 7.prosince 2010.
Dobrý večer Vaše Excelence, pane Harado, vážená paní Haradová,
děkuji Vám za pozvání na japonskou půdu. Vaše Excelence, pane José Luisi Bernale, dobrý večer pane prezidente Havle, vážený pane předsedo Českého olympijského výboru Jirásku, vážené dámy a pánové, vzácní přátelé. Všechny vás srdečně zdravím a děkuji, že jste přišli.
Za celou svou sportovní kariéru jsem získala jedenáct olympijských medailí, mnohokrát jsem stála na stupních vítězů před desetitisíci diváky, pozdravila se s prezidenty a slavnými lidmi mnoha zemí. Ale ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohla být poctěna jedním z nejvyšších vyznamenání Japonska - Řádem vycházejícího slunce. Řádem země, do které jsem se zamilovala ještě jako mladá bezvýznamná sportovkyně. Země, která se mi stala na celý život velkým přítelem. Jsem ráda, že jste přijali pozvání Jeho Excelence, pana Chikahito Harady a budete tu se mnou v tak významnou chvíli mého života.
Můj vztah k zemi, kde vychází slunce, se zrodil už v roce 1960 na olympijských hrách v Římě. Tam jsem prvně, na vlastní oči viděla umění japonských gymnastů, jakými byli Takashi Óno, Kóno, Zukawaki, Mizukuri, Zurumi, Aihara, Jukio Endo a další. Zvláštní bylo, že i oni si mne tam všimli. Přeskočila jiskra a oheň sportovního přátelství se rozhořel.
Vše jsem na japonských gymnastech obdivovala, ale především jejich přístup k olympijské soutěži. Zatímco ostatní závodníci, jako například sovětští borci, přistupovali k nářadí s kamennou tváří, z níž by jeden usoudil, že snad přijde nějaká živelná pohroma, japonští gymnasté byli soutěživí, hraví a bezprostřední. Byli elegantní a jejich pohyby tak ladné, že i kočka by jim mohla závidět jejich pružnost a mrštnost. Ale upoutal mne i jejich týmový duch, vždycky když docvičili sestavu, vždy se s radostí objali a plácli si na kuráž - oni totiž nezávodili jako o život - prostě, oni opravdu soutěžili - s chutí, radostí a nadšením, v duchu myšlenek Pierre de Coubertina. Takový přístup k závodům jsem u žádných jiných sportovců nepoznala, bylo mi to obzvlášť moc blízké. Mnoho z jejich umění jsem si zařadila i do vlastního tréninku.
Od Japonců jsem se naučila nejen sportovní technice a taktice, ale také nesmírné houževnatosti, tedy vlastnosti, která nám většinou chybí. V explozi nadšení umíme udělat třeba i sametovou revoluci, ale pak nám najednou dochází dech a vytrvalost na další věci. Jsme netrpěliví, chceme hned všechno. Mnozí si pokládají otázku, proč se právě Japonsko dostalo ekonomicky tam, kde je. Myslím si, že je to právě proto, že obyvatelé této země se dokázali omezit, uskrovnit, aby se jim šlo rychleji nahoru.
Má účast na olympiádě v Tokiu v roce šedesát čtyři byla branou k naplnění mých sportovních snů. V Metropolitan Gymnasiu, kde jsme soutěžili, byla nádherná a vstřícná atmosféra, a i já se těšila nebývalé přízni a sympatiím japonského publika.
Získala jsem tři zlaté medaile a jednu stříbrnou. A poté zažila příběh, který se navždy vryl do mého srdce. Zrodil se v okamžiku mého nezdaru na bradlech a ztráty čtvrté zlaté medaile.
Ve finálové soutěži na jednotlivých nářadích jsem ve své sestavě zařadila cvik zvaný Ultra C. Japonští diváci se na něj těšili už proto, že prvním na světě, kdo tento náročný prvek předvedl na hrazdě, byl Takashi Óno. Ultra C se mi ale díky zcela nepředvídatelným okolnostem nezdařilo, utrhla jsem se z bradel a v tu chvíli si uvědomila, jak moc bych zklamala diváky, kdybych jim ten jejich vytoužený cvik nepředvedla. A tak místo abych odešla do šatny, jak v takových okamžicích bývá zvykem, vyskočila jsem zpět na bradla a sestavu i s perfektním Ultra C zdárně dokončila. Sklidila jsem veliký potlesk. A nejen to, přišel za mnou jeden starší pán, Japonec, a za to, že jsem to nevzdala, (že jsem projevila bojovnost), mi daroval samurajský meč jejich rodu. To byla pro mne ta nejcennější medaile z medailí tokijské olympiády.
V šedesátém osmém roce pak přišla olympiáda v Mexiku, která znamenala další vrchol v mém životě - tam jsem cvičila ne jen za sebe, ale především za Československo proti sovětské okupaci. Mexičané byli skvělí, jejich podpora mi dávala křídla. I tam jsem v japonském duchu zabojovala a stále si říkala IKINUKU, IKINUKU, JEN AŤ TO NEPOKAZÍM (!) Moc jsem toužila pokořit sovětskou vlajku a zvednout, aspoň na okamžik, svému pokořenému národu hlavu. Podařilo, a já v Mexiku, na devatenáctých olympijských hrách, získala čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné výhrou nad sovětskými reprezentanty.
Po dlouhých letech jsem si také uvědomila, že onen japonský duch mi dával sílu překonat všechna příkoří, která mi nastala po roce 1968, když jsem odmítla odvolat svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy - manifestem, inspirovaným Pražským jarem. Odmítnutí znamenalo konec mé kariéry. Tehdejší vláda mi prakticky zakázala veškerou mezinárodní i domácí činnost.
Dlouhých dvacet let jsem čerpala psychickou sílu od lidí, které jsem osobně ani neznala a kteří mi psali milé a povzbuzující dopisy. Právě v dobách největšího temna a nesvobody, se mi Japonsko jevilo jako země, kde pro mne každý den vychází přátelské, laskavé a nadějné slunce. To mi velmi pomáhalo.
Ohromně se ke mně zachoval i mexický prezident, který mne i s rodinou pozval, abych v Mexiku trénovala malé gymnastky. A i tam jsem se snažila uplatňovat japonskou školu a vést své svěřenky k píli a houževnatosti. Letos, při dvoustém výročí mexické nezávislosti jsem se s některými z nich setkala a potěšilo mne, že z nich vyrostly krásné, sebevědomé a úspěšné ženy.
V roce 89 při sametové revoluci jsem vystoupila na Václavském náměstí před statisícovým shromážděním lidí a přednesla svůj projev. A byla to právě japonská televize, která mi proklestila cestu davem k balkonu Melantrichu, abych i já mohla povzbudit svůj národ k nastoupené cestě ke svobodě a demokracii. Následovalo mnoho rozhovorů pro japonské televize, pro noviny, časopisy a pozvání.
Také jsem spolu s vynikajícím onkologem profesorem Fričem a doktorem Hanzlíkem (zde přítomným) založila nadaci Sakura, která pro Československo získala špičkové japonské přístroje na diagnostikování a léčbu rakoviny tlustého střeva. Vztah Japonců k naší zemi byl stejně vřelý jako tehdy při olympiádě v Tokiu.
Mnohokrát jsem si říkala, proč zrovna já jsem japonskému srdci tak blízká? I dnes, 46 let po tokijské olympiádě jsou naše vzájemné vztahy tak mimořádně silné a půvabné.
Odpověď jsem dostala od jedné vědmy, která mi vykládala z ruky a zeptala se, jaký mám vztah k Japonsku (?) Nevěděla o mně téměř nic, natož o mé lásce k zemi zaslíbené. Odpověděla jsem: "Můj vztah je prostý - byla jsem tam třináctkrát a mám je ráda". Žena se odmlčela a řekla: "Víte, že jste byla ve svém minulém životě samurajem?" Tomu jsem se zasmála, ale řekla si "Kdoví? Něco na tom je - meč taky mám"
Můj vřelý vztah k Japonsku je delší než jeden život. Cítím k němu velké přátelství a hlubokou úctu. Toto dnešní vyznamenání má pro mne nesmírně velký význam. Po jistých, těžkých peripetiích mého života, mi zase začíná vycházet slunce….
DĚKUJI ZA NĚJ Z PLNÉHO SRDCE.
Dómo arigató gozajmas.
Komentáře