Přináším devátý z deseti článků, které vychází každou neděli. Poslední desátý, vyjde 3.dubna 2016, v den
narození zakladatele firmy Baťa Tomáše Bati, v jehož díle tak úspěšně pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa.
Bývalý ředitel závodu v Batizovcích vzpomíná na Tomáše Baťu
V roce 1925 založila firma Baťa tzv. Baťovu školu práce. Nastoupil jsem do 1.ročníku jako čtrnáctiletý kluk v roce 1926. Říkali nám mladí muži. Bylo v tom cosi z otcovské lásky Tomáše Bati k mladým lidem. Šéf si uměl najít při všech starostech o průmyslový komplex, ve svém až šestnáctihodinovém pracovním dnu, čas i na nás. Občas přišel do vyučování, sedl si do zadní lavice a poslouchal. Pak si nás nějakými otázkami otestoval a přidal nějaké rady do života. Na jednu často vzpomínám: „Buďte v životě vždy věřiteli. Nikdy dlužníky!“ Dal nám k tomu i podmínky. Vyučenec měl za 3 roky na knížce i deset tisíc, a to bylo celé jmění.
Chodil za námi i na večírky a různé pořady. Byl tam úplně jiný, než jako šéf v závodě. Brával sebou i manželku a syna a býval veselý, družný a choval se k nám jako starší kamarád. Smál se s námi a měl radost, že máme humor a elán.
Po vyučení jsem se stal účetním v reklamním oddělení. (Hle, co všechno ševcovští vyučenci uměli! – pozn.S.V.) Zde jsem se velmi často potkával se šéfem, protože co se reklamy týkalo, schvaloval vše osobně. Musel jsem být u toho vždy s vedoucím, abych na místě sestavil předpoklad nákladů. V jeho přítomnosti jsem měl dojem, že je člověk tímto mužem silného intelektu ovládán, a to v nejlepším smyslu slova. Ale byl náročný a tvrdý. Nesnesl žádnou polovičatost, vše muselo být vyřízeno hned a beze zbytku. Jeden velký na poučný zážitek mám z prodejního oddělení, kde jsem byl v roce 1927, ještě jako učeň.
Tehdy šéf vymyslel zásadní reorganizaci prodejen se systémem doplňování zásob. Šlo o toto:
Za a) zrušily se všechny sklady, v nichž se zboží často znehodnocovalo a nebylo na očích.
Za b) Přebudovala se vnitřní zařízení prodejen tak, aby všechno zboží na prodejně bylo v normalizovaných regálcích. Tak bylo už pohledem patrné, kolik kterého zboží je.
Za c) Zboží se začalo evidovat a objednávat i podle velikostí a šířek a přesně tak bylo i dodáváno.
Za d) Musel se najít takový způsob inventury, že nesměla trvat víc, než 30 minut i s vypsáním objednávky.
To bylo šéfovo zadání, jež muselo být vypracováno do všech detailů. Utvořilo se několik specializovaných týmů a ty pracovaly po pracovní době do 2 – 3 hodin ráno a na 7 se šlo do práce.
Šéf chodil od skupiny ke skupině, hodnotil, radil, měnil a dával nové úkoly. Obchodní dům odpovídal za to, že jsme měli na stolech stále dost jídla, pití, pomerančů, banánů a všeho možného. Kromě alkoholu a cigaret. Tak jsme asi za 4 týdny všechny úkoly vyřešili.
Zásoby na prodejnách se pak snížily o 30% a vzhledem k přesným dodávkám tržby stoupaly. Bylo u šéfa samozřejmostí, že takový pracovní zápřah byl královsky zaplacen. Tehdy jsem na sobě poznal, že šéf nezná pojem „to nejde“. Měl-li záměr logiku, bylo už jen na houževnatosti, důvtipu, a zkoušení, kdy bude realizován.
V tom roce 1927 byl reorganizován systém prodeje a souvisejících oddělení tak dokonale, že fungoval beze změny ještě po roce 1989.
Další vzpomínka na šéfa se týká jídelen. Šéf přišel k obědu, postavil sed do fronty, vzal jídlo a sedl si, kde bylo místo – mezi lidi. Po jídle se povyptával okolosedících, jak jim chutnalo s čím nejsou spokojeni. Zpravidla následovalo přivolání vedoucího nebo kuchaře a problémy se na místě vyřešily. Někdy se vedoucí či kuchař do kuchyně už nevrátil.
Někdy v roce 1929 byla vybrána skupinka mladých lidí, většinou absolventů Baťovy školy práce, na cestu do Indie, kde měli založit několik prodejen a továrnu na obuv. Byl jsem u toho, když jakýsi profesor, znalý poměrů v Indii, domlouval šéfovi, jestli ví, do čeho ty mladíky posílá. Neznají lidi, zemi, řeč, přírodní podmínky a tak.
„Nechte mladé orly letět slunci vstříc!“ bodře odpověděl šéf. V té odpovědi byla jistota, že si ty kluky dobře vychoval a že se ve světě nemohou ztratit. Věřil lidem. Věděl, že tito si poradí v každé nové situaci. Ti kluci pak skutečně založili prodejny a poté vybudovali závody i s městečkem a do všeho zapracovali místní lidi.
Takový byl Tomáš Baťa – šéf. Člověk tvrdý, nejvíc však k sobě, nanejvýš spravedlivý. Posedlý touhou dělat lidi šťastnými, sloužit jim.
Když Tomáš Baťa zahynul, byl jsem na vojně. Později mi matka vyprávěla, jak u nich v Kravařsku, lidé prožili jeho pohřeb. Kdo měl rádio, vystavil je do okna, lidé se shlukovali a poslouchali přenos. Ženám tekly slzy po tvářích. Lidé tam znali Baťu jen z doslechu a ze svých zákaznických zkušeností. Smutek byl veliký a všeobecný.
Zlín, 1991
Lepík Jan
* * *
S.Vrbík, 27.3.2016
* * *
I.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
II.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
III.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
IV.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
V.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
VI.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
VII.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
VIII.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
* * *
J.Š.27.3.2016
Read more...