JUDr. Jiří Šetina, bývalý Generální Prokurátor ČR, napsal repliku na obranu odkazu a památky Jana Antonína Bati. Protože ji adresáti odmítli v ČR uveřejnit, ZET-Foundation se ujala zveřejnění textu, který je v plném souladu s jejími cíli i projekty, za obranu nezávislého českého podnikatelství před arogancí, neznalostí a politickou podlézavostí. Již od Bílé hory objevili čeští politici novou, výnosnou a trvalou instituci: exulantství, vyhnanství, emigrantství i nálepku „kolaborantství“. Tato instituce dodnes umožňuje beztrestné, bezplatné a pokřiveně „zasloužené“ převzetí, tj. konfiskaci, zestátnění i krádež, majetků, které nemusí být navráceny, ale jen rozprodány nebo „přiděleny“ politickým pohrobkům ostudné „instituce“. Je čas a je na čase mobilizovat podnikatelskou a demokratickou veřejnost k přihlášení se k odkazu svých geniálních předchůdců, ke znovuobnovení důstojného prostředí pro nastávající „Věk podnikatele“. Kdo krade, ten také lže.
Prof. Ing. MILAN ZELENÝ, M.S. Ph.D.
v.r.
TRAGÉDIE RODINY BAŤŮ TRVÁ JEŠTĚ PO 25 LETECH
Autor: JUDr. Jiří Šetina | Zdroj: JUDr. Jiří Šetina | Datum: 2.7.2016
Ve vašem článku „Baťa má sochu – to mu musí stačit“ (Reflex č. 45, 2015), je několik omylů a nepravd o lidech, kteří si to, dle mého názoru, nezasluhují.
Není např. pravdou, jak uvádíte, že po válce byl Janu Antonínu Baťovi majetek zabrán pro jeho kolaboraci. Tato interpretace byla účelově rozšiřována komunisty, kterým právě Baťa porážel jejich teorii „nesmiřitelného třídního boje“ dělníků a kapitalistů. Zlínští Baťové byli pro Komunistickou stranu Československa a pro světové dělnické hnutí nepřítel číslo jedna. Baťovská pospolitost pracujících především vyvracela „nesmiřitelný třídní boj“ jako základní doktrínu komunistické ideologie. Komunisté ji prezentovali jako „objektivní“ a na lidské vůli nezávislou. Proto tolik nenávisti, zášti a nepravd.
Tomáš Baťa, zakladatel firmy, zahynul v roce 1932. Firmu nepředal synovi, Tomáši Baťovi juniorovi (zv. Tomík), jak je v rodinách tradicí a zvykem, ale před „vlastní krví“ dal přednost nevlastnímu bratru Janu Antonínu Baťovi, kterého důvěrně poznal při vedení firmy.
Jak Tomáš Baťa často a nahlas opakoval: „Nemám jednoho syna, ale mám tisíc synů a spolu s nimi pracujeme v naší firmě“. I pozdější soudní spory a rozpad velké rodiny Tomáše Bati, šly na vrub vzpouře syna Tomíka (a jeho matky) proti závěti a poslední vůli vlastního otce.
Jan Antonín důvěru Tomáše nezklamal:
- vybudoval z firmy „BAŤA a.s. ZLÍN“ světové výrobní a obchodní obuvnické impérium
- vystavěl město Zlín do předválečné podoby, což ve své době doslova šokovalo okolní svět,
- vyprojektoval a započal se stavbou dálnice od západu k východu
- plánoval průplav Dunaj-Odra-Labe
- stavěl města v Brazílii
- po roce 1945 mu byl „zabrán“ veškerý majetek, včetně zlínské vily, kde dnes sídlí Český rozhlas Brno, a kterou žádali někteří potomci nazpět – bez úspěchu.
Veškerý majetek firmy „BAŤA a.s. ZLÍN“ byl ihned po válce, 20. 10. 1945, „zestátněn“ dle Dekretu č.100/1945 Sb., kterým byly znárodněny „doly a některé průmyslové závody“. Zestátněn měl být výhradně „podnikatelský majetek“, tedy nikoliv nyní souzená rodinná vila. Tak stanovil zákon.
Podnikatelský majetek zestátnily i další evropské státy, když bezprostředně v roce 1945, spatřovaly v jeho kumulaci i jeden z důvodů vzniku druhé světové války. Zestátnění bylo vždy „za náhradu“, neboť občan neručí svým majetkem za chyby státu.
Majetek Němců, Maďarů a „státně nespolehlivých osob – kolaborantů“ byl konfiskován bez náhrady dle Dekretu č.5/1945 Sb., ze dne 19. 05. 1945 a Dekretu č. 108/1945 Sb., ze dne 25. 10. 1945 „O konfiskaci nepřátelského majetku“. To je na rozdíl od „zestátnění“ majetku firmy „BAŤA a.s. ZLÍN“, kde znárodnění bylo „za náhradu“.
Takže: Jan Antonín nebyl Němec, nebyl Maďar, nebyl ani kolaborant: majetek mu nebyl konfiskován pro jeho „kolaboraci“, jak je v Čechách dodnes rozšířeno. I pro tento „všenárodní nevděk“ jsem v roce 1993 podal k Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jana Antonína Bati. (Není od věci uvést, že po válce byli jako prví „na pořadu dne“ právě Němci, Maďaři a kolaboranti.)
Československá retribuce byla v Evropě nazývána „krvavou“, když kupř. jen řádných justičních poprav jsme provedli téměř polovinu jako celá Francie. V této československé „krvavé“ retribuci byl s chutí vítězů konfiskován bez náhrady i majetek mnoha dalších podniků i kdejakého živnostníka, na kterého „vítěz – soused“ ukázal prstem jako na kolaboranta.
Teprve z takto „očištěného“ zbytku bylo poté „zestátněno“ celkem 2.867 podniků, což představovalo více než 75% veškerého průmyslu bývalého Československa. Pro úplnost je třeba dodat, že „zestátnění“ či „znárodnění“ tohoto podnikatelského majetku bylo rovněž „za náhradu“, která stejně jako u Bati nebyla nikdy zaplacena. A navíc poškození podnikatelé povětšinou proti Němcům aktivně bojovali, nebo byli Němci persekvováni.
Kolaborantství Jana Antonína Bati se vynořuje až v roce 1947, kdy byl Národním prokurátorem obžalován k Národnímu soudu ČR dle Dekretu č. 16. Obě tyto justiční instituce, Národní prokurátor a Národní soud ČR, byly dočasně ustaveny právě pro projednávání velkých retribučních caus a pro členy protektorátní vlády.
Národní soud ČR Jana Antonína Baťu z žalovaného „kolaborantství“ plně osvobodil, a to z důvodů, které nebylo možno soudu neuznat ani zamlčet. Vedle „osvobození z kolaborace“ byl JAB uznán soudem vinným, že „jako čsl. Občan v cizině se veřejně nepřihlásil k vládě v Londýně a jejímu odboji“. Vedle trestu odnětí svobody byl mu uložen i vedlejší trest „propadnutí majetku“ tolik vládou ČSR vyžadovaný.
Jak dále ukážeme, právě pro požadované uložení trestu „propadnutí majetku“ byl prakticky celý proces zahájen. Odsouzení, že se Jan Antonín Baťa, jako „čsl. občan v cizině nepřihlásil k odboji vlády v Londýně“, bylo už trapné.
Jednak toto žádný zákon, ani Dekret č.16/1945 Sb., co povinnost neukládal, a jednak JAB prokazoval svou „vlasteneckou povinnost“ vůči londýnské vládě faktickými činy. Přikázal všem podnikům firmy Baťa v zahraničí, aby pravidelně odevzdávaly část zisku na útraty londýnské vlády. Rovněž domácí podnik ve Zlíně podporoval domácí odboj a kupř. Slovenskému odboji předal částku šest milionů korun.
Jako svědek, Dr. Vavro Šrobár, před Národním soudem prohlásil, že „bez této finanční podpory by nebyla možná příprava Slovenského Národního Povstání. (Slovensko JAB nerehabilitovalo dodnes.)
Vedle dalších důkazů ve prospěch JAB bylo tak jeho odsouzení provedeno jen „silou moci“ nikoliv „silou zákona“.
Řízení provedl Národní soud ve spěchu, jeden den před termínem ukončení činnosti, dále v nepřítomnosti obžalovaného JAB, a s totálním porušením všech práv obhajoby, jak deklaroval obhájce – advokát JUDr. Alois Pražák, právní expert londýnské vlády a chlouba české advokacie, který se musel vzdát obhajoby pro její mocenské znemožnění. Samozřejmě si Baťův proces nelze představit bez intrik komunistů.
Jediným právníkem-profesionálem byl generál vojenské justice, komunista. Před začátkem jednání „náhle onemocněl“ člen přísedící, národní socialista, a byl obratem nahrazen přísedícím, komunistou. Takto získali komunisté v senátu Národního soudu ČR hlasovací většinu čtyři ku třem.
Ale především a zejména: Archiv čsl. vlády prokázal, že od samého počátku šlo o „politický proces“, na přímou objednávku čsl. vlády, která požadovala uložení trestu propadnutí majetku z pohnutek nízkých a nečestných.
Dle archivovaných zápisů z jednání čsl. vlády č. 68 ze dne 04. 03. 1947 a č. 72 – tajné zasedání čsl. vlády dne 25. 03. 1947, bylo dokumentováno, že čsl. vláda na svých oficiálních zasedáních jednala, jak nejlépe sled věcí uzpůsobit, aby JAB nebyla vyplacena náhrada za zestátněnou firmu „BAŤA a.s. ZLÍN“. Dospěla k „vládnímu závěru“, že nejlepším bude uložení vedlejšího trestu „propadnutí majetku“. *)
Tak byl čsl. vládou předem naplánován především vedlejší trest propadnutí veškerého majetku JAB, jak se také i stalo. Samozřejmě, komunisté měli ve vládě svůj vliv a své intriky. Ale takto, jako trhovci, jednala čsl. vláda, jako trhovci projednala a jako trhovci rozhodla. A to vše za okolností, kdy komunisté neměli ve vládě hlasovací většinu!
K doplnění retribuční atmosféry lze uvést, že usnesením rady MNV Zlín ze dne 17.2.1947 byl konfiskován osobní majetek paní Marie Baťové pro jediné provinění: byla manželkou Jana Antonína Bati. Jan byl odsouzen Národním soudem dne 02. 5. 1947, takže ještě před jeho odsouzením pováleční konšelé MNV Zlín rozhodli a vykonali. Spíše nejprve vykonali a poté rozhodli. Jak bylo zdůvodněno, citujeme: „Paní Marie Baťová nežila za války ve Zlíně, takže neznají, jak se chovala během války, ale je manželkou Jana Antonína Bati“. Dokonce na její majetek zpětně zavedli „národní správu“, a to dnem 30. 10. 1945.
V takovéto atmosféře poválečných retribucí vzniká česká antibaťovská hysterie a český všenárodní nevděk. Komunisté dobře zaseli lži, závist a neznalost, a tak se i v současnosti setkáváme s polopravdami a neznalostí.
Až v roce 2007 povolil český soud obnovu řízení, zrušil rozsudek a zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Rozhodnutí Státního zastupitelství z roku 2008 bylo poté tečkou za plnou justiční rehabilitací JAB. Jeho rehabilitace byla posmrtná, neboť JAB zemřel 23. srpna 1965 v Brazílii.
Rehabilitací a zrušením trestu propadnutí majetků v letech 2007 – 2008, otevřela se potomkům Jana Antonína Bati možnost získat zpět alespoň část neprávem zabraného osobního majetku, jakým je kupř. rodinná vila v centru Zlína, o což se dodnes pokouší americká větev Jana Antonína, tj. jeho vnuci.
Jan Antonín Baťa měl celkem pět dětí, jednoho syna a čtyři dcery. Dosud žije jeho dcera Jena Baťa Mitrovitch. Ještě i dcera Editha Baťa Nelson se dožila české rehabilitace svého otce, což pro konec jejího života znamenalo mnoho. Až na jednu rodinnou větev v U.S.A., všichni ostatní potomci Jana Antonína Bati jsou státními občany republiky Brazílie.
V současné době český soud rozhodl, že potomci nemají nárok na vrácení rodinné zlínské vily. Žádost brazilských potomků na vrácení osobního majetku jejich matky, paní Marie Baťové, z roku 2008 zůstala u nové demokratické, samosprávě města Zlín bez odpovědi vůbec.
V éře pí. primátorky města Zlín, pí. PHDr. Ireny Ondrové, byla na zlínském náměstí Janu Antonínu Baťovi odhalena ponižující bronzová socha, ale už nebyla slušnost, natož povinnost odpovědět na vstřícnou žádost k jednání od brazilských potomků.
Město Zlín postavilo Janu Antonínu Baťovi sochu, a také pojmenovalo městskou ulici, neboť vedle jiných svých zásluh vystavěl i nový Zlín. Nová samospráva, usazená v původních objektech, zrekonstruovaných a ve vlastnictví města Zlín. Noví úředníci vědí, jak nový majetek města uchránit!
Takže „nebude v Čechách vráceno, co bylo ukradeno“.
A vůbec nejhorším pro Česko je příměr od Milana Kundery, kdy „v Čechách nebude nic prominuto, všechno bude jen zapomenuto“…
Jak jsem již uvedl, nejen Baťovi byl zestátněn podnikatelský majetek, a jak zákon č.100/1945 Sb. současně stanovil, „za náhradu“, kterou byl a je povinen stanovit ministr financí ČR. Jan Antonín se náhrady nedočkal, ač jeho dvojjazyčná žádost leží od roku 1948 na Ministerstvu financí v Praze. Nedočkali se ani všichni další podnikatelé a jejich potomci, ač se jí dožadovali.
Ministr financí bývalé ČSR, nyní ČR, prostě a jednoduše „výši a způsob náhrady“ nestanovil, ač mu to zákon nařizuje. Za období 1948 – 1990 bylo tomu na vrub komunistické všemocnosti. Od roku 1990 – až dodnes je tomu na vrub „rozšafnému“ výkladu práva, jež započal Václav Klaus, který jako prvý vyřkl a ustanovil: „Hradí se jen některé křivdy vzniklé až a jen po dni 25. února 1948.“
Jde o jakousi českou „vzpouru exekutivy“, kdy navzdory příkazu stále platného zákona, ministr financí ČR nejedná.
Jako vždy a všude máme ale výjimky: Československý podnikatel, který včas emigroval, např. do U.S.A., získal tam státní občanství a nový stát potom vynutil náhradu za jeho zestátněný majetek v r. 1945.
V osmdesátých letech, myslím v roce 1984, premiér Lubomír Štrougal požádal o vrácení „zlatého pokladu“ naší Republiky, který byl z důvodu ochrany před Němci odvezen do U.S.A. Tehdy nevyplacené náhrady za zestátněný majetek bývalých československých občanů, nyní již občanů U.S.A., byly od vydávaného zlata odečteny, a tak došlo k naplnění českého zákona, byť vynucenému.
Vždy, když Československá, nyní Česká republika potřebovala a bude potřebovat takovouto smlouvu uzavřít, může přijít povinnost „náhradu“ zaplatit. Jen takto vynuceným jednáním došlo, dochází a bude docházet k naplnění zákona č. 100/1945 Sb. **/
Potomci JAB jsou povětšinou státními občany republiky Brazílie. Může nastat, že Česká republika bude potřebovat uzavřít právě s Brazílií obchodní, či jinou mezinárodní smlouvu. Je možné, že potomci JAB uplatní zákonný nárok na náhradu za zestátněnou firmu „BAŤA a.s. ZLÍN“. Jejich zákonný nárok „na náhradu“ za ně uplatní jejich stát, republika Brazílie. Poté, jak vzývají Angličané, „Bůh zachraň Českou republiku“, která se s Baťovými potomky nedokázala dohodnout ani na vrácení ukradeného osobního majetku jejich babičky a dědy.
I tak může skončit tragédie rodiny Jana Antonína Bati.
Pro úplnost a závěrem: Jak by mohl nebýt v Baťově majetku jeden český tunel. Již v nové demokracii, po převratu, který trapně nazýváme revolucí, nová česká vláda Petra Pitharta, kvapně a za podivných okolností, prodala bez výběrového řízení Baťovy nemovitosti v ČR za cca 850 milionů českých korun. Nemovitosti předala, nikoliv prodala, hluboko pod tržní cenou a hluboko pod jakoukoliv cenou. Např. Baťův obchodní palác na Václavském náměstí v Praze za celých 30 milionů českých korun!
A tak vláda Petra Pitharta jednala obdobně jako „nomenklatura bývalých JZD“, která stejně pokoutně, narychlo a bez protihodnoty, prodávala majetek bývalých statkářů - kulaků.
VŠE JE LEPŠÍ, NEŽ „ZADARMO VRACET“.
17. 11. 2015
JUDr. Jiří Šetina
advokát
Generální Prokurátor ČR
v období 1992-93
__________________________________________________________________________
* FROMMER, Benjamin. ,,National Cleansing. Retribution against Nazi Collaborators in Postwar Czechoslovakia."Velká Británie: Cambridge University Press, 2005.
** Až dosud, do roku 2016, krom již zmiňovaných U.S.A., byly takové smlouvy ještě uzavřeny s Velkou Británií, Kanadou, Francií, Nizozemskem a Švédskem.
převzato z: www.facebook.com/ZETfoundationMilanZeleny
* * *
TRAGÉDIE RODINY BAŤŮ TRVÁ JEŠTĚ PO 25 LETECH
J.Š.10.8.2016
* * *
P.S.
„Náš národ je divný tvor. MÁ SPOUSTU 13. komnat, na které nelze sahat. Vyhnání Němců je jednou z nich. Další jsou Mašínové. Ani objektivní zhodnocení Masaryka a Beneše není přijímáno...“
S.Vrbík
* * *
Česká stopa v Brazílii: Prezident Kubitschek i Jan Antonín Baťa
Reakce vnuka J.A.Bati na nepravdy, opomenutí a vyložené lži v Prague Daily Monitor
Replika a finální verze článku JUDr. Jiřího Šetiny na obranu odkazu a památky Jana Antonína Bati
Read more...