Máme partnerství se dvěma německými městy. Zpívám 15 let ve smíšeném sboru. Dvacet let sbor mluví o partnerství, a jinak nic se neděje. Jen málo se děje. Jednou za čas zajede plný autobus z řetězu vypuštěných našich lidí (bez rozdílu věku), chlastá se, místo zpívání se celou cestu řve a chodí na záchod, na místě partnera zazpíváme v kostele při mši, pořád se všichni ožírají, všechna pohoštění sežereme, a na své partnery tři dny zírají ti naši akademici, magistři, doktoři a inženýři jako berani, občas si nechají překládat, co že to oni tou divnou řečí říkají… Pak zase Němci přijedou k nám, jsou ubytováni izolovaně od hostitelů, komunikují sami mezi sebou, vzpomínají na časy vyhnání, zajdou na hřbitov a do kostela, a zase odjedou. Není to k řešení. A pamětníků ubývá skokem. Partnerství je založeno na komunikaci. Jazyková bariéra je zásadní věc. Jak chcete být s někým partner, když s ním nemluvíte!?
Nedělám si iluze o pokračovatelích. Jsem jediný Němec ve sboru a cítím dodnes a stále odstup od svých moravských "kamarádů". A tak tomu bylo i v rodině. Žádná teta (a bylo jich pět) nás ráda neměla a přeneslo se to i na bratrance a sestřenice, je tomu tak dodnes. Vidím veškeré dění směrem k porozumění jako ne zcela poctivé, spíše zdá se mně být hraným. Až na ty, kteří to pamatují, kteří to prožili a přežili. Z televizního studia mne vyhazovali, ať jdu tam, kam patřím. V Německu jsem byl Ausländer, a jím tam zůstal. Srdce mi tam krvácelo steskem po Moravě a jejím folklóru, dřevěných chalupách, českých loutkách, moravských lidových písních, hřejivém lidském slovu... Po návratu se ode mne zase všichni odvraceli…
Když se jede do Německa k partnerům, celotýdenní pobyt v krásném penzionu, včetně plné penze, je zdarma, neboť to hradí "přirozeně" hostitelé, je zpěváků plný autobus. Když na oplátku chtějí přijet naši němečtí, partneři a přátelé, většinou už staří lidé, zase k nám, nikdo je nechce ve svém soukromí ubytovat, musí to táhnout radnice ze svého a nikdo si nenajde ani chvilku, aby se za kamarády a proklamovanými partnery z Německa vůbec aspoň zastavil a pozdravil je, každý má tisíc zbabělých výmluv… Zde se tedy jen mluví o partnerství! Partnerství vypadá opravdu jinak! Sboroví partneři jsou studenti, převážnou většinou pedagogičtí pracovníci, a k tomu důchodci, v rozsahu věku od 20 - 74.
Například nám každou chvíli posílá Newsletter jeden z partnerů, úžasný, charakterově čistý kluk, obětavec, který se tiše účastní každé návštěvy na Moravě (tu za hasiče, tu za Rathaus, tu za pořadatele Kartoffelmarktu, tu jen tak, jako občan-partner). Nikdo z více jak padesáti registrovaných členů sboru Newsletter nikdy ani neotevřel, natož aby ho četl, takže ani "partnersky" nereaguje. Nikoho nic z dění u partnerů opravdově nezajímá. Všichni chtějí stále jen vyšší platy za to, že jako učitelé děcka ve školách nic nenaučí, vymlouvají se na jejich "novodobou agresivitu" a hyperaktivitu a bůhví na co ještě.Mají v součtu více než půlrok dovolené, a stále nebudou spokojeni. Ale když se pojede do Německa, samozřejmě zase zadarmo, nevejdeme se do autobusu! Čech chce jen brát, když má dávat, třeba jen přátelství, ukáže svoji pravou tvář… Vypadá to, že stále vidím vše pesimisticky a nadávám na vše. Není to pravda. Vidím jen věci takové jaké opravdu jsou a nazývám je pravými slovy. Opravdu si nezačněte myslet, že se řadím k zapšklým důchodcům. Jsem jen naštvaný na věci, které si to zaslouží!
Jsem ten poslední, tedy nejstarší. Nejsem ale samozřejmě definitivním pesimistou. Jen nechávám potůčky dění tiše protékat kolem sebe. Vážím si života. Chci mít klid. Tož nechť se nám každé dílo daří, a něco z našeho konání, ať se nám i podaří!
* * *
Tolik na ukázku z mé korespondence, kde jsem vypustil jména osob, měst a institucí. Je to další příklad a důkaz skutečného stavu česko-německých vztahů – na pohled jsou chvályhodné. Duchovním obsahem, bohužel, většinou prázdné. Z české strany jsou pokrytecké, jen o penězích a výhodách. Jejich hlavní smysl naplňuje z velké části jen německá strana. Kolik ze členů pěveckého sboru je rodáky a kolik potomky těch, co přišli do cizího a obohatili se bezpracně výsledky poctivé práce druhých...? Totalita stále zanechává stopy…
Věřme, že nastupující generace se dokáže vzpamatovat z totalitní devastace hodnot, které jsou vykořeněné z lidských srdcí a myslí - a naváže na odkaz minulosti našich společných předků.
Jan Šinágl, 4.2.2017
* * *
Vystoupil jsem v pořadu ČRo o česko-německých vztazích
Česká výstava v Mnichově: Nacistické pracovní tábory v ČSR v době II. světové války
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.