Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Czeslaw Niemen kdysi nádherně zpíval o tom, jak divný je tento svět. A platí to stále, ba co víc, obávám se, že dnes ještě naléhavěji. Globální, přetechnizovaný, přeinformovaný a překomunikovaný on-line svět všechny procesy urychluje a zahlcuje zároveň. Prostor svobody je menší a menší, výklad práva svévolnější a svévolnější. Obrana je téměř nemožná. Těch psů, kteří vrtí ocasem, jsou už celé smečky.

Politika již zase nepožívá u veřejnosti příliš valné pověsti. Bývá často považována za drsnou, špinavou a nemravnou. Vždy se v ní používaly také různé metody a způsoby, v nichž se utkával pragmatismus a ještě větší pragmatismus. Přesně v duchu rčení o tom, že účel světí prostředky. Bylo tomu tak za Richelieua i Machiavelliho. Je možné to nalézt i v našich reáliích nedávné minulosti – např. v knížce Ladislava Mňačka „Jak chutná moc“, anebo v brilantním filmu Jana Procházky a Karla Kachyni „Ucho“. Našli bychom jistě mnoho dalších příkladů a paralel.

Často tak nehodnotíme skutečnou realitu, nýbrž její obrazy, které jsou uměle vytvářeny. A hodí se k tomu různé mantry, třeba ta o rozpočtové odpovědnosti či boje s korupcí. Přidá li se k tomu potřebná porce marketingového eskamotérství a mediálních manipulací, pak je výsledek zaručen. Je to investice s jistotou návratností. Novodobí „hrdinové“ a vládcové si vytvoří silný brand a ostatní se jich začnou bát. O to přeci jde. Strach má větší váhu než vděčnost. Důležité je vědět na jiné víc, než oni vědí na mně.

Oslovil jsem asi třicet lidí, kteří žijí mimo politické prostředí, ale sledují jej. Položil jsem jim dotaz - koho považujete za nejmocnější dva muže v dnešní vládě? Výsledek byl zcela jednoznačný. Jsou to dva skuteční vůdcové menších a nových stran současné vládní koalice. Tedy ne jejich plakátoví předskokané, kteří jsou formálními předsedy svých partají. Oba chápou politiku jako prostředek k sebeprezentaci a jako permanentní boj o moc. Vize, názory a postoje korigují, více či méně, podle aktuální poptávky. Oba umí myslet byznysově. A pak mají ještě něco. Jeden má svůj analytický útvar a druhý má, či dnes vlastně jako nemá, svou soukromou hlídací agenturu.

Nahlížet do bankovních účtů, daňových přiznání, mailové korespondence, občas někoho špehovat či prosfištět mobily se stalo v dnešním světě vlastně rutinou. Míchají se příklady legální, pololegální i ilegální. Bez rozsudku soudů, a dokonce bez šetření policie, se ocejchují političtí oponenti a konkurenti a jede se dál. Sémě strachu a vzájemného podezřívání bylo zaseto. Média pak roztáčejí celý vějíř kauz, v nichž se pak již nikdo nevyzná. Selektivní výklad práva dostává v naší polo demokracii nový rozměr. To vše je v národě se silnou udavačskou tradicí tak nějak tolerováno. Politika je přeci tvrdý boj a vyhrává ten nejotrlejší se silným žaludkem.

A moc si nevyskakuj! Příště si posvítíme na tebe a ještě tě nazveme komunistickým kverulantem. Stačí malá diskreditační kampaň a končíš! Na každém šprochu se najde pravdy trochu. Kdo nejde s námi, ten jde proti nám. Aneb – zpravodajci a slídilové všech režimů spojte se! Czeslaw Niemen kdysi nádherně zpíval o tom, jak divný je tento svět. A platí to stále, ba co víc, obávám se, že dnes ještě naléhavěji. Globální, přetechnizovaný, přeinformovaný a překomunikovaný on-line svět všechny procesy urychluje a zahlcuje zároveň. Prostor svobody je menší a menší, výklad práva svévolnější a svévolnější. Obrana je téměř nemožná. Těch psů, kteří vrtí ocasem, jsou už celé smečky.

Petr Havlík, 28.2.2011

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)