Příběh nepopsatelné křivdy a bezmoci rodiny Košťálový nazvaný „Jak se likvidovali ,KULACI na Podřipsku" přidal do této dokumentární knihy její nejstarší syn František Košťál (*1931)
Podřipsko - kraj převážně rovinatý, pod památnou horou Říp, se rozkládá ve středních Čechách. V tomto kraji se nachází mnoho hospodářských usedlostí s dlouholetou tradicí zemědělství a jejich majitelů, kteří pěstují všechny zemědělské plodiny, včetně chmele a vína.
Jedním z takových gruntů byl v malé obci Oleško i grunt čp. 2, o kterém jsou zmínky v klášteře Doksany již v roce 1226, kde kdysi hospodařil rod Holotů, později Tůmů a posléze od roku 1830 rod Košťálů. Byl to Jan s ženou Magdalenou, poslední pak byl Josef Košťál s Miladou, který nejvíce celé hospodářství zvelebil a pozvedl. Bohužel své záslužné dílo nestačil dokončit. Přišla padesátá léta dvacátého století a s nimi útlak, perzekuce a likvidace sedláků.
Leden roku 1952 byl takový obyčejný zimní měsíc, mrzlo jen málo, sněhu na Podřipsku mnoho nebylo. Nálada mezi rolníky byla skleslá, nikdo nevěděl, co bude dál. V některých obcích byla již nuceně založena jednotná zemědělská družstva, v dalších se zakládala. Probíhaly stále naverbované schůze, nátlaky funkcionářů KSČ, vyhrožování zemědělcům apod. Založená JZD téměř nikde neprosperovala, neboť byli do vedení dosazení lidé rozhodnutím okresních sekretariátů KSČ. Například zedník, holič, zámečník nebo tesař. Lidé, kteří ve svých profesích mnoho úspěchů nedosáhli, byli však radikální vůči zemědělcům. Největší odpor ke vstupu do JZD projevovali zejména drobní zemědělci s menší výměrou půdy, neboť si sami postačili dobře všechny práce zvládnout, případně si ještě přivydělat.
Nátlak na vstup soukromně hospodařících sedláků postupně sílil a těm s větší výměrou půdy se vyhrožovalo, že jim bude zabrána. Vyhrožovalo se vězením, vystěhováním apod. Přes to všechno nedocházelo ke kolektivizaci vesnice tak, jak si „mocipáni" z KSČ přáli. Za hlavní příčinu neúspěchu byli označeni střední a větší rolníci, kterým dali nálepku „vesničtí boháči - kulaci". Tím byl označen každý, kdo řádně hospodařil na svém, kdo požíval důvěru vesnice a vážnosti ostatních zemědělců pro svoje vědomosti, schopnosti a pracovitost. Bylo raženo heslo, že tato vrstva, byť živitelů národa, musí být zlikvidována. To znamenalo zabrání majetku, vystěhování rodin a zavření hospodářů po většině na nucené práce. Děti pak nemohly studovat, pokud někde pracovaly, byly z práce propuštěny.
Tak se také stalo u hospodáře Josefa Košťála. Dne 26. ledna 1952 asi v 15.00 hodin se přihrnula početná skupinka lidí v čele s okresním prokurátorem, jeden muž v civilu (člen STB), strážmistr SNB, ředitel Státního statku Doksany, předseda MNV, předseda KSČ a újezdní tajemník (to byla funkce dohlížejícího komisaře na rolníky - ten měl dovolen vstup do usedlosti kdy a kam chtěl). Prokurátor prohlásil, že jdou udělat domovní prohlídku, že se zde jedná o nějaké nesrovnalosti. Neřekl však o jaké. Nejdříve začala prohlídka v obytném stavení, ve kterém nevynechali ani jednu místnost. Každou maličkost tam sepsali. Hlavní slovo měl stále prokurátor, který chtěl za každou cenu něco závadného nalézt. Dále prohledali všechny hospodářské budovy, každý kout, stále ale bez úspěchu, z čehož byl prokurátor značně viditelně nervózní. V nestřežené chvíli pošeptal četnický strážmistr hospodáři, že nic proti němu nemají, že i místní činitelé říkají jak celá rodina dobře pracuje, přesto ať se hospodář teple obleče; že je všude velká zima.
Po ukončení prohlídky musel hospodář jet na příkaz prokurátora s nimi na stanici SNB do Doksan k sepsání protokolu. Tam však k žádnému sepisování nedošlo, neboť byl odvezen do věznice okresního soudu do cely číslo 3, která byla již obsazena pěti dalšími sedláky. Tento nedobrovolný pobyt ve vězníci absolvoval Josef Košťál až do července 1952, aniž mu bylo oznámeno, že je zatčen ve vazbě a neřekli za co! Na den 20. 6. 1952 byl připraven "monstrproces", při kterém sice chyběly důkazy, ale dle prohlášení krajského prokurátora, který řekl: „Mezi jiným, na závěr soudního „divadla", dovoluji si upozornit na směrnice a obsah denního tisku, jakékoliv omilostnění obviněných by vyvolalo nespokojenost širokých mas dělnictva."
Okresní prokurátor dr. Flégl doplnil: „Svoje vědomosti obžalovaný rozšiřoval pobytem v cizině - ve Švýcarsku, Dánsku a Rakousku. Choval jen čistokrevná zvířata, krávy, prasata, kontrolovanou drůbež, odchovával zvířata, na polích pěstoval zušlechtěné osivo, vojtěškové a travní semeno, a tím se neúměrně obohacoval. Vozil občany zadarmo autem k lékaři, půjčoval lidem bezplatně potahy a stroje a tím je ovlivňoval."
Dr. Klička - předseda soudu dodal: „Ani pravda se nesmí říkat, to vzbuzuje nedůvěru v budovatelské výsledky."
Konečný rozsudek soudu zněl: „Josef Košťál, odsuzuje se pro trestný čin sabotáže podle paragrafu 85 Sb. atd. Též jako člen JZD čtvrtého typu se prý vloudil aby v něm:
a) podvracel jeho základy, bránil jeho upevňování a rozvoji.
b) zneužíval členství v JZD k vykořisťování malých a středních rolníků k vlastnímu obohacování.
c) na podzim roku 1951 v Olešku vyhnal z lesa družstevnice, které hrabaly jehličí, což škodí lesu a tím se dopustil:
1. nekalého jednání v úmyslu způsobit vážnou poruchu v činnosti veřejného podniku
2. zneužívat lidového družstva ke krytí podnikání, což je v rozporu a za
3. veřejně pobuřoval proti společenskému řádu republiky.
Spočítáno a podtrženo, 7 roků vězení, peněžitá pokuta, ztráta veškerého majetku, zákaz pobytu v obci a okresu navždy!"
Následovala dlouhá a nesvobodná hornická práce. Nejdříve na jáchymovsku na Eliáši, Svatopluku, Rovnosti a v Ostrově, odkud se po šesti a půl roce vrátil v prosinci 1957 na základě amnestie prezidenta republiky. Do svého rodiště a domova se vrátit nesměl. Rodina se složila na koupi domku v obci Vraňany na okrese Mělník, kam se nastěhovala a zde pracoval jako tesař.
V roce 1968 se požádalo o obnovení procesu a byl pak nejvyšším soudem osvobozen. Rozsudek byl v plném rozsahu zrušen pro nedostatek důkazů.
To byla likvidace hospodáře. Čekalo však ještě odstranění jeho manželky Milady, čtyřech dětí a babičky! Dne 27. 10. 1952 dostala okamžitou výpověď z práce v cukrovaru Doksany jejich dcera Jaroslava (*1932). Dcera Miluše (*1934) ze Šlechtitelské stanice Židovice a dcera Helena (*1935) z mlékárny Bohušovice. Druhý den v kanceláři MNV předali jejich matce Miladě připiš z ONV Roudnice, ve kterém bylo napsáno, že mají všichni zákaz pobytu v obci Oleško i na celém okrese Roudnice nad Labem. Současně jí bylo oznámeno, že druhý den ráno bude přistaveno nákladní auto, které je odveze do obce Podlesí na Moravě, kde mají určen trvalý pobyt. Ráno pak dne 29.10. přijelo auto a s ním příslušník SNB, který dohlížel na to, jaké věci si s sebou mohou vzít. Všechny si tedy vzít nemohli.
Nejstarší syn František (*1931) musel tentýž den nastoupit na vojenskou službu do Chrudimi, takže ani nemohl pomoci při nedobrovolném stěhování.
V nočních hodinách dorazilo auto do obce Podlesí, kde na ně čekalo překvapení. Delší dobu neobydlený a poničený dům bez elektřiny. Svítilo se zde jen svíčkami a petrolejovou lampou. Za pomoci místních občanů složili z auta provizorně věci a po chvíli někdo zaklepal na dveře. Jaké to překvapení? Dvě sestřenice - Milada Košťálová a Milada Šebková, která byla sem do stejného místa též vystěhována i se starou babičkou, dvouletým synkem Jaroslavem a čtyřletou dcerkou Miluší. Všichni si rozuměli ve svém údělu. Žádný z nich neměl nárok na potravinové lístky.
Zde všichni pracovali na státním statku buď v rostlinné nebo živočišné výrobě. Pracovní podmínky zde byly značně ztížené, protože se tento kraj nachází v nadmořské výšce 700 m.n.m. Sníh zde napadl začátkem listopadu a vydržel do dubna, někdy i do května. Obec je položena na úpatí Nízkých Jeseníků v pahorkatině Kralického Sněžníku. Kraj vhodný tak k rekreaci a ne k zemědělství. Německé obyvatelstvo odtud bylo po roce 1945 odsunuto. Bylo dosídlováno z části obyvateli z Moravy a navrátilci z Rumunska (Rumunští Slováci) a potom rodinami vystěhovaných „kulaků" z Čech i Moravy. Žila zde rodina Hálkova z Dolínku u Prahy (potomek Vítězslava Hálka), rodina Krejzova od Plzně, paní Mouchová s dcerami a sestrou (obě nemocné), které pocházely z Chvalína u Roudnice. Dále paní Šestáková z Roudnice a spousta jiných vyhnaných sedláckých rodin bez mužů, kteří se za nimi vraceli postupně po propuštění z věznice.
P.S.
Uveřejněno v časopise KPV pobočka č.15 – Praha VĚRNI ZŮSTANEME, leden-únor 2011
Read more...