Politický kritik Pavel Wonka si prošel za československého husákovského režimu 80.let minulého století tím nejstrašnějším, co ho mohlo, tedy kromě trestu smrti, vůbec potkat. Totiž nelidským až bestiálním zacházením
vedoucím k pomalé, trýznivé smrti, jakou umírá jen zapomenutá vystresovaná zvěř chycená v lese do železné pasti.
… Lágr byl zrušen hned po sametové revoluci z listopadu 1989, a to 28. 2. 1990. Otřesné podmínky v lágru představovaly nebezpečný důkaz, a proto byly následně staré přízemní a jednopatrové baráky ubytovny z roku 1958 srovnány se zemí. Zůstala pouze nově postavená čtyřpatrová ubytovna Korálek z roku 1988 a barák s bývalými trestními kobkami, kde byl mučen Pavel Wonka. Dnes je na místě ubikací prázdný travnatý pozemek jakoby nelogicky obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty a prázdné koridory se strážními věžemi. Již žádní psi a již žádní strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny a trávník a betonové nástupiště plné prožité bolesti a prožitého smutku. Památník dosud žádný...
Pojem Minkovice dodnes budí hrůzu a je stále synonymem zla. Bývalí političtí vězni mají i po 20, 30, 40 letech děsivé noční můry z prožitého teroru anebo vážně podlomené zdraví, posttraumatický syndrom, stresový syndrom, depresivní syndrom, únavový syndrom, nemocné plíce atd.
Vznik a zánik lágru Minkovice
Do provozu byl uveden 1. března v roce 1958 v malé, zaprášené, nevzhledné až odpudivé tovární obci Minkovice pod Jizerskými horami nedaleko města Liberec a rozhledny Ještěd v severních Čechách. Tedy v poválečných Sudetech, kde čeští komunisté z Revolučních gard obsazovali nemovitosti vyhnaných a vyvražděných původních obyvatel a kam se následně poměrně často stěhovaly různé sociální živly. I otec bachaře Vondrušky byl kriminální živel a agresivní násilník, recidivista.
Na tajné vybudování lágru dohlížel Ústřední výbor KSČ spolu se Státní bezpečností. Po srpnu 1968 se k dohledu nad lágrem připojila i okupační Rudá armáda z nedaleké posádky v Turnově. Ta měla s minkovickou věznicí podepsanou smlouvu o družbě a v případě potřeby byla připravena k zásahu. Stejně jako nacistická armáda německých okupantů vypomáhala s dohledem nad českými lágry. Sovětské státní symboly v metrové velikosti (rudá hvězda, srp a kladivo) „zdobily“ až do roku 1990 hlavní bránu věznice. Svědčí o tom i fotografie pořízené roku 1988.
Lágr byl zrušen hned po sametové revoluci z listopadu 1989, a to 28. 2. 1990. Otřesné podmínky v lágru představovaly nebezpečný důkaz, a proto byly následně staré přízemní a jednopatrové baráky ubytovny z roku 1958 srovnány se zemí. Zůstala pouze nově postavená čtyřpatrová ubytovna Korálek z roku 1988 a barák s bývalými trestními kobkami, kde byl mučen Pavel Wonka.
Dnes je na místě ubikací prázdný travnatý pozemek jakoby nelogicky obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty a prázdné koridory se strážními věžemi. Již žádní psi a již žádní strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny a trávník a betonové nástupiště plné prožité bolesti a prožitého smutku. Památník dosud žádný...
Pojem Minkovice dodnes budí hrůzu a je stále synonymem zla. Bývalí političtí vězni mají i po 20, 30, 40 letech děsivé noční můry z prožitého teroru anebo vážně podlomené zdraví, posttraumatický syndrom, stresový syndrom, depresivní syndrom, únavový syndrom, nemocné plíce atd. zproštěn.
Rudý koncentrák a jeho obyvatelé - novodobí otroci
Tato komunistická věznice se stala patrně nejobávanějším kriminálem v socialistickém Československu. Zde byli socialistickým režimem, tzn. Ústředním výborem Komunistické strany Československa a komunistickou vládou po vzoru sovětských a nevyhlazovacích nacistických koncentráků umísťováni vrazi a sexuální devianti, a mezi ně všichni do té doby neznámí političtí vězni považovaní režimem za osoby pro něj nejvíce nebezpečné. Od 50. let pro ně existoval v zákoně název "Bývalí lidé".
Během socialismu se v lágru vystřídaly desetitisíce vězňů komunistického Československa. Nebyli to pouze kriminální vězni, ale i vězni svědomí, tedy političtí vězni zavíraní za pouhé politické názory a projevy, které se nelíbily tehdejším mocným, a za kladení odporu nebo odboj proti totalitním praktikám komunistické vlády. KSČ 42 let tyranizovala český a slovenský národ pošlapáváním všech základních lidských práv. Do kategorie politických vězňů spadali podle tehdejšího chorobného bolševického vidění světa např. vytrvalí občanští aktivisté za lidská práva, nebojácní publicisté odsouzení za tzv. pobuřování a neúspěšní emigranti zadržení na hranicích. A také navrátivší se emigranti i se západoevropským občanstvím za tzv. „nedovolené opuštění republiky“, ve skutečnosti za opuštění východoevropského koncentráku. Dále tzv. vyzvědači, tedy osoby informující demokratický svět o zločinech socialismu nebo o fanatickém zbrojení armády připravované na válku, odpůrci povinné vojenské služby z náboženských důvodů a odbojáři kladoucí pasivní nebo aktivní odpor esenbákům a estébákům pronásledujícím čestné občany a páchajícím nejrůznější zločiny na vlastním obyvatelstvu. Mezi politické vězně patřili i kritici zločineckých komunistických prezidentů nebo totalitních a nelegitimních režimů v Sovětském svazu a v dalších socialistických státech.
Pracovní teror ve špinavé a páchnoucí a temné továrně byl doplňován psychickým terorem ve starých barácích v lágru. Ten vytvářeli kápové (vězeňští vůdci) a bachaři (příslušníci SNV). Zde vládl přísný vězeňský a vojenský režim, který kontrolovali vychovatelé jednotlivých oddílů, referenti tábora, referenti VO (Vnitřní ochrana neboli tajná vězeňská policie) a referenti OVKT (jakási věznice ve věznici - oddělení výkonu kázeňských trestů - jinak betonové kobky, lidově „díra“).
V táboře bývalo na malé ploše uvězněno až tisíc muklů (mukl - lidově „muž určený k likvidaci“, pojem z komunistických věznic 50. let). Dále zde bylo velitelství a hospodářské budovy.
Továrna na teror
Věznice byla začleněna do rozsáhlé továrny na skleněné výrobky, hlavně křišťálové ověsy, perly a šatony pro skleněné lustry vyvážející se tehdy do celého socialistického a rozvojového světa. Název: Preciosa, národní podnik, závod 3 Jablonec nad Nisou. Práce v ní byla tak těžká a pracovní normy tak vysilující, že zde docházelo k množství
pracovních úrazů, lidé trpěli nemocemi, padali vysílením, podléhali zraněním a psychickému zoufalství. Pracovní normy byly tak přemrštěné, že ani s vypětím všech sil je nebylo možné plnit. Komunistický režim tím tak pouze vystřídal fyzický teror ve věznicích 50. let za teror pracovní a teror psychický. Účinky měl v podstatě stejné, avšak režim se teď ve světě mohl chlubit, že po něm již nezůstávají mrtvoly zabitých a umučených vězňů, jako tomu bylo v 50. letech. Pouze vyhublé, fyzicky a psychicky podlomené trosky.
Jeden příběh za všechny
Zoufalý vězeň se pokusil z toho komunistického koncentráku uprchnout podzemní kanalizací. Na obou stranách ale byly mříže. Pepa, chudák, v tom kanále uvízl. Vězeňští psi tam nechtěli vlézt, dozorci SNV se báli. Pouštěli tam plyn, kyselinu, elektřinu do vody, stříleli tam samopalem, pistolemi... Dělali všechno možné, aby ho vyštvali ven. Nevyštvali.
Věděl, že by ho umlátili k smrti, a pak vystavili na buzeráku v lágru všem ostatním. Po třech dnech je to přestalo bavit, tak tam opět pustili podzemní potok a otvor zabetonovali. Pepa je v tom kanále možná dodnes…
Podle Jiřího Boháče, politického vězně z Minkovic u Liberce (leden 1990).
* * *
Ve zkratce lze Pavla Wonku charakterizovat jako nadprůměrně inteligentního a také vysoce sebevědomého pracovitého mladého muže s ambiciózními rysy, kterému nechyběla odvaha, nebo chcete-li, silná vůle tlumící instinkt sebezáchovy. Neodmyslitelně k němu patří i obdivuhodné úsilí po sebevzdělávání v právní oblasti. Právem žil, na právo spoléhal, od něj se nedokázal zcela odpoutat ani ve všedních situacích. Pavel Wonka viděl dál a hloub než většina z nás. Rozeznával metastáze zkaženosti v justici a vězeňství, ve společnosti, v administrativě státu a v komunistické státostraně a nemínil k tomu rozhodně mlčet. To by bylo zcela proti jeho přesvědčení idealisty. Idealisty, který věřil v právo a spravedlnost a také v úspěch perestrojky. Poslední to možnosti, jak tvrdil, kterak reformovat upadající socialistickou společnost. Bylo by chybou ho hodnotit jen podle jednoho či dvou kontroverzních počinů. Ostatně i jeho nesmlouvavý způsob rezistence proti komunistické moci završený tragickým koncem něco převelice důležitého vypovídá. Vypovídá o síle osobnosti a v posledku i o jasné trajektorii´disidenta, kde spolupráce se Státní bezpečností komunistického státu neměla místo.
Hradec Králové 26.4.2018: Seminář ke 30.výročí mučednické smrti Pavla Wonky
* * *
JUDr. Milan Hulík: Příběhy české justice
PhDr. Emanuel Mandler: Takové předky měla rodina Wonků
(Zdroj Sborník ČESKO-NĚMECKÉ VZTAHY, Česká stanoviska, Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, SMÍŘENÍ 95, Praha 29.9.1998)
* * *
„Nežije a nemůže se bránit, nikdo nebyl potrestán a nikdy nebude, kdyby nebyl napadán on, byly by napadání zodpovědní za jeho smrt, asi tak bych to viděl.“
Josef Tetenka, Vrchlabí
* * *
J.Š.7.10.2018
Read more...