Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Pavel Wonka: „Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupí z cesty.“ 1988

Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrá­be někam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kop­ce to jede samo." A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těch­to hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje. Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bu­de potácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demora-lizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se to­hoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmítněte danajské dary!" 1.4.1988

Jsou vždy jen dvě strany - pokrok a reakce (pohyb vpřed a brzda). Co je co? V praxi to nebývá tak jednoduché určit, a nejasnost v této otázce nejed­nou vede k tříštění sil ve vzájemných půtkách i při rozbíjení hlav. A to vždy nahrává reakci. Představme si skupinu lidí, kteří se dohadují, jak táhnout onu pomyslnou káru pokroku a hašteří se při tom, zda se má vůbec jet, kdo bude u oje řídit, a kdo vzadu tlačit. Někomu právo tla­čit vůbec upírají, protože se nemohou dohodnout na směru, sporné je i to, co a kolik se toho má naložit a jaké má být tem­po jízdy. Kolikrát se již v lidské historii stalo, že se s takovou károu buď nevyjelo vůbec, nebo se sjelo z cesty, havarovalo a do cíle prostě nedojelo.

Je vždy těžké určit, kde je pokrok, kde reakce. Reakce se může halit do hávu a pokrok se může zdát reakční. Je např. pokrokem tlačit prázdnou káru, nebo trvat na tom, aby se na ni nenaložilo vše, co je třeba odvézt a vzít s sebou do budoucnosti?

Nechte reakci dělat pokrok a sehraje vám pěknou komedii. Vyzdobí ulice a s velkou pompou a humbukem jimi projede s celou prázdnou károu. Možná i trochu naloží. Zaměstná to a uspokojí řadu těch, kteří se již nemohou dočkat vyrazit ku­předu, a kteří by stejně nebyli k udržení. Jejich tlak se tak vy­čerpá a rozmělní: dostane se jim zaměstnání, které je přivede na jiné myšlenky.

A reakce bude křičet: „Hleďme, vždyť již jedeme - volejte „slá­va"! A to vše jim umožní obnovit minulost pod jinou fasádou.

Jak se má v takovém případě zachovat strana pokroku? Má se účastnit jízdy s prázdnou károu nebo vyhlásit bojkot a odhalo­vat ji jako blamáž, jako ventil, který má jen odstranit nahroma­děné pnutí? Nebo má raději káru brzdit a tím bránit silám po­kroku, aby se vyčerpaly v komedii, kterou pořádá reakce? Budou pokrokem také ti, kteří si naloží část nákladu na svá bed­ra a povlečou jej za prázdnou károu?

Ideální by bylo naložit vše, čeho je třeba pro budoucnost a jet za podpory všech. Jak se však dohodnout, když ti u oje se bojí, že by potom třeba pro ně nebylo místo a dělají proto, že námit­ky těch, kteří mají tlačit, neslyší. Dialektiku a dialog nahrazují mlčením a postihem, snažíce se přitom inflačními hesly přimět ty vzadu k tlačení.

Chci-li se někam dostat, musím pro jízdu s károu získat všech­ny. Jestliže se o to alespoň pokusím a již předem osádku kolem káry názorově rozdělím, potom jsem buď hlupák a nevidím dál, než na svá vlastní sektářská stanoviska, nebo reakcionář, které­mu se s károu nikam nechce a když už musím, tak nechám ty netrpělivě přešlapující, aby se s prázdnou károu proběhli.

Hrdinou a vítězem celého toho hašteření bude nakonec Švejk, který se zrodí z těch, kteří budou káru tlačit. Ten pochopí, že čas a okolnosti je nutí jít s prázdnou károu a že se při té jízdě musí hlavně dobře najíst, napít a také vyspat. A je to škoda, protože namísto Švejka se zde mohl zrodit nový člověk, člověk inicia­tivní, sebevědomý a plnoprávný, který si uvědomuje nejen svá práva, místo, ale i své postavení.

Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrá­be někam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kop­ce to jede samo." A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těch­to hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje. Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bu­de potácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demora-lizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se to­hoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmítněte danajské dary!" 1.4.1988

* * *

Máme možnost sledovat to neuvěřitelné hašteření našich poli­tiků, které nám předvádějí v parlamentu za posledních 20 let. Vzpomněl jsem si na prorocká slova svého bratra Pavla, který mi při jedné debatě 1.4.1988, 26 dní před svou smrtí řekl, že dává bolševikovi nejvýše 2 roky, ale obává se, že si Češi nedo­kázali nikdy sami dobře vládnout. Toto téma ještě ten den zpra­coval v díle „Kára pokroku'", kde trefně předpověděl budoucí vývoj a zdá se mi, že v posledním odstavci tušil i svoji smrt, když nechtěl být při tom, až ten žalostný průvod s károu potáh­ne ve své anabázi někam k Putimi. Dávám dílo „Kára pokroku" ze dne 1.4. 1988 k otištění jako je­ho vizi budoucnosti v Čechách.

S pozdravem

Jiří Wonka

P.S.

Vyšlo v časopisu města Vrchlabí PULS v únorovém čísle 2011. J.Š.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)