Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 16.11.2018 16:58
    Převratu v roce 1989 se také říká sametová revoluce. Proto, že ...

    Read more...

     
  • 12.11.2018 07:57
    Dobrý den Vážený pane Šinágle, Jsem velice potěšen s toho co ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 15:03
    Omlouvám se autorovi komentáře níže, omylem jsem smazal jeho ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 08:58
    Tuhle smlouvu nepotřebujeme, jde o to propašovat LGBT agendu ...

    Read more...

     
  • 06.11.2018 16:55
    Přímá demokracie pro nás Čechy je prozatím nevhodná, protože ...

    Read more...

     
  • 14.10.2018 15:44
    Poslední komentář na těchto webových stránkách je ze dne ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Pecka Karel… Otázka další a hlavní je teprve potom ta, chybí-li mu či nechybí i onen rozměr duchovní vůle a tušení vysokých významů lidskosti. Odpověď zní, že mu nechybějí... Černý přirovnává Pecku i k Flaubertovi, který rovněž zobrazuje Pecka kniha Gulag aversdospívání a charakterový růst mladého muže. Zdůrazňuje především Peckův mravní postoj v podmínkách, kdy jde o život, ono nemohu jinak“.

* * *

V letošním „osmičkovém“ roce jako bychom cítili zvlášť naléhavou potřebu vyhledávat a připomínat naše dávné hrdiny. Důvodem je nejen pátrání po národní identitě. Ona významná výročí svádějí především k pohledu na proměnu společenských poměrů ve světě i u nás, kde objevujeme až nápadně nebezpečné paralely s minulostí. To všechno stále častěji vyvolává otázku, má-li dnešní mladý člověk dostatek příkladů hrdinství. Většinou zjišťujeme, že ne. A tak žádoucí hrdiny vymýšlíme, přebíráme z amerických komerčních filmů, kde všichni jsou „super“, bojují s mimozemšťany a nevídanými obludami. A taky si hrdiny vycucáváme z prstu, vyrábíme z dřívějších obětí. Měníme jejich životopisy, v nichž vynecháváme různá pochybení, a jindy zase naopak – my je prostě máme jako příkladné hrdiny zapotřebí. Přitom na hrdiny skutečné někdy málem zapomínáme. Rozhodně k nim patří skaut, spisovatel a disident Karel Pecka, jehož letošních nedožitých devadesátin vzpomněla v březnu v Knihovně Václava Havla jen skupina mladých, kteří se zabývají jeho dílem.

To dílo nyní, ve zcela netypickém provedení, souborně vydávají Daniel a Martina Pagáčovi. Nutno říci hned zkraje, že nejde o klasické kritické vydání, sestavené odborníky a opatřené předmluvou, doslovem i poznámkami literárních vědců. Pagáčovo vydání je čtenářské – prostě člověk, který se doposavad zabýval oborem zcela jiným (byl to např. on, kdo přišel s myšlenkou založit Mezinárodní banku kostní dřeně, čímž zachránil životy množství lidí na světě) se už před mnoha lety stal Peckovým čtenářem a obdivovatelem. Nakonec jako náhodný spolucestující svého autora poznal ve vlaku... Teď se rozhodl svým netradičním vydáním a s vynaložením pouze vlastních nemalých nákladů Pecku k jeho devadesátinám důstojně připomenout a oslavit.

Karel Pecka byl v roce 1949 jako osmnáctiletý zatčen a odsouzen se skupinou kamarádů za vydávání nelegálního kulturního časopisu Za pravdu. Třebaže tohle mladické psaní, vycházející v nákladu pouhých několika desítek, rozhodně nemohlo někdejší stát rozvrátit, jak zdůrazňuje Jiří Padevět, trest zněl na jedenáct roků, zřejmě i proto, že „redakce“ byla navíc zatčena při pokusu o přechod hranic na Západ. Vězeň Pecka ona léta strávil v nejtěžších komunistických lágrech té doby, mimo jiné na uranu, propuštěn byl na amnestii jen o pouhý rok dříve. Pak pracuje v nelehkých dělnických povoláních. První povídky uveřejnil v roce 1965 pod názvem Úniky, román Horečka mu vydává Mladá fronta v roce 1967. O rok později, v osmašedesátém, vycházejí Peckovy prózy Na co umírají muži a Velký slunovrat. Za normalizace, kdy je oficiálně zakázaný, píše nejprve pro samizdat – některá jeho rukopisná díla se zde objevují dokonce v anonymitě, bez autorova jména. Posléze je vydáván i u Škvoreckých v Torontu a přispívá do světových sborníků, doma se aktivně účastní vydávání nelegálního časopisu Obsah. Zakládá společnost štamgastů hospody U černého vola, která dodnes podporuje hudebně nadané slepé děti... Po revoluci vyjde jeho dílo v brněnském Atlantisu.

Pagáčovými vydaná kniha „Souhvězdí GULAG Karla Pecky“ má ve stylu nakladatelova „neodbornického“ pojetí všechny autorovy texty opatřené komentáři, většinou rovněž čtenářskými. Samozřejmě s výjimkou kritické eseje prof. Václava Černého, našeho významného literárního vědce, kritika a filozofa, jehož doslov ke knize Motáky nezvěstnému vychází s knížkou jako předmluva v Torontu v roce 1980, tedy v době, kdy rovněž on je stejně s Peckou u nás zakázán. Profesor Černý se tu staví proti Peckovým kritickým odpůrcům, jimž nevyhovuje autorův až naturalistický způsob vyprávění: Srovnává ho se Zolou a jeho Zabijákem, a Pecka na té úrovni obstojí: „Je pravděpodobné, že neměl jinou volbu, že sám jeho vlastní úmysl ztvárnit skutečnost bídy, hanby a ponížení jeho, tvého, našeho lidského života v přítomné chvíli, si přímo nadiktoval naturalstický obraz úvodem... Otázka další a hlavní je teprve potom ta, chybí-li mu či nechybí i onen rozměr duchovní vůle a tušení vysokých významů lidskosti. Odpověď zní, že mu nechybějí... Karel Pecka stanul svými posledními knihami na čelném místě mezi mravními interprety a soudci naší současné životní národní i lidské skutečnosti, a z průčelí české moderní prózy ho stěží někdo vypudí.“

Černý přirovnává Pecku i k Flaubertovi, který rovněž zobrazuje dospívání a charakterový růst mladého muže. Zdůrazňuje především Peckův mravní postoj v podmínkách, kdy jde o život, ono „nemohu jinak“.

Komentátoři neliterární, čtenáři, jsou ovšem pečlivě vybíráni. Je o nich veřejně známo, že nás vždycky dokázali oslovit a inspirovat, byť v různých, sobě vlastních oborech. Každý z přizvaných se tu zamýšlí nad jiným textem, v duchu své profese, vlastního založení i zkušenosti, a tím vzniká nový obraz, nový pohled na Peckovo dílo. Tento ediční počin, který by měl mít šanci oslovit současného mladého člověka, bych se vším respektem charakterizovala jako inteligentní naivitu.

Tak tedy filozof Daniel Kroupa přirovnává Pecku zase k Solženicynovi, význam obou vidí v „myšlenkovém, řekněme přímo duchovním poselství, které tito autoři osobně načerpali až ze samého dna zbídačelé lidské existence.

Jiří Stránský je nejen autorův kolega spisovatel, ale i dávný kamarád z vězeňského lágru. „Jsem dodnes rád, že mi někdy stačilo přečíst si pár řádek některé z povídek, aby se mi natolik rozsvítilo, že bylo prima, že jsme byli každý tak jiný, až nám i to kolikrát bylo k smíchu,“ vzpomíná. Však právě tohle jim umožnilo, aby stejnou zkušenost vyjádřili různě.

Psychiatr Cyril Hoeschel přemýšlí o Lukáši Ládrovi z Horečky, jehož příběh “nás postupně přivádí k úvaze o tom, kde končí lidské možnosti, jak velké jsou naše nejenom mravní, ale i fyzické a psychické rezervy, a co se s námi děje, překročíme-li Rubikon pudu sebezáchovy.“

Socioložka Jiřina Šiklová shledává, že „Velký slunovrat není o vězení. Ale je o stavu očekávní, jaký bude svět po propuštění z vězení, a současné neschopnosti se orientovat v životě po letech strávených v kriminále.“

Biskup Václav Malý zas charakterizuje hrdinu povídky Čtvrtý vítač: “...Byl mužem bez cíle, pro něhož se jeho zaměstnání stalo rutinou. Dobré bydlo nezakrylo jeho duševní vnitřní prázdnotu. Nic ho nezajímalo, čím by si zpestřil život. Jen bezduché plnění úkolů... Přízemnost, z které mrazí....“

Právníka a politika Petra Pitharta, bývalého Malostraňáka, vedou Peckovy Malostranské humoresky při pohledu na město dnešní k úvaze nehumorné: „...Fasády se pokoušejí, vesměs úspěšně, vrátit domům a palácům původní podobu, ale za nimi se leckdy všechno vykuchalo, tedy nejen zdi a příčky a instalace, ale hlavně usedlíci, aby tam mohly být hotely...“

Architektka Eva Jiřičná jako by zde byla omylem, strávila ta léta přece většinou v emigraci. V románu Štěpení ale zjišťuje, že „Karel Pecka se jako autor dostává k srdci poselství, které nám předkládá jako svou rozvahu o významu a následku emigrace.“ Vzbudí to v ní aktuální myšlenky na dnešní uprchlíky v tragické nouzi...

Prostě Pecka tu u všech svých vykladačů vyznívá jako autor, který má svými příběhy co říci dnešku. Jeho hrdinství není nutné si vymýšlet, nic přidávat či ubírat. Příšery, s nimiž se utkává, nejsou z jiných světů, a jeho zbraně jsou dostupné každému: Stačí se pro ně rozhodnout, dokázat je povýšit na vlastním žebříčku hodnot a mít odvahu jimi bojovat, byť i s nepřítelem stále nesrovnatelným.

 

Jana Červenková

P.S.

Kniha Suhvězdí Gulag Karla Pecky se z praktických důvodů prodává na internetu, kde se lze přihlásit na adrese: http://nemohujinak.cz/

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)