Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 16.11.2018 16:58
    Převratu v roce 1989 se také říká sametová revoluce. Proto, že ...

    Read more...

     
  • 12.11.2018 07:57
    Dobrý den Vážený pane Šinágle, Jsem velice potěšen s toho co ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 15:03
    Omlouvám se autorovi komentáře níže, omylem jsem smazal jeho ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 08:58
    Tuhle smlouvu nepotřebujeme, jde o to propašovat LGBT agendu ...

    Read more...

     
  • 06.11.2018 16:55
    Přímá demokracie pro nás Čechy je prozatím nevhodná, protože ...

    Read more...

     
  • 14.10.2018 15:44
    Poslední komentář na těchto webových stránkách je ze dne ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Kaple sv VendelinaMalá velikostí, velká příběhem. To je kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou, kterou na památku své rodiny postavil pan docent Ladislav Koutný. Kaple je natolik unikátní, že se ocitla mezi třiceti nejzajímavějšímiKaple sv Vendelina socha stavbami v architektonické ročence 2017 a uchází se o Českou cenu za architekturu.

„Opět jsem potřeboval najít rovnováhu mezi rukopisem sochaře a snahou nebudovat druhý svatopetrský chrám ani si hrát na akademickou půdu. Kaple je skutečně pro všechny. Vím, že se nebude líbit všem, ale většině ano a je tady pro každého, kdo se tu zastaví a komu pohladí duši. Ať je to kopáč nebo profesor.“ - Společně s kaplí je tak celé dílo pana Koutného vyjádřením úcty k předkům, kteří nás učí, že každý po sobě máme ve své krajině něco zanechat. „K tomu jsem byl vychován.“ říká. Způsob, jakým místo proměnil je i odpovědí režimu, který rodinu na několik let od jejich půdy odstřihl. Pokud člověk začne sám u sebe a má vůli, zmůže neuvěřitelně mnoho. Ladislav Koutný shrnuje svůj přístup do jedné věty: „Co je dělané s láskou, to se podaří.“ - „Česká společnost je nemocná. Stačí se podívat na města, jak stagnují a nerozvíjí se. Neuvěřitelné množství energie se vynakládá na to, aby nic nového nevzniklo. Město je přitom největší zhmotnění společnosti o sobě samé o světě a o nárocích na svět a na život. Když vidíme jak města nemají územní plány a nikomu to nevadí, o města se nestaráme, nerozvíjíme je. To jsou smutné důkazy o naší společnosti.“ - „Česká společnost je nemocná. Stačí se podívat na města, jak stagnují a nerozvíjí se. Neuvěřitelné množství energie se vynakládá na to, aby nic nového nevzniklo. Město je přitom největší zhmotnění společnosti o sobě samé o světě a o nárocích na svět a na život. Když vidíme jak města nemají územní plány a nikomu to nevadí, o města se nestaráme, nerozvíjíme je. To jsou smutné důkazy o naší společnosti.“ konstatuje profesor Pelčák podle kterého je další směřování naší společnosti tragické. „Žádné nové stavby, žádný rozvoj, žádní noví lidé. Přístup, kterým dojdeme až na okraj evropské společnosti. Přístup, kterým sami sebe postupně zabíjíme.“ - Na straně jedné je tak příběh člověka, který s odpovědností k místu, kde vyrůstal, dává jasný důkaz, že společnost tvoří každý z nás tím, jak žije a co po sobě zanechává. Na straně druhé pak ne příliš optimistická prognóza architekta o směřování naší země. I to je ale v důsledku v rukou jednotlivců. Klíčovým slovem je odpovědnost, se kterou jde ruku v ruce otázka, kterou musí každý z nás směřovat do svého nitra. Odpověď na ni bychom měli hledat kdykoliv a kdekoliv. Třeba i při návštěvě kaple Sv. Vendelína, která svým pojetím i umístěním nabízí překrásný výhled do krajiny a svádí k rozjímání.

A to je i poselstvím pana Koutného: „I kdyby jeden ze sta tady došel k tomu, že svůj konzumní život trochu vyrovná s duchovním a zamyslí se nad tím, jak žije a něco změní, budu rád. To je důvod, proč jsem to stavěl.“ - Fotogalerie (autor fotografií Filip Šlapal)

* * *

Osek nad Bečvou je obcí s více než tisícovkou obyvatel. Jedním z nich je i Ladislav Koutný muž, jehož rodina žije v krajině po mnoho generací. Muž s filozofickým přístupem k využití lokalit majících "genia loci" k pozitivnímu prospěchu společnosti.

O místě, kde má kaple stát nebylo pochyb. Rodinné vazby jí předurčily místo na konci třešňové aleje, která symbolicky spojuje grunt Koutného v Radvanicích a grunt Vaculů v Oseku. Dokonce stojí napůl cesty k oběma předkům Ladislava Koutného. Nepochyboval ani prof.Ing.arch Petr Pelčák, kterému byl návrh kaple svěřen. Jak sám říká, poprvé a možná naposledy v životě. Příležitost, která se neodmítá, posílená příběhem a přístupem pana Koutného a navíc téměř jistota, že spolupráce bude fungovat. Ti dva se totiž nesetkali poprvé. Jejích schopnost spolupracovat byla prověřena projektem správní budovy Povodí Moravy v Olomouci a po dvaceti letech se setkali znovu.

ROVNOVÁHA MEZI LESEM A BETONEM

Praktický a zemitý přístup docenta Koutného a zaměření na sílu promyšlené a neprvoplánové jednoduchosti profesora Pelčáka, spolu fungovaly i po letech. Tentokrát s ještě větší odpovědností, kterou násobil příběh i přístup stavebníka. Věděl přesně co chce postavit a proč. I tady fungovala rovnováha. Rozhovory proč právě takhle, postupné přijímání a ztotožňování se s návrhem byly pro architekta velkou odpovědností, ale zároveň velkou radostí z přístupu, který není až tak běžný.

Pan Koutný nikdy neopomene kromě profesora Pelčáka zmínit i jeho kolegyni, Ing.arch. Marcelu Uřídilovou, která mezi realističtějším založením stavebníka a umělečtějším založením architekta, fungovala často jako spojující element. Oběma během rozhovoru vyjadřuje svůj respekt.

„Každý jsme jiný, ale oba jsme věděli, že i když jsme se občas střetávali, máme stejný cíl. Když se mi něco opravdu nelíbilo, tak jsem mlčel a pak jsem po chvíli řekl, že mám přednášku a už musím jít a to byl jasný signál, že by to asi chtělo nějaké úpravy. S oběma jsme od počátku vedli plodnou a konstruktivní diskuzi a vždycky se to dostalo do bezvadné polohy a za to jsem byl rád.“ vzpomíná pan Koutný.

Diskuze a dialogy trvaly dva roky. V jedné z nich byl i návrh kaple z cihel. Ten se na stole objevil ve chvíli, kdy profesor Pelčák pochopil, že docent Koutný skutečně bude stavět kapli vlastníma rukama. Cihly tak byly nabídkou na zjednodušení. Tu stavebník odmítl. V té chvíli již přijal původně navrhovaný beton a ztotožnil se s ním.

Materiál byl zvolen mimo jiné pro odolnost, pevnost a homogennost samostatně stojící kaple. Měl ale i další rozměr. Umožnil kmenům okolních stromů, aby se do stěn kaple otiskly. Vytvořily tzv. kaneluru, pramotiv sakrálních staveb, pramotiv sloupu, který je historicky vnímám jako symbol pro místo, kde se zjevil Bůh. Profesor Pelčák při svém vysvětlování neopomíjí ani mykétskou bránu, kde dva lvi hledí na sloup, který ale ve skutečnosti symbolizuje Boha. Celá osecká kaple je tak ve výsledku jedním velkým sloupem, byť hranatým. Sloupem, který pan Koutný ze zmíněného betonu odlil.

Dvouletý proces plánování přešel plynule do fáze realizační. I ta si vyžádala dva roky. Po letitých zkušenostech se stavebník pustil samostatně i do tohoto projektu. Zásadní byl proces vybetonování obvodu kaple. Náročný úkol do kterého se nikdo nechtěl pustit. I proto si Ladislav Koutný dřevěné bednění, v měřítku 1:1, vyrobil v kamarádově dílně pana Caletky a za spolupráce pana Kovaříka vlastníma rukama. Postupně vytvořil všechny čtyři obvodové stěny, ty potom převezl na místo určení, smontoval je a přicházely otázky. Jak beton nalít, aby to forma udržela? Jak vyřešit, aby beton nepopraskal? Jak ohlídat, aby vše sedlo na centimetr přesně na hranu základu? Ve chvíli, kdy se po vrstvách vléval do formy beton, pozval čtyři pomocníky a každou stěnu jeden z nich hlídal, aby se beton roztekl rovnoměrně.

„Já už jsem potom slyšel prasknout v bednění ne desku, ale vlákno v té desce“ vzpomíná pan Koutný na náročný proces odlévání. Po dvou letech práce kaple stála. S ohledem na preciznost, přístup a odhodlání jistě není nereálné přání pana Koutného, aby kaple stále minimálně sto let.

SÁM ČLOVĚK NEDOKÁŽE NIC

Ač stavbu vybudoval Ladislav Koutný vlastním přičiněním, nezapomíná na zásluhy všech, kteří mu s ní pomohli a v souvislosti s procesem stavby několik osob v průběhu rozhovoru zmiňuje a to především pana Kovaříka, pana Volného a pana Caletku, který je autorem dřevěného mobiliáře a vstupních dveří.

Na realizaci se významně podílela i Hana Puchová a Jiří Středa. Původním přáním architekta sice bylo nechat betonové stěny čisté, vyhověl ale nakonec přání pana Koutného a k jejich výzdobě oslovil právě zmíněnou výtvarnici a sochaře, své přátele.

Byla jsem za tu nabídku šťastná, byla to výzva.“ říká Hana Puchová, které práce na stěnách kaple zabrala asi dva týdny, byť by na místě nejraději strávila měsíc. Není divu, pro výtvarníka je kaple díky světlu dopadajícímu přes skleněné krystaly v její rozetě každou hodinu jiná. Modré a bílé kusy skla, které jsou v podstatě odpadem ze sklářských pánví, jsou vyskládány do kruhové konstrukce. Součástí konstrukce je pak i jednoduchý kovový kříž viditelný zvenku i zevnitř kaple. Uvnitř pak stěny zdobí půvabné malby Hany Puchové.

Motiv ovcí a pastýře byl od začátku jasný, ale o pojetí se dlouze mluvilo. Stejně jako u architektů bylo nutné, aby pan Koutný výtvarný styl přijal.

„Nejsem vyznavač umění, kdy se na bílém papíru objeví červená tečka. Na druhou stranu respektuji, že každý umělec má svůj styl a aranžmá svých filozofických myšlenek. Potřeboval jsem, aby mě paní Puchová přesvědčila o tom, že ovce mají vypadat právě takhle. Proto jsme hodně mluvili, diskutovali.“ popisuje proces vzniku maleb pan Koutný, který se nejdříve mylně domníval, že tahle část projektu už bude jednoduchá.

Kromě ovcí jsou v kapli i vlaštovky, které se o svůj kus prostoru přihlásily samy, když jednoho dne oknem v kupoli kaple vlétly dovnitř. A tak nakonec od Hany Puchové dostaly v kapli vymalovaný i kus nebe a vtipný detail v podobě masařky, která jako jejich potrava poletuje kolem.

Od počátku bylo jasné, že kaple bude vysvěcena svatému Vendelínovi, jehož jméno nese nejen dědeček Ladislava Koutného, ale i pastýř, nástupce krále, který se vzdal koruny a vydal se na duchovní cestu. Ani on proto nesměl v kapli chybět a jeho ztvárnění dostal do rukou sochař Jiří Středa. Svědomitě si nastudoval historii, pochopil, že symbol ovcí a pastýře má i duchovní rozměr v přeneseném slova smyslu a vrátil se na místo s již hotovým odlitkem. I zde nastala diskuze se stavebníkem.

„Opět jsem potřeboval najít rovnováhu mezi rukopisem sochaře a snahou nebudovat druhý svatopetrský chrám ani si hrát na akademickou půdu. Kaple je skutečně pro všechny. Vím, že se nebude líbit všem, ale většině ano a je tady pro každého, kdo se tu zastaví a komu pohladí duši. Ať je to kopáč nebo profesor.“ vysvětluje další příběh v kapli pan Koutný. I v tomto případě se kompromis podařil. I v tomto případě je spojen s úsměvnou historkou. Na postavě pastýře se jako největší komplikace ukázala pastýřská hůl. Nedařilo se najít způsob, který by byl technologický možný a hůl se nezlomila, anebo naopak netrčela v nepoměru k celé postavě. Místo hole tak pastýř v ruce drží klobouk. Ten je poznávacím znamením sochaře Středy, prakticky jej z hlavy nesundává. Pan Koutný toto řešení přijal a s úsměvem konstatoval, že nyní už není potřeba se ani podepisovat. Kdo Středu zná, jeho dílo okamžitě pozná.

VRACET TAM, ODKUD JSME BRALI

Od počátku bylo záměrem docenta Koutného vybudovat stavbu na počest svého dědy Vendelína a kaple tak nese jeho jméno. Dědeček Vendelín nejen žil nedaleko místa, kde kaple stojí, ale především hospodařil na přilehlých polnostech. Na polích se nyní opět hospodaří, z nedalekého mokřadu vznikla vodní nádrž, kam doslova chodí pít laně. Společně s kaplí je tak celé dílo pana Koutného vyjádřením úcty k předkům, kteří nás učí, že každý po sobě máme ve své krajině něco zanechat. „K tomu jsem byl vychován.“ říká. Způsob, jakým místo proměnil je i odpovědí režimu, který rodinu na několik let od jejich půdy odstřihl. Pokud člověk začne sám u sebe a má vůli, zmůže neuvěřitelně mnoho. Ladislav Koutný shrnuje svůj přístup do jedné věty: „Co je dělané s láskou, to se podaří.“

Celý příběh není jen o kapli, ale o určité rovnováze ve všech krocích, které její vznik provázely. Patrná je i v třešňové aleji, kterou vysázel děda pana Koutného a on ji zrevitalizoval. Z původní zachoval životaschopnou třetinu a zbytek vysadil nový. Přístup, který v sobě nese respekt ke kořenům i vědomí, že vše se musí rozvíjet a posouvat, protože jedině tak cirkuluje energie a život.

Pokud tuto symboliku přeneseme z jedné obce na celou společnost, co tedy signalizuje fakt, že nevznikají žádné nové stavby například ve městech? Architektonický úhel pohledu profesora Pelčáka je spíše pesimistický. „Česká společnost je nemocná. Stačí se podívat na města, jak stagnují a nerozvíjí se. Neuvěřitelné množství energie se vynakládá na to, aby nic nového nevzniklo. Město je přitom největší zhmotnění společnosti o sobě samé o světě a o nárocích na svět a na život. Když vidíme jak města nemají územní plány a nikomu to nevadí, o města se nestaráme, nerozvíjíme je. To jsou smutné důkazy o naší společnosti.“ konstatuje profesor Pelčák podle kterého je další směřování naší společnosti tragické. „Žádné nové stavby, žádný rozvoj, žádní noví lidé. Přístup, kterým dojdeme až na okraj evropské společnosti. Přístup, kterým sami sebe postupně zabíjíme.“

Na straně jedné je tak příběh člověka, který s odpovědností k místu, kde vyrůstal, dává jasný důkaz, že společnost tvoří každý z nás tím, jak žije a co po sobě zanechává. Na straně druhé pak ne příliš optimistická prognóza architekta o směřování naší země. I to je ale v důsledku v rukou jednotlivců. Klíčovým slovem je odpovědnost, se kterou jde ruku v ruce otázka, kterou musí každý z nás směřovat do svého nitra. Odpověď na ni bychom měli hledat kdykoliv a kdekoliv. Třeba i při návštěvě kaple Sv. Vendelína, která svým pojetím i umístěním nabízí překrásný výhled do krajiny a svádí k rozjímání.

A to je i poselstvím pana Koutného: „I kdyby jeden ze sta tady došel k tomu, že svůj konzumní život trochu vyrovná s duchovním a zamyslí se nad tím, jak žije a něco změní, budu rád. To je důvod, proč jsem to stavěl.“

Simona Bagárová

* * *

Kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou

(vysvěcena dne 21.10.2017)

 

J.Š.30.10.2018

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)