Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 18.03.2019 23:00
    Ve světě to ale nikdo nikomu nezakázal. Proč to neodzkoušeli ...

    Read more...

     
  • 18.03.2019 18:07
    Dobrý den, to se musíte zeptat na onkologických pracovištích ...

    Read more...

     
  • 18.03.2019 16:55
    Dobrý den, když není zájem o metodu pana Fortýna v ČR, proč se ...

    Read more...

     
  • 17.03.2019 18:16
    Jinak co je to za úchyla co vám tady permanentně dává najevo ...

    Read more...

     
  • 17.03.2019 18:13
    Dokud se zde a nejen zde, vono je to v celém světě, a já ...

    Read more...

     
  • 17.03.2019 18:08
    Pokud vím, tak od nějakých 70. let jsou evidovaný zcela zřejmé ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Yustitia         Nad státním zastupitelstvím se „stahují těžká mračna“ společenské nevole a zloby. Tuto nevoli a zlobu vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, protože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

        

         Vraťme se ale do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo k bezprecedentním a tvrdým zásahům Policie ČR na Úřadu vlády ČR i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Janě Nečasové, přičemž k pravomocnému odsouzení za tento „vážný zločin“ ještě ani nedošlo. Podobně nebyla pravomocně ukončena ani řádně „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Petra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko.

 

         Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek (kvůli kterým asi nemohli spát)! Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“).

 

         Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří snad dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování spravedlnosti a dobra. Lze také pochopit, jaké asi mají pocity, když je státní zastupitelství neustále středem kritiky, přičemž oni sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává svým chováním k této kritice důvod. Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen na horu, ale snadno se skutálí dolů.

 

         Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to ovšem jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu.

    

         Tehdy ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se zcela jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim  to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. O jednom z nich dokonce i jeho velice blízký rodinný příslušník prozradil, že on „může jen to, co ONI mu dovolí“. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) natolik „na vodě“ (resp. zcela nemožné), že se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na doposud bezúhonnou osobu bývalého premiéra, který se prokazatelně mravně provinil pouze osobním selháním a manželskou nevěrou (ostatně nic nového pod sluncem – nihil novi sub sole). Bez řádného právního krytí (které v Itálii, ve Španělsku a v jiných zemích EU patrně mají) by však v normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) musel být takový právní útok označen za nezodpovědný a sebevražedný a nemohl by skončit jinak než okamžitým odvoláním takových právních avanturistů z funkce. V rezortu bývalé prokuratury totiž platilo nepsané pravidlo (které s bývalými prokurátory převzalo i státní zastupitelství), že iniciativa je hrubá a trestuhodná nekázeň.

 

         Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“ a jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost.  Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (např. i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (např. bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková), státní zástupci se nejen tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem, ale ještě dodatečně se pokusili křivolakými argumenty docílit jejich odsouzení pro jiná domnělá porušení práva anebo pro nižší druh zavinění (nedbalost), který by ovšem musel být podroben odlišnému dokazování než v případě úmyslu – tj. co obžalovaní vzhledem ke svým poměrům a okolnostem případu vědět měli a mohli. Bohužel v případě Aleny Vitáskové Nejvyšší soud jejich účelovému dovolání vyhověl, takže lze očekávat další emočně vypjatý koloběh křivení práva, protože státní zástupci nikdy nepřiznají vlastní chybu. O co jim vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli.

 

         Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky) – ostatně možná to v době svých studií nikdy ani neslyšeli. Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filosoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (např. manželskou nevěru, která je principiálně porušením závazného

                                                               

manželského slibu, dále lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení a udavačství apod.), a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (např. žebrota, bezdomovectví vyvolané leností, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, neplacení skutečných a nikoli fiktivních dluhů, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, nikotinismus, toxikomanie, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřené sankce.

 

         Beztrestnost všech těchto nemravností svádí mravně nepevné občany k napodobování, protože „beztrestnost vždy láká k horšímu“ (impunitas semper ad deteriora invitat). Státní zástupci však ani jednou nevyvinuli zřetelnou iniciativu (pokus) směřující k přiměřenému a právně podloženému trestnímu postihu takových nemravných jednání, která by byla „na samé hraně zákona“, protože tím by se náležitě nezviditelnili a kromě toho by to jistě vyvolalo vzrušenou diskuzi, na kterou ani jediný z nich není vědomostně ani mravně připraven a náležitě argumentačně vybaven. Přitom je reálné podezření, že i současné nejrůznější povolební přestupy do jiných perspektivnějších politických stran mohly být motivovány příslibem nějakého budoucího prospěchu (funkce) (např. funkce europoslance) – jenomže po ostudném debaklu s kauzou Petra Nečase se již státní zástupci do podobného právního dobrodružství raději nepouštějí.

                                               

         Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelné, bezohledné a bezcitné totality a pohrdání právem. Veškeré  subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení.

 

         Nejčastějším proviněním orgánů činných v přípravném řízením trestním je  nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která oproti účelovému stíhání expremiéra Nečase má opravdový a zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (resp. společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Proto jistě nebude na škodu, bude-li úvodní ustanovení § 2 odst.5 trestního řádu připomenuto.

 

       „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákona a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

                                                             

         Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát (naposledy v případě generála Halenky, prvoinstančně zproštěného obžaloby). Tato pochybení jsou nejčastější u objektu trestného činu (tj. jevu ohrožujícího nějaký zákonem chráněný zájem), dále u objektivní stránky trestného činu (zejména stanovení příčinné souvislosti mezi činem a jeho účinkem) a u subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu přímého nebo nepřímého anebo nedbalosti vědomé, nevědomé, hrubé nebo lehké.

 

         Z praxe by bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce zcela smyšlený (vyfabulovaný) základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Přitom v současnosti je u právně problematických případů nutno vzít v potaz byť polemická ustanovení o omylu skutkovém (§ 18 trestního zákona) i omylu právním (§ 19 trestního zákona), které mohou i skutečného pachatele trestného činu vyvinit z trestního postihu. Náš trestní zákon totiž rozhodně není dokonalý a ponechává dostatek skulin, jak se z možného trestního postihu vyvinit (viz článek „Kulhající trestní zákon“ – Trestněprávní revue 6/2014).

 

       „Je to divné, že se lidé uchylují ke zločinu, když existuje tolik zákonných cest, jak se chovat nečestně.“                                                          (Alphonse Capone – 1899-1947)

 

         Tyto všechny nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v r.2013 před novináři i zvídavou veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Jejich hlavním účelem přitom bylo evidentně cílené ovlivnění veřejného mínění do té míry, aby Vrchní státní zastupitelství v Olomouci získalo v tomto svém počínání veřejnou podporu a zabránilo se eventuálnímu pokusu o odvolání vrchního státního zástupce („Jen na mne sáhněte a uvidíte, co tomu řekne veřejnost!“). Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Tyto důvody si proto nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Není snad třeba zdůrazňovat, jak takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje celkovou pověst státního zastupitelství i těch poctivých státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali uvážlivost a zdravý rozum.

 

         V této souvislosti nelze než nevzpomenout na jednu bývalou prokurátorku (předsedkyni stranické skupiny a „kovanou“ komunistku), která zastávala toto pravidlo, označované jejími kolegy jako „lex M.“:

        „Čin jinak netrestný, který JÁ považuji za společensky nebezpečný, je trestným činem, i když není popsaný v trestním zákoně.“

 

         Podobné totalitní a inkviziční názory se stále vracejí a hned tak se jich nezbavíme, protože noví státní zástupci nemají žádné filosofické ani etické vzdělání a totalitnímu myšlení se  rychle naučili od těch starých. Také proto není naše společenské zřízení skutečnou demokracií, o které naši politici, státní zástupci i soudci tak rádi hovoří, ale je pouhou karikaturou demokracie (demokraturou), která je dlouhodobým přechodným obdobím mezi diktaturou a demokracií, s postupně stále zřetelnějšími a převažujícími prvky totality. Občané si to bohužel začínají uvědomovat až nyní, kdy totalitně uvažující politici, státní zástupci i soudci upevnili svoji moc.  

 

         Státním zástupcům nepřísluší ztotožňování svých subjektivních představ o společensky přípustném chování s trestním zákoníkem. Nesmějí si tudíž vymýšlet zločiny ani přečiny tam, kde objektivně nejsou. Pokud tedy některý vysoce postavený státní zástupce chce oslnit veřejnost svými zásadními mravními anebo morálními představami, musí nejprve o filosofii a mravnosti mnoho vědět a podle mravních principů se musí dlouhodobě chovat. Bez dlouholetého studia a mravného chování to ovšem možné není, protože jedině tak se lze naučit tolik potřebné moudrosti, uvážlivosti, spravedlivost, slušnosti, lidskosti, laskavosti a soucitu, které jsou nedílnou součástí celkové mravnosti.

 

                                 „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,

                                   sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!

                                   Kdo na smetišti světa pilně pátrá

                                   po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

                                   ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“

                     (Tak učí kniha zvaná Paňčatantra, aneb Patero ponaučení; asi 3.-5.stol.n.l.)

 

         Pouze filosoficky vzdělaný a odborně i mravně vyspělý státní zástupce je schopen postupovat moudře, uvážlivě, věcně, objektivně, spravedlivě, slušně, poctivě a lidsky. Jedině tak si získá trvalý respekt a dobrou pověst (které trvají i po jeho ukončení funkce), protože na něm neulpí sebemenší podezření, že někdy jednal účelově anebo v něčí režii. V dosavadních veřejně sledovaných a náležitě „nafouklých“ kauzách však zatím nebylo takto přesvědčivé ani jediné vystoupení intervenujících státních zástupců u soudu, ani nejvyšších představitelů státního zastupitelství na veřejnosti. Naopak některá jejich vystoupení byla nejen zavádějící, ale i lživá, což bylo o to horší, když zvolená argumentace na obhajobu podané obžaloby byla neobratná a trapná.

 

         Lze souhlasit s tím, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Skromných, střídmých a zdrženlivých politiků je totiž velice málo, protože v „politickém bahně“ se dříve anebo později téměř každý politik „ušpiní“. Naproti tomu lze uvést celou řadu politiků, kteří za dobu výkonu své funkce neuvěřitelně zbohatli, aniž to vzbudilo pozornost státního zastupitelství (není dobré dráždit bosou nohou hady). Kromě toho lze také uvést případy úplatných soudců a státních zástupců, i bezpočet nemravných projevů chování, neslučitelných s jejich funkcí (např. již uvedené bydlení v bytech pro sociálně slabé).

 

         Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i mravní převahy. Takoví státní zástupci by však podle žalostných výsledků své práce měli by být urychleně zbaveni funkcí, přinuceni k zaplacení všech škod, které způsobili, a nuceně hospitalizováni v nějakém psychiatrickém zařízení neboť právě oni jsou obecně nebezpeční.   

 

                                   „Ať si mne nenávidí, jen když se bojí!“

                                                                           (Římský císař Gaius Caligula – 12-41 n.l.)

 

         Mravní i právní úpadek této společnosti lze odstranit pouze dlouhodobou cílenou výchovou k pravdě, spravedlnosti a mravnosti, tj. moudrosti nebo alespoň rozumnosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, střídmosti, skromnosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvaze, lidskosti, laskavosti a soucitu. Tato výchova je však již od základních škol až po školy vysoké cíleně a dlouhodobě zanedbávána, protože učit tyto hodnoty může jen ten, kdo je trvale učinil součástí sebe sama. Kde však vzít tak vysoký počet mravně vyspělých vyučujících? Pokud slepý vede slepého, oba v jámu upadnou. Velký dluh na této výchově mají i právnické fakulty, které věnují výuce filosofie a právní etiky velice málo času. Ovoce této zanedbané mravní výchovy dnes vidíme v soudních síních, a slyšíme ve slovech politiků, státních zástupců i soudců.

 

          Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.), který za svoji odvážnou obranu římské republiky přišel o hlavu a pravou ruku, a viděl  některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto:

 

               „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti?

 

                 Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat?

 

                 Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“

 

 

V Plzni dne 14.2.2014 (aktualizováno 9.1.2019)                                JUDr.Oldřich  H e i n

 * * *

Otřesné svědectví nezákonně odsouzeného právníka a vysokoškolského pedagoga o porušování základních lidských práv ve věznicích

Advokátu Mgr. Františku Šejnostovi byla po 7 letech prokázána jeho nevina – média mlčí!

"Vrah" který 2x vyhrál u ESLP a nevraždil se vrátil téměř po 18 letech z Mírova? Aneb děsivé svědectví o stavu naší země v roce 30.výročí listopadu 89!

Přestaňme se v roce 2019 konečně bát – spojme se v boji za svobodu a demokracii!

Proč se asi Think-tank Evropské hodnoty obává Šinágla a používá totalitní metody?!

Výbušná výpověď: Čtveřice vyšetřovatelů promluvila. Kauza Čapí hnízdo vznikla na příkaz Chovance, tvrdí.

17. listopad 2018 a hořkost na začátku Adventu

Podpořme Hlas svobody a demokracie, ve vlastním zájmu - probíhá boj o svobodu slova jako za totality!

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (2 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)