Manželé Rolf a Petra Simonovi z východoněmeckého Wallhausenu se cítili šikanováni místními úřady, a proto se chtěli dostat do Spolkové republiky Německo. Zvolili cestu přes Československo.
Plán však skončil fiaskem 16. května 1982 večer. Bdělí pohraničníci oba manžele zadrželi u obce Doubrava (okres Cheb) i s jejich devítiletou dcerou Janou a osmiletým synem Michaelem. Po nevlídném zacházení byla celá rodina následující ráno předána východoněmecké STASI, která zařídila rodičům vězení a dětem dětský domov. (Podle dcery Jany to byl „den, který zničil naši rodinu“.)
A fiaskem a slzami skončil 4. září 2019 také návrh žijících členů rodiny (otec Rolf v roce 2016 zemřel) o soudní rehabilitaci.
Chebský soud totiž došel k závěru, že rodina se „primárně“ dopustila trestného činu vniknutí na území republiky, a na to se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje. Skutečnost, že k vyhoštění došlo i kvůli přípravě trestného činu opuštění republiky (na což se zákon o soudní rehabilitaci vztahuje), pokládali chebští soudci za nepodstatné.
Viz podrobnosti
Simonovi podali proti rozhodnutí chebského soudu stížnost. A té Krajský soud v Plzni vyhověl.
V usnesení, které bylo doručeno 25. října 2019, senát pod vedením JUDr. Pravoslava Poláka+ vysvětlil, že „závěry o tom, co bylo primárním a co sekundárním, skutečně nemají v tomto řízení místo“. Podstatné bylo, že cílem nebylo v Československu zůstat, ale přejít do Západního Německa, což se jim nepodařilo, protože „zjistili objektivní překážku, tedy z jejich pohledu nepřekonatelnost těchto hranic“.
Krajský soud uzavřel, že zákon o soudní rehabilitaci se na rodinu vztahuje, neboť byla omezena práva jak rodičů, tak i dětí, které vzhledem k věku ani nebyly trestně odpovědné.
V souladu s podanou stížností krajský soud uznal, že odepření účasti na soudní rehabilitaci by bylo „skutečně projevem právního formalismu a interpretací mimo smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci“.++
Rozhodnutí o rehabilitaci znamená pro rodinu po 37 letech plnou morální satisfakci. (Celý text usnesení Krajského soudu v Plzni viz v příloze.)
Pokud jde o finanční odškodnění, to by jim mělo Ministerstvo spravedlnosti vyplatit do 6 měsíců od podání žádosti. Podle současné právní úpravy bude mít každý žijící člen rodiny za „zničený“ život nárok na paušální částku 407 Kč.+++
---
+ JUDr. Pravoslav Polák mj. poslal v roce 1998 na doživotí do vězení Jiřího Kajínka.
++ Simonovi se ve stížnosti mj. odvolávali na obecné závěry z nálezů Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 187/2000 ve věci Jana Marešky, sp. zn. II. ÚS 290/05 ve věci Adolfa Walici, sp. zn. I. ÚS 2366/07 ve věci Petra Šocha a sp. zn. I. ÚS 1916/07 ve věci Jana Vnenčáka. (Šlo o svědky Jehovovy, kteří byli za minulého režimu odsouzeni za odepření vojenské služby. Nálezy jsou dostupné na www.usoud.cz.)
+++ Viz ustanovení § 23 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. Částky zde uvedené nebyly od roku 1990 valorizovány, ačkoli vláda je povinna stanovit „nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně“. (Viz tamtéž, odst. 6 písm. a/.)
---
- října 2019 zapsal: L. Müller
* * *
Zadržení východoněmečtí uprchlíci: rodiče do vězení, děti do dětského domova! Bylo to správné?
J.Š.27.10.2019
Read more...