Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Tabor SvatoboricePo skončení druhé světové války byly v Československu na řadě míst zřízeny internační tábory pro Němce. Výnosem Ministerstva vnitra ze dne 9. 7. 1946 však byla nařízena jejich postupná likvidace. Pro Němce, kteří dosud byli internováni, ale nebyli z Československa vysídleni, bylo zřízeno několik středisek, z nichž jedno bylo ve Svatobořicích u Kyjova.

Dne 14. 10. 1946 rozhodl Zemský národní výbor v Brně zrušit internační tábor Svatobořice a přeměnit ho na „Starobinec pro Němce“.

Od 1. 1. 1947 bylo používáno označení „Nemocniční středisko ve Svatobořicích“.

Jaká však byla jeho skutečná povaha?

Zachovaly se dokumenty o tom, že zařízení mělo ke „starobinci“ či „nemocničnímu středisku“ hodně daleko. Lidé zde zadržovaní byli zbaveni osobní svobody, aniž proti nim bylo vzneseno nějaké konkrétní obvinění, a byli vystaveni řadě represivních opatření. Například „Oběžník č. 27“ ze dne 17. 9. 1947 zdejší „chovance“ varoval, že „stráž bezpečnosti střílí na každého zběha, neuposlechne-li ihned její výzvy“.

Mezi zadržovanými byla i rodina Przybylova:

  • otec František, nar. 1888, zemř. 1955,
  • matka Emilie, nar. 1897, zemř. 1979,
  • dcera Ingeborg, nar. 1936, později provdaná Cäsarová.

Rodina původně bydlela v Bohumíně. Ještě před koncem druhé světové války museli všichni byt opustit a pak se už do něj nemohli vrátit. Přišli prakticky o veškerý majetek. Po řadě peripetií byli dne 9. 4. 1947 všichni tři transportováni do Svatobořic a byli zde zadržováni až do 14. 8. 1949. (Viz podrobnosti na https://www.pametnaroda.cz/cs/casarova-ingeborg-20110105-0, část „Internační tábor Svatobořice“.)

* * *

… Takto vzpomíná Ingeborg Cäsarová na první dojmy po příjezdu: „A jak jsme viděli ty věže a ten dvojitý plot a mezitím ještě natažený ten drátěný, tak už to byl hroznej dojem. Byli tam samý starý lidi. V každé rodině byl někdo nemocný nebo postižený. Nebo to byly takové staré dámy, které byly svobodné. Které nikoho neměly. Protože o ty lidi v Německu nebyl zájem.“

V táboře nebyly žádné děti. Jediné dítě, které se tam nacházelo, si zanedlouho odvezl strýc do Rakouska. Inge tak neměla žádnou kamarádku, se kterou by si mohla hrát. Ani ve škole ve vesnici si žádné kamarády nenašla. Nejen, že se ihned po vyučování musela vrátit zpět do tábora, ale české děti naočkované rodiči se k ní chovaly otřesným způsobem. „Já jsem měla jen knížky a to mně hodně pomohlo. Protože žádné hračky, žádní spolužáci, ti mě denně pronásledovali. Házeli mně po hlavě aktovkama. A když neměli nic jinýho, tak shnilou řepou. Mě vždycky hnali ze školy až přímo do toho lágru. To byl jejich sport. A to já jsem odnášela velice špatně psychicky,“ vzpomíná na školu Ingeborg Cäsarová a dále mluví o chování učitelů. „Jednou přišla učitelka o přestávce do třídy a děcka na mě plivaly. A já jsem říkala: ,Vidíte, co mi dělají.‘ – ‚Však ty jsi vinna!‘ Já nevěděla proč a za co.“ Aby si měla alespoň s čím hrát, tak jí maminka ušila ze zbytků hader panenku. „Maminka mi ušila panenku a já ji mám ještě dneska.“

Podmínky v táboře byly přinejmenším otřesné. Ven z tábora se prakticky nesmělo a příděly potravin byly velmi malé. Inge tak brala nedojedené svačiny svých spolužáků z koše a ty pak nosila domů k večeři. „Já jsem byla hrozně podvyživená.“ Většina lidí v táboře musela pracovat. Otec proto dělal zadarmo ve skladišti. Byl silným diabetikem a vinou nedostatečné stravy se jeho zdravotní stav velmi zhoršoval. Maminka pracovala v prádelně a v létě na poli. Měla ale velmi špatný zrak, nosila třináct dioptrií, a tak jí ostatní ženy musely ukazovat řádky, na kterých měla pracovat. Ani hygienické podmínky nebyly zdaleka ideální, a tak Ingeborg i maminka dostaly tuberkulózu. „Maminka úplně padla. Na Vánoce osmačtyřicátýho jsme u ní stáli, a nemohla ani stát, byla úplně vyřízená.“ V táboře byl velký nedostatek léků, a tak jeden starší doktor z vedlejší místnosti propašoval injekce, díky nimž se paní Emílie vyléčila. Ani jedna z nich ale netušila, že mají tuberu. U Inge ji zjistili až později ve škole a u maminky až za několik let, když šla na rentgen a doktor zjistil, že má kalcifikovaná ložiska.

Jiní ale takové štěstí neměli a z tábora byli velmi často odnášeni mrtví na blízký hřbitov na kopci. Jak vypráví paní Cäsarová, paradoxem bylo, že pohřeb byl jedním z mála vysvobození z oploceného tábora. „Tam byl hřbitov na kopci a my jsme tam vždycky doprovázeli ty, co umřeli. Byla to totiž jediná možnost, jak jsme se mohli dostat ven, že jsme měli nad sebou vzduch a svobodu.“ Když po letech paní Ingeborg s manželem hřbitov navštívila, naskytl se jí velmi smutný pohled. Místo pomníků nalezla jen pole. „Byl to pro mě obrovský šok,“ vzpomíná paní Cäsarová.

Dnes je paní Ingeborg předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku. Ze současného polistopadového vývoje není tak jako mnoho jiných zrovna nadšena, ale jak sama říká, každý by měl začít hlavně u sebe a snažit se rozdávat radost alespoň svému okolí. „Já myslím, že když uděláme ve svém okruhu dobře, podle svého přesvědčení, tak uděláme kus práce. Udržujeme mír ve vlastní rodině a kolem sebe. Že nerozšiřujeme žádné klepy a tak dále.“

* * *

Jejich kauzou se bude ve středu 15. 1. 2020 ve 13:30 hodin zabývat Okresní soud v Hodoníně (Velkomoravská 4, č. dv. 5.)

Senát pod vedením Mgr. Ladislava Sobotky má rozhodnout o tom, zda lze v daném případě vyslovit účast rodiny na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., což by znamenalo po více než 70 letech jejich morální satisfakci.

(Je to poprvé, kdy se bude soud zabývat svatobořickým táborem z hlediska zákona č. 119/1990 Sb. Rozhodnutí proto může mít precedenční význam pro stovky osob, které zde byly po 2. světové válce internovány. Jejich jmenný seznam, včetně osobních karet, je uložen v Moravském zemském archivu v Brně.)

 

  1. 1. 2020

Zapsal: L. Müller

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)