Za spolužákem Lubošem Dobrovským
… Vzpomínám, že jsem s ním zapředl debatu o náladě v české společnosti. Říkal jsem: „Kam to spějeme? Tady se nic nehne je to status quo. Společnost nemá zájem, aby se něco změnilo. Jako by jí stačilo, jídlo, zábava, práce, pivo a chata. Je to stojatý rybník, kde se projevují jen individua co kritizují Evropskou unii. Některé politické strany dokonce doporučují čexit a komunisti spolupracují s miliardářem.“
Luboš říkal: „Komunistům se nedivím, těm se hodí cokoliv, kdokoliv a kdykoliv. A česká společnost je dnes ve stavu jako někdo kdo prodělal dvě těžké nemoci. Jedna trvala skoro sedm let a ta druhá šestkrát déle. Vyčerpaný národ se uchyluje k emocím, rozum sice má, nápady také, ale nejsme schopni je prosazovat“.
…Ale totalita je přeci, že všichni dělají to, co si přejí držitelé moci i když s nimi nesouhlasíme. Dokonce mravně nesouhlasíme. Když takového stavu společnost dosáhne aniž popravuje nedává do koncentráku, dosáhla daleko vyššího stupně totality nežli v době kdy komunisté popravovali doktorku Horákovu.
* * *
Chodil s námi několik let do gymnasia v Kolíně. Byl pozorný empatický a hlavně pravdomluvný. Vždy stál za tím co kdy řekl i když se to později vykládalo jinak, stál si za svým a dovedl to vysvětlit. Jeho zdůvodňování bylo konkrétní, promyšlené a srozumitelné.
Jak léta šla začali jsme se jako abiturienti scházet jednou v roce v Kolíně. Nikdy nevynechal. I když byl ministrem obrany a na schůzku jej doprovázely dva vozy jeden vpředu druhý vzadu. Smál se tomu. Říkal: „ Co můžu dělat, je to předpis.“
Poseděli jsme, pojedli a Luboš vykládal novinky alespoň ty které mohl sdělit.
Vážil jsem si jeho charakteru, který si zachoval v každé situaci. Při schůzkách, na veřejnosti, při projevech i písemných vyjádřeních.
Přirozeně jsme se dostávali k otázkám týkající se české společnosti. V minulosti i dnes. Klidně a srozumitelně se vyjadřoval ke každé otázce. Obdivoval jsem jeho verbální projev.
Vzpomínám, že jsem s ním zapředl debatu o náladě v české společnosti. Říkal jsem: „Kam to spějeme? Tady se nic nehne je to status quo. Společnost nemá zájem, aby se něco změnilo. Jako by jí stačilo, jídlo, zábava, práce, pivo a chata. Je to stojatý rybník, kde se projevují jen individua co kritizují Evropskou unii. Některé politické strany dokonce doporučují čexit a komunisti spolupracují s miliardářem.“
Luboš říkal: „Komunistům se nedivím, těm se hodí cokoliv, kdokoliv a kdykoliv. A česká společnost je dnes ve stavu jako někdo kdo prodělal dvě těžké nemoci. Jedna trvala skoro sedm let a ta druhá šestkrát déle. Vyčerpaný národ se uchyluje k emocím, rozum sice má, nápady také, ale nejsme schopni je prosazovat“.
To řekl loni ještě před Milionem chvilek. Reakce Čechů po roce 1918. Hurá rozbili jsme Rakousko, 1945, sláva je po válce. Demokracie bude pokračovat. Že komunisté začali na významných postech dosazovat svoje lidi, málo koho zajímalo. Přišel únor 1948. Nestačili jsme se divit jak se zachovali po slibech, které hlásali před volbami 1946 a pro které je společnost volila. Nastal opět strach a většina se chovala jako za prvního protektorátu. Být zticha nedráždit i když „kolem“ vodili lidi na šibenici. Doba divadelních procesů, nespravedlivých rozsudků, posílání občanů do uranových dolů. Opět doba temna. Když po roce 1964 nastalo jakési uvolňování, lidé začali mít zájem o veřejný život, začali se na sebe usmívat, nebáli se veřejně mluvit, na veřejnosti vznikaly debatní kroužky, v médiích absentovala cenzura.
Čeho je moc toho je příliš. Museli přijet spřátelené tanky, aby nás dostaly zpátky do bratrské obruče společně s vládou.
Říkám: „Luboši a my nic. Vždycky jen pláč u Palacha místo abychom prosazovali požadavky pro které Palach dotrpěl. Msta na českých Němcích bez soudu, protože nás za to nikdo netrestal, ale před komunisty pozor, abychom nepopudili. Co jsme to za společnost? Kdo neskáče není Čech dokonce na plakátech“.
Už si zase zvykáme držet hubu a krok. Dokonce je slyšet, že dobu normalizace není třeba chápat jako totalitu. Protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí.
Ale totalita je přeci, že všichni dělají to, co si přejí držitelé moci i když s nimi nesouhlasíme. Dokonce mravně nesouhlasíme. Když takového stavu společnost dosáhne aniž popravuje nedává do koncentráku, dosáhla daleko vyššího stupně totality nežli v době kdy komunisté popravovali doktorku Horákovu. V době kdy si stačí říct raději nebudu na veřejnosti sdělovat svůj nesouhlas dávám najevo mlčenlivý souhlas s držiteli moci. Za Husáka jsme dosáhli takové totality o jaké ti co v padesátých letech totalitu zaváděli si neuměli ani představit. Husákovská totalita byla naprosto vrcholnou totalitou a dnes se něco podobného začíná projevovat za vlády presidenta Zemana. Nezakazuje se, ale zamlčuje. Jak se lidé bojí ukazuje autocenzura. Takový stav znemravňuje a demoralizuje společnost. President má hojit, spojovat a ne zraňovat. Komunisté jsou stále největším nepřítelem svobody.
Z národa, ze společnosti se stávají otroci když svobodu k životu nepotřebují.
Tento rok se tedy již s Lubošem Dobrovským nesetkáme, leda až se za ním také vypravíme.
Čest tvé památce.
K.Mrzílek
- 1. 2020
P.S.
Pana Dobrovského jsem potkal několikrát, většinou při debatách v Knihovně Václava Havla. Vážil jsem si toho, že znal mne i moji práci. J.Š.
* * *
Read more...