CHARTA VYHNANÝCH Z VLASTI: NE POMSTA A ODPLATA, NÝBRŽ PRÁVO NA VLAST
15 milionů pobaltských Němců bylo od roku 1944 z jejich dědičné vlasti vyhnáno, skoro 2 ½ milionu přišlo při tom o život, nebo bylo od vyhnavatelů zabito. Již o pět let později, 5. srpna 1950, uzavřeli oběti „Chartu z vlasti vyhnaných“. K této příležitosti referoval 3. listopadu Arnulf Baring o osudu Vyhnaných v přítomnosti a v minulosti v Dissenu. Byl pozván Sdružením Středního Stavu CDU. Zástupce jejich předsedy je pozval hlavně z jednoho důvodu:
Vyhnání Němců není součástí učebního programu německých škol.
Iniciant hledal nedávno v učebnici něco o Chartě a velmi se podivil, že o tomto historicky důležitém dokumentu nic nenašel. Po delším hledání objevil, že vyhnání pobaltských Němců není zvláštní součástí učebního programu na německých školách. Ve škole se má prý učit o jednom z vyhnání, o kterém a jak je zcela ponecháno každému učiteli. Z tohoto důvodu chtěl v jednom pořadu „vyhnání“ tématizovat i mimo školní výuku.
Vysvětlil, že „Charta z vlasti vyhnaných“ je hlavně proto jako dokument důležitá, protože VYHNANÍ se po celém svém prožitém utrpení již pět let později oficielně zříkají „msty a odplaty“. Kromě toho prohlašují jako cíl jednotnou Evropu, „ve které by měly národy žít beze strachu a nucení“. V této Evropě má být centrálním bodem „právo na vlast“.
Baring: Vyhnání není pociťováno jako kolektivní tragedie.
Na tomto večeru se Arnulf Baring zabýval především současnou situací vyhnaných a mentalitou německého národa. Problémem je, že ztráta východního území a utrpení vyhnaných není Němci cítěno jako kolektivní tragedie. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč dnešní mládež často ještě nikdy nic neslyšela o dějinách hranice Odra-Nisa.
Proč k něčemu takovému mohlo dojít, vysvětluje Baring duší německého národa. Kvůli totální porážce a kvůli označení německých dějin v roce 68 za „dějiny neštěstí“ je tato duše tak hluboce poraněna, že pozitivní vztah k sobě samé není možný. Jen ten může žít, kdo se o sobě domnívá, že je slušný.
Třetina všech Němců jsou traumatizováni.
Jako další problém označuje tento populární historik většinové mlčení vyhnaných, jako i všech Němců, kteří prožili válečná utrpení. Tímto mlčením chtějí hlavně chránit své potomky. Protože ale nyní tlak znovuvýstavby pominul, vyplouvají tato hluboká traumata na povrch. Má je asi třetina všech Němců. Zajímavé je, že jsou prokazatelná také u potomků, kteří se narodili pozdě po konci druhé světové války.
Posíleno je to také tím, že „není Němcům povoleno truchlit nad svými vlastními mrtvými“, protože je jim kladena vina za válku. Ale právě tohle vede k nedůvěře u evropských sousedů. Když tedy nejsou Němci schopni truchlit nad svými mrtvými, jak jim můžeme věřit,
že budou ctít památku obětí druhých národů.
Proti zapomenutí vyhnání
Na tomto základě odsuzuje Baring zdrženlivost Angely Merkel vůči vyhnaným, hlavně ve věci Centra proti Vyhnání. Podle něj by se mělo toto za každou cenu uskutečnit. Jednak proto, že i vyhnaní i vyháněči pomalu mizí, ale vyhnání nesmí upadnout v zapomenutí, a jednak aby měli lidé konečně místo, kde mohou truchlit.
Centrum je proto důležité, že je to pomník a výstava v jednom. Předsudky proti Výstavě jdou mimo, nejsou namístě, protože střetnutí s tímto tématem je právě u příležitosti takové výstavy možné.
„Německý národ musí vyvinout tu sílu, která v něm vězí!“
V pohledu na německé dějiny zjišťuje Baring, že je názor Joschky Fischera, že původ německé identity by měl být Auschwitz, zásadně nesprávný. Německá bilance po 1945 a před 1933 se může klidně ukázat a vzbuzuje úctu. Německo dodávalo po staletí světu důležité impulsy pro zásadní společenské hodnoty. Oproti tomu by dnes nemohla být ani vyhlášena zásadní kultura pro Spolkovou republiku.
Ale Německo je tak jako tak nejdůležitější evropský národ. Aby obstálo také v budoucnosti a aby se mu podařilo zvládnout momentální převratnou náladu, „musí německý národ vyvinout tu sílu, která v něm vězí.“ Těmito slovy zakončil Baring svoji přednášku. Vcelku posílil pan profesor svými slovy optimismus u svých posluchačů. Mezi těmi asi 250-ti hosty nebyli ale vidět žádní žáci ani mládež. Věkový průměr byl spíše nadprůměrně vysoký, takže výsledek byl celkem omezen a cíl, vzdělat německou mládež, se minul účinkem.
Marius Hempelmann, sobota, 6. listopadu 2010
http://www.sudeten-by.de/cms/downloads/dokumente_10/pr_101111.pdf
Z němčiny přeložil Jan Kříž
Read more...