Přinášíme překlad zamyšlení ruského publicisty Alekseje Širopajeva o tom, jak se uplynulých sto let podepsalo na ruské společnosti.
Je tu “jubilejní” rok 2017 a pomalu je načase shrnout historické výsledky. Otázka: posunuli jsme se někam dopředu za těch zběsilých sto let? Stalo se Rusko a jeho obyvatelstvo lepší, nebo horší? Soustředíme se na dnešek.
Rusko nevyřešilo ani jeden z úkolů, které před ním stály v únoru roku 1917.
V zemi nevznikla ani demokratická kultura, ani právní kultura a ani občanská společnost. Bohužel je toho všeho dokonce méně než za cara. Normální kapitalismus (bouřlivě se rozvíjející před rokem 1917) není vybudován doteď, namísto něj tu máme čekisticko-byrokraticko-klanovou napodobeninu; zemědělská otázka (otázka svobodného zemědělce – soukromníka nastolená ještě Stolypinem) také zůstává nevyřešená.
A ani ústava se nestala základním kamenem na němž stát stojí (Putin má bohužel víc moci než Mikuláš II). Místní a regionální samospráva, federalismus – to je úplná fikce. Finsko a Buchara měly v soustavě ruského impéria více práv než kterýkoliv současný “subjekt federace” (s výjimkou Čečenska ovšem). Masový teror a masové zkušenosti z lágrů, masový strach a udavačství provedly kolosální negativní selekci obyvatelstva. Cena lidského života se katastrofálně propadla – to bylo vidět už po diskusích o Stalinovi. Vězeňský systém se v oblasti humanizace, zlidštění za sto let neposunul ani o krok (srovnejte s Evropou).
Pestrost a barevnost běžného života? Srovnejte vánoční trhy v Moskvě z počátku století se současnou ubohostí. Kultura? Srovnejte Stříbrný věk se současnou pustinou. Rusko se nyní vrací do archaismu doplněného stalinismem: poznamenám, že pomníky Ivanu Hroznému byly, řekněme, v roce 1913 nemyslitelné, neslušné. Rusko oslavuje stoleté výročí roku 1917 šířením polostátního pravoslaví a imperiální válkou s Ukrajinou – to je naprosté historické selhání. Řeknu to jednodušeji: jsme úplně v prdeli. Nikam jsme se od roku 1917 historicky neposunuli. Ba co víc: je to úpadek dokonce i ve srovnání s impériem Mikuláše II, které mělo k ideálu hodně daleko a bylo plné přežitků a nejrůznějšího svinstva, ale mělo mnohem zdravější společnost.
A možná, že to ani není úpadek, ale historická degenerace, historické vyčerpání, vynulování. Rusko se nyní nikam nepohybuje, přešlapuje na místě, dupe samo po sobě, samo sebe proměňuje v jakousi kaši a bahno.
Takže ještě jednou: Rusko nevyřešilo ani jeden z úkolů rozvoje, které před ním stály v únoru roku 1917. Namísto toho poznamenalo minulé století (1917-2017) nevídanou tyranií, kterou rozšířilo na polovinu Evropy. Jevgenij Ichlov nazval Putina posledním vládcem imperiálního Ruska. A hned se vnucuje otázka: a je vůbec možné Rusko neimperiální – demokratické, světské a federativní, které se zřekne revanšistického formátu “ruského světa”, přehodnotí svou koncepci dějin a bude připravené k přenastavení svých kulturních kódů? Je vůbec možná modernizace Ruska? Bohužel je to teď hlavní otázka jubilejního roku 2017 (ostatně stejně jako před sto lety).
Aleksej Širopajev
Zdroj: rufabula.com 3. 1. 2017
http://tapolitika.cz/ze-sveta/ruska-mozaika/aleksej-siropajev-1917-2017/
* * *
NZZ 9.10.2018: Ruská mocichtivá mašinérie narazila na hranice nestydatosti
J.Š.1310.2018
* * *
Nemusíme být stopaři
Každý historik zajímající se o východní Slovany ví, že byli po více než několik staletí vystaveni nomádskému a mongolskému vlivu. Ten se jako každý dlouhodobý vliv obtiskl v podobě absolutní moci do příštích generací.
Podobně jako „pouhých“ dvě stě padesát let anglické koloniální nadvlády v Indii zanechalo po sobě evropskou demokracii.
K.Mrzílek
Read more...