Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Rozhovor Bohumila Pečinky s analytikem Jefimem Fištejnem

„Dusná atmosféra ve světě dnes připomíná předvečer první světové války v létě 1914. - V dnešním světě panuje ideologie nároků na absolutní blahobyt - Když pak náhodou dojde k hospodářskému výkyvu, všichni to chápou jako zlý úmysl a začátek konce." Podle něj může současná celosvětová atmosféra obav, podrážděnosti a negativní energie za určitých okolností skončit válkou.

Nedávno jste ve svém článku citoval amerického novináře Martina Walkera, který napsal, že začíná chápat pocity Evropanů v létě 1914, kdy se Starý svět nezadržitelně sunul k válce. Klíčová je myšlenka, že všichni to cítili, ale nikdo nevěděl, jak tento pohyb zastavit. Nebude jednou léto 2011 popisováno stejnými slovy?

Většina historiků se shoduje v tom, že pro vypuknuti první světové války nebyly racionální důvody. Světové hospodářské výstavy ukazovaly na prudký technický a ekonomický pokrok. Evropský kontinent, který se záhy stal jedním velkým bojištěm, prožíval dobu největší hojnosti, jakou kdy poznal. Uměleckým výrazem hmotného přebytku se stala secese. Hlavní panovnické domy byly navzájem spřízněny, budoucí protivníci byli včerejšími spojenci ve Svaté alianci. Nacionalismus a mezietnické třenice nikde nedosahovaly kritického bodu. Marxismus později interpretoval ozbrojený konflikt jako zápas o nová odbytiště, ale je to přitažené za vlasy: miliony padlých na všech frontách nikomu nová odbytiště nezajistily a nezpůsobily nic než destrukci hmotných a potažmo i kulturních statků nastřádaných po staletí.

A souvislost s dneškem?

I dnes jako tehdy na první pohled neni nikoho, kdo by chtěl válčit, na obzoru neni ani nic, kvůli čemu by se mělo válčit. Mezi lidmi ovšem prudce narůstá pocit podrážděnosti, znejistěni, celkové ztracenosti, roste bezdůvodná agresivita schopná kdykoli propuknout v násilí. Ve zpravodajství z jakékoli oblasti dramaticky převažuji negativní zvěsti. Nejfrekventovanějším slovem se stala „krize". Přitom ekonomická krize nemůže být příčinou těchto předtuch nadcházejíc! zkázy. V minulosti lidstvo mnohokrát procházelo mnohem hlubším slzavým údolím hospodářských potíží bez větších následků. To proto, že vždy byl určitý cil, kvůli kterému stálo za to se dočasně uskrovnit. Ekonomická krize je jen jedním z četných projevů krize civilizační. Poprvé za dlouhá desetiletí žijeme v době, kdy byly vyčerpány staré společenské ideály, aniž by vznikly nové.

Co tím myslíte?

Přinejmenším v posledních staletích zapadni národy žily v situaci, kdy existovaly velké společenské projekty, nadosobní čile, od nichž byly odvozovány osobni životni mety, a tudíž i osobni a skupinové zájmy. Národní obrozeni, národní osvobozeni, budováni státu, emancipace menšin, boj o životni prostor a nadvládu, obrana vlasti, poválečná obnova, budováni komunismu, demontáž komunismu, návrat do Evropy, evropská integrace - nehodnotím společenské projekty, pouze je řadím k sobě. Vždy po jenom dosaženém čili se na obzoru rýsoval další, vždy bylo pro co žít. Dnes se jakoby vytratily. K tomu se přidružuji mnohé další negativní jevy, které v souhrnu posiluji pocit zbloudilosti Nejmasivnějším z nich je globalizace. To dobré na ní rozšiřuje naše možnosti, to nedobré zbavuje život smyslu. Na jedné straně informační a dopravní technologie propojily planetu natolik, že se stala dostupnou a z každého bodu přehlednou. Země je opět plochá, jak trefně poznamenal americký novinář Thomas Friedman. Na druhou stranu prostřednictvím „outsourcingu" se do jiných končin přestěhovala lidská práce a spolu s ní i centra civilizačního rozvoje. Navíc daleko za obzorem Evropanům zmizela i rozhodovací centra. Dnes nikdo neví, kde se rozhoduje o jejich osudu. Možná v Bruselu, či Washingtonu, nebo někde jinde, ale určitě ne v jejich okolí. Sílí pocit, že svým konáním nemohou ovlivnit zhola nic.

To je ale jen pocit.

Co však pocitem není, ale je dalším demotivujícím faktorem, je falešná koncepce přistěhovalectví. Jsme totiž svědky klasického stěhování národů. Dříve to bylo na základě výbojů, dnes na bázi špatně pochopené lidské solidarity. Uprchlictví v minulosti bylo vždy vnímáno jako právo pronásledovaného a utiskovaného na útočiště, na azyl, posvátné místo, kde mohl štvanec najít ochranu. Dnes jakoby celé národy si nárokují právo bydlet na jakémkoli místě na světě.

Jak to vzniklo?

Vytratilo se vědomí souvislosti mezi blahobytem a reálným výkonem národů při jeho tvorbě. Proč by měli zástupy lidi z Rovníkové Afriky mít automaticky podíl na bohatství, které po několik generací vytvářeli Britové? Blahobyt je najednou brán jako vymoženost celého lidstva, a proto si na něj každý osobuje právo. Nikdo navíc není schopen dát tomuto pochodu národů rozumnou mez, aniž by upadl v podezření z rasismu. A tak jednodušší a politicky korektnější je přijmout tezi, že každý národ má právo žít tam, kde je lepší životní situace.

Existuje ještě něco jako pocit vlastenectví?

Jedním z tragických projevů nejistoty dnešního světa je i nejistá identita celých národů a národních společenství. Ztrácí se osa, kolem níž se točilo to, čemu se dříve říkalo národní bytí. Nikdo neví, kolem čeho se dnes národní společenství utváří? Kolem etnické spřízněnosti, historie, kultury, nebo společného jazyka? Do tohoto sílícího zmatku vymizel funkční mezinárodní řád. Dříve tu byl bipolární svět, blokové uspořádání, na to se dobře nadávalo, ale také to jakžtakž zajišťovalo mír. Potom četnickou roli plnily Spojené státy. Dnes už tu nikdo takový není. Jako odstrašující prvek zůstává jen hrozba použití jaderných zbraní, leč ta před propuknutím lokálních konfliktů nechrání. Také dochází k frapantnímu oslabení všeobecně platných pravidel mezinárodního jednání, v každé vteřině jsme svědky vítězství provokace, morálky dvojího lokte. Co platí v jednom případě, neplatí v jiném, úplně stejném.

Například?

Výčet příkladů nedůslednosti či cynické demonstrace brutální síly by byl nekonečný. Ve vztahu k událostem mezinárodní společenství ztratilo jakýkoli jednotící hodnotový přístup. I dříve v politice velmocí existovalo dělení na naše a jejich „čubčí syny". Ale mám pocit, že nikdy se Západ nestavěl ke světovému dění s takovou okatou bezradností a nesystémovostí jako nyní. I když je to často vydáváno za vrchol pragmatismu. Pro zásah v Libyi platí úplně jiné parametry než pro případný zásah v Sýrii. Vztah ke spojencům je určován jedině tím, zda jsou schopni dostatečně brutálně potlačit domácí odpor. Vlastní slabost se často skrývá za vzletná slova o humanitárních ohledech, což často vede k opravdovým humanitárním katastrofám. Nebo si vezměte postoj světového společenství k uprchlíkům - tady je uplatňován dvojí, trojí a paterý standard. Po druhé světové válce ve světě nesčetněkrát docházelo k etnickým čistkám obyvatelstva. Ze svých vlastí byly vyhnány miliony: Němci ze Sudet, Slezska a Východního Pruska, Palestinci z britského mandátního území, Židé skoro ze všech arabských zemí, Řekové ze Severního Kypru, Ázerbajdžánci z Náhorního Karabachu, Srbové z Kosova, o Dárfúru nebo jiných afrických regionech darmo mluvit. Avšak jediná skupina vyhnanců, o něž mezinárodní organizace projevují neutichající zájem, jsou Palestinci. Před třemi lety v důsledku rusko-gruzínské války z Jižní Osetie bylo vytlačeno veškeré gruzínské obyvatelstvo, tak jako předtím z Abcházie. Na otázky o jejich osudu ruský prezident bez uzardění odpovídá: „Po tom, co se stalo, tito lidé na návrat mohou zapomenout. Nikdy je zpátky nepustíme." Jinými slovy, na této ploché planetě vedle sebe mohou existovat skupiny lidí, kterým je právo na návrat uznáváno i po sedmdesáti letech a bude přiznáno i jejich vzdáleným potomkům, zatímco jiní, vyhnaní před našima očima, absolutně nikoho nezajímají. Nejsou snad řeči o obnovení výběrové spravedlnosti cynickým alibismem?

Jaký podíl na celoevropské „blbé náladě" má hospodářská krize?

Řekl bych, že „blbá nálada" už dávno není evropskou nebo americkou zvláštností. Jak řečeno, je to projev civilizační krize a jen naivní si může myslet, že „nové ekonomiky" -Rusko, Čína, Indie nebo Brazílie se jim mohou vyhnout díky rychlému růstu. I Evropa kdysi rychle rostla. Každopádně západnímu člověku už nestačí pouze pocit sytosti, „spokojeného bříška" - smysl života to nenahradí. Co se týče evropských ekonomických potíží, ty do značné míry pramení z koncepce sociálního státu, či „státu všeobecného blahobytu". Už samotné toto označení je neobyčejně troufalé. Problém je v tom, že meritorní princip „každému podle jeho práce" byl nahrazen neudržitelným principem „každému podle jeho potřeb". Když dnes lidé nedostávají podle svých potřeb, pociťují to jako křivdu, jako krácení svého lidského práva na blahobyt.

Jak k odstraněni tohoto pocitu pomáhá politika?

Politika spíš přispívá k jeho prohloubení. Jsme svědky nebývalé krize vůdcovství, leadershipu, a to celosvětově. Pokrytectví, slabost, podměrečnost současných vůdců je zarážející. Nikdo z nich není schopen formulovat ideu, která by mohla přežít nejbližší volby. Souvisí to s hodnotovou a mravní relativizací tohoto světa. Sečteno a podtrženo, máme rozložený hodnotový systém a zároveň polorozpadlou a nefunkční strukturu mezinárodních institucí.

A role cíkví

Křesťanství - a jen tato církev je relevantní pro směřování Evropy a Spojených států - nemůže nahradit politické vedení. Umí poskytnout jen osobní, nikoli kolektivní spásu. Nemá sílu ani ambice nabídnout masové společnosti i jiná, než čistě individuální východiska. Naposledy snad hrálo tuto roli v Polsku, v boji proti komunismu. Ale nyní vzhledem k nepřítomnosti zjevného nepřítele a neschopnosti rozpoznat nepřítele nezjevného, církev na aktivní roli rezignovala. Proto klade důraz na meditaci a pacifismus, což je v dnešním světě naprosto nedostačující. Značně to připomíná tolstojovský ideál „neodporování zlu násilím". Zrazeni politickým a duchovním vedením propadají lidé pocitu dítěte ztraceného v džungli. Pokud je takto ztracen dospělý člověk, nejčastěji bývá iracionální a agresivní. To všechno vytváří podivnou atmosféru, kdy se někam bezmocně suneme, ale nedokážeme tento pohyb zastavit. Podobně jako v roce 1914.

Tehdy ovšem došlo k vojenskému konfliktu a první větové válce. Hrozív současném světě něco podobného?

Ve světě existuje tolik zmrazených konfliktů a žádný z nich za posledních padesát let nebyl uspokojivě vyřešen. Vůbec nemůžeme tušit, kdy a proč ta pověstná flinta na zdi vystřeli.

Kdo ji tam pověsil?

Odpovím jinak: ještě nikdy v historii se neprodávalo tolik zbrani jako nyní. Všichni vývozci zbrani jsou na tom mimořádně dobře a jejich byznys navzdory hospodářské krizi jenom vzkvétá. Kam ty zbraně jdou? Kdo je kupuje? Znamená to jen to, že mnohé významné státy se potichu vyzbrojuji. Nejen v divadle, ale také v theatro mundi platí, že když už puška visi na zdi, dřivé nebo později vystřeli.

Cožpak vážně neexistuji zajímavé společenské projekty, které by stály za uskutečněni?

Bláznivé nápady nejsou nedostatkovým zbožím, leč problém není jenom v jejich uskutečnitelnosti. Materiálem společenské přestavby jsou vždy živí lidé, proto nové projekty by je měly podmaňovat, ne pokořovat. Většina nápadů je však předkládána jako nutné zlo. Kupříkladu známý levicový filozof Slavoj Žižek se nedávno vyjádřil ke krachu multikulturalismu. Ten ztroskotal, protože vedl ke koexistenci etnických komunit, z nichž každá si zachovávala vlastní kulturu, zvyklosti, atd., bez snahy o splynutí s většinovou společností. Podle Žižka, když proces demografických změn v Evropě neumíme zastavit, měli bychom ho pojmout jako vědomý cíl a uzpůsobit tomu veškerou sociální a kulturní politiku. To znamená, snažit se o vznik jakéhosi amalgámu, nového Evropana, v němž by došlo ke splynutí všech zvláštností starých a nových obyvatel stmelených kolem bázové kultury - v dlouhodobé filozofii je pro to používán německý termín Leitkultur. Nevím, zdali celý proces stojí za námahu a nejsem si jist, že takto vzniklý nový pozemšťan bude o mnoho lepši než ten dnešní - vím jenom, že stávající generace Evropanů tomu bude klást tuhý odpor, který bude třeba v zájmu pokroku zlomit. Stejné je to i s jinými odvážnými nabídkami. Teorie „udržitelného života" mění růstový princip v opak: cílem lidského snažení má být postupné snižování výrobní a spotřební aktivity, až k jakémusi pomyslnému rovnovážnému stavu. Osekávat jednou vyzkoušené vymoženosti, předělávat vazkou lidskou masu, nejde bez brutálního donucení a povinné převýchovy. Jinými slovy -taková zářná budoucnost by silně připomínala nedávnou totalitní minulost.

A co nabídka přitažlivých demokratických ideji?

Máme to, co máme a nic nového není zatím na skladě. Ostatně, všechny ideje vypadají zkraje jako demokratické.

Proč vlastně ztratilo evropské sjednocováni svou atraktivitu?

Ekonomická integrace se dostala do prudkého konfliktu s integrací politickou. Evropa spadla do léčky, kterou si sama přichystala. Ukazuje se, že když je ekonomika odpojena od politiky, celý systém najednou nefunguje. Vrací se staré neduhy, jako je rozdíl mezi ekonomickým chováním severu a jihu Evropy. K tomu musíme připočíst obrovskou samoživitelskou byrokracii. Politická integrace ovšem bude právem sabotována národními vládami, neboť jim bere existenční smysl. Navíc po celou dobu jsme byli ujišťováni, že vznik unitárního státu není cílem integrace. Proces, který vyčerpal svou růstovou dynamiku, logicky začíná vývoj brzdit a jen prohlubuje všeobecnou frustraci. Je to jako nebožtík v obýváku, kterého si rodina netroufne pohřbít.

Novou věci je, že některé země obviňuji Ameriku z toho, že je skrze svoje zadluženi zatahuje do ekonomických potíží. Například premiér Putin kvůli tomu USA označil za světové parazity.

Rusko je země jednostranně založená na vývozu ropy, a tím pádem je bytostně závislá na chodu světové ekonomiky. Jeho hospodářství stojí a padá s cenami ropy. Ty určuje především spotřeba amerického průmyslu. Kdo se tedy přiživuje na kom?

A vazba většiny států světa na dolar?

To, že dolar je světovou rezervní měnou, není ničí dovedný plán, ale výsledek hospodářské výkonnosti amerického státu. Proč Čína začala vkládat svoje rezervy do amerických dluhopisů? Právě proto, že se to zdálo být určitou jistotou v nejistém světě. Rusko a Čína by neměly obviňovat Spojené státy, které naráží do zdi jako slepé kotě, ale odpovědět si, proč v takovém množství nakupovaly dolary. Asi k tomu měly dobrý důvod.

Souvisí události v anglických městech s atmosférou negativní energie, o níž mluvíme?

Naprosto. V nepokojích v anglických městech doprovázených rabováním je přítomen každý z těch momentů, o nichž jsem mluvil - absence společenské a životní perspektivy, nezvládnuté přistěhovalectví, kultura nároků na podporu od státu, atd. V mentalitě mladých zločinců je, že každý má nárok na kus toho všeobecného blahobytu. Tito lidé se chovají živelně, iracionálně a hromadí se v nich destruktivní energie, která čas od času propukne v podobnou agresivitu.

Co nejistota v řadách středních vrstev? Například v Česku se demonstruje tím, že si lidé ve velkém kupují zlato, jehož reálná cena je už dnes nadsazená.

Jsme uprostřed procesu rozpadu tradic a hodnot a člověk se snaží najít alespoň nějaké jistoty. Mnohem markantnější než útěk ke zlatu je fenomenální zájem lidí o okultismus,esoteriku, hermetismus, astrologii, prostě duchařinu všeho druhu. Je to reakce na relativizované hodnoty a vytraceni společenských ideálů, v takové situaci se snažíte najit odpověď v konstelaci planet, ve hře čišel, v předpovědích Nostradama a mayských kalendářích. Anebo v konspiračních teoriích. Kdo dnes nevěří v teorii spiknuti, je pokládán za naivku, který neví, co se venku děje. Když zmizí logika a řád v realitě, hledáme ratio v zákulisí. To je typický projev rozpadu racionality. Doba, v niž žijeme, dávno není Věkem rozumu.

Jaká jsou možná místa nové války? Irán?

Předpovídat, že válka bude nebo nebude, je troufalé a ošemetné. Kdo to činí, už jako by se tím vyřadil ze světa příčetných. Neumím říct: válka určitě bude. Osobně si myslím, že dnes lidstvo spadlo do strašného chaosu a riziko války je příliš velké. Existuje tolik zmražených konfliktů, že je těžké říct, který z nich a z jakých důvodů může každou vteřinou vyhřeznout napovrch. Stačí, aby přeskočila jiskra. Hotovým klubkem geopolitických problémů a nevyhasínajících vášní je Blízký východ. Řada místních režimů po vlně občanských protestů hledá, jak destruktivní společenskou energii dostat z náměstí měst do zákopů, dát ji náhradní vyústěni, například ve válce proti společnému nepříteli. Nedivil bych se, kdyby k něčemu takovému došlo v Sýrii, kde by prezident Assad všechny demonstranty mobilizoval do armády, vrhnul proti Izraeli a bylo by po protestech. Stejně tak nevyřešen zůstává uzemni spor kolem Náhorního Karabachu, do něhož může být zataženo Turecko. Vůbec není vyřešena otázka Bosny, tvořené fakticky třemi entitami, které spolu nekomunikuji. Každou chvíli může znovu propuknout srbsko-kosovský konflikt. Stačí sedm kulí jako v Sarajevu v létě 1914. V tu chvíli je do toho vtažena celá Evropa, včetně Ruska. Takových možných scénářů je spousta, takže těžko říct, proč, kdy a jak. Podstatné je, že některé státy by válku přijaly s úlevou, protože jejich politici nejsou schopni řešit vlastní problémy a hledají náhražkové aktivity.

Vidíte z toho nějakou pozitivní cestu ven?

Tvrdit něco takového by bylo troufalé, protože i já jsem součástí této společenské atmosféry. Jen varovně říkám, že nálada léta 2011 je hodně podobná té v létě 1914. Ve vzduchu je nakumulovaná elektřina, a když je náboj příliš silný, tak to zpravidla vede k výbojům. Pak tomu říkáme blesk z čistého nebe.

 

REFLEX 35/2011

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)