Co ale mohlo efektivně, i když načas s nezbytnou politickou liberalizací, udržet ekonomickou moc v rukách starých komunistických struktur, bylo předání dosud tzv. všelidového, státního majetku jejím dosavadním komunistickým správcům , případně těm, kteří už za komunismu s požehnáním STB bezskrupulózně provozovali černý obchod. Při absolutním zákazu všeho poctivého soukromého podnikání se tento obchod mohl omezovat jen na podnikání nepoctivé, především veksláctví. To se v Česku díky Klausově privatizaci povedlo dokonale. Že se přitom většina majetku vytunelovala, lid zchudl a staří bolševici  a jejich přisluhovači pohádkově zbohatli, jen upevnilo jejich ekonomickou moc. Vznikla tak nová ekonomická mocenská základna a bylo jen otázkou času, kdy se podaří nasadit uzdu politickému uvolnění.

Zde přispěchala na pomoc ideologie ničím, především zákony neomezovaného volného trhu a zdánlivé demokracie, založené na tom, že občané jednou za čtyři roky poslušně odkývají jim předložené partajní kandidáty a jinak se do politiky míchat nebudou. Na to byli komunisté zvyklí, zdánlivou, zcela neškodnou demokracii, které říkali pleonasticky lidová, zajišťovali pomocí národní fronty. Jakákoliv nekontrolovaná občanská aktivita jako ohrožení moci byla zakázaná.

Zcela v souladu s komunistickým chápáním „demokracie“ se tvůrce nové ideologie nevázaného trhu také postavil proti občanské společnosti, „nikým nevoleným nátlakovým skupinám“ nevládním organizacím a „různým izmům“, neboť ty představují nebezpečí pro ekonomickou oligarchií řízené partaje a mohou dokonce vést k vytváření stran nových, dosud byznysem neovládnutých a tudíž mocenskému kartelu nebezpečných. Něco podobného samozřejmě komunističtí oligarchové v novém kapitalistickém kabátě nemohou potřebovat.

Politickou liberalizaci, která byla nutným průvodním jevem pádu komunismu, však nebylo možné jen tak lehko spoutat. Přirozený pluralismus názorů vedl k obnovení tradičních nebo k vzniku nových stran, k oživení spontánní občanské aktivity. Od počátku zde však byla snaha nových kapitalistů politickou scénu si podřídit. Jak to bylo, si většina lidí pamatuje.

Brzy po sametu vznikla nová partaj jednoho muže, hlásajícího výše zmíněnou ideologii, které se díky převládající záporné reakci na kvázilevicová totalitní hesla dařilo získat podporu  značné části veřejnosti hesly kvázipravicovými. První slibný krok k ovládnutí politické scény staronovými pány byl učiněn.

Přišlo však vystřízlivění z divoké privatizace a ekonomická krize. Stejně jako se nedařilo zastavit rozvoj občanské společnosti, nevládních organizací a vrchním ideologem odsuzovaných –izmů, nepodařilo se za této situace zamezit ani růstu opozice, v tomto případě staré, tradiční, komunisty pronásledované strany sociálně demokratické. I tu se však podařilo zpacifikovat. Byl zde pohotově druhý muž, který si ji osedlal. Dvě strany dvou mužů, jakýsi duumvirát,  ještě k tomu ješitných a mocichtivých, to už se dá ukočírovat. Dva lidé stejného zrna se snáz dohodnou, než rozdrobená pluralita názorů, různých stran hnutí a občanských aktivit.

Dva muži se dohodli a základ k nové národní frontě, k nasazení uzdy škodlivé politické liberalizaci byl položen. Parlamentní většinou bylo třeba jen odsouhlasit většinový volební zákon, který by národní frontě, v novém ideologickém jazyce nazývané opoziční smlouva, zajistil vládu na věčné časy. Lid by tak byl zpacifikován a nebránil pokroku.

Bohužel se nepodařilo. S demokratickou dělbou moci vznikla i nezávislá moc soudní a nepohodlná instituce zvaná ústavní soud. Ten zákon o většinovém volebním systému zamítl. (Nepodepsal ho ovšem ani tehdejší prezident.) Následně padl i jeden z duumvirů, jeho lidé ho podtrhli. První duumvir, teď už zase solitér se však otřepal a byť i  k němu se jeho partajní dítko zachovalo nevděčně, dosedl díky hlasům nepřekabátěných komunistů do prezidentského úřadu. Zde mohl dále uskutečňovat svůj dlouhodobý plán na ovládnutí politické scény.

Trvalo to téměř celé desetiletí. Bylo třeba se zbavit rivalů, kteří odstranili s ním duchovně spřízněného duumvira (zmizel kdesi v lesích, leč pilně pracoval na pomstě své nevěčné partaji a nakonec uspěl) a také těch, jimiž byl ve volbách poražen ve vlastní partaji. Teatrálními vystoupeními a obviňováním z toho, oč sám od počátku usiloval, tj. propojení byznysu s partajemi,  především však naivitou rivala samotného se mu to podařilo.

Mezitím však znechucení veřejnosti nad vládou oligarchie nad zkorumpovanou politikou dostoupilo vrcholu, Objevilo se smrtelné nebezpečí pro národní frontu. Vůdce sice varoval před „rychlokvaškami“, ale marně. Národní fronta byla ve volbách poražena novými stranami.

Leč naděje umírá poslední. V komunálních volbách mohla cílevědomost vše napravit. Napravila. Národněfrontovní partaje se na komunální úrovni většinou znovu spojily  do místních vlád. Tentokrát i v otevřeném rozporu s volbou veřejnosti. K největšímu ohrožení  národněfrontovní politiky však došlo v hlavním městě. Hlavní město, svým rozpočtem a významem velice blízké celému státu, většinově zvolilo Vůdcem opovrhované „rychlokvašky“. I zde se však dosud vládnoucí Vůdcova národněfrontovní partaj pojistila. Přizpůsobila si volební obvody tak, aby vyloučila malé strany, jež mají v hlavním městě tradičně vysokou podporu, a u vědomí možné prohry vytvořila takovou povolební situaci, aby si mohla diktovat podmínky.

V otevřeném pohrdání voliči, oklamanými opačnými volebními hesly s nastrčenými tvářičkami, a s posvěcením Vůdce, hlavního ideologa a velekněze  („nebesa se přece nerozestoupila“) zplichtili jeho oblíbenci s byznysem propojenou národněfrontovní  koalici. Vláda byznysu a korupce bude  hlavním městě  pokračovat. Mocenská základna starých a jimi vychovaných nových struktur zde není ohrožena. Koalici navíc podporují i otevření komunisté, kterými se dosud navenek opovrhovalo, ale ve skrytu jejich podpory využívalo.

Kdo vládne hlavnímu městu, navíc řadou jiných velkoměst, má časem šanci znovu ovládnout stát. Vůdcova část národní fronty už byla odstraněním opozice Vůdci opět podřízena. Teď jen stačí, aby v druhé části  zvítězila „pragmatická frakce“, byla rozbita současná vládní koalice s „rychlokvaškami“ a cesta k věčné vládě národní fronty s Vůdcem v čele je otevřena. Tím se uzavře český kruh s pokusem o demokracii.

Vůdce, který od pádu komunismu usiloval, aby  v nové ekonomické situaci staré struktury neztratily moc, má tak nakročeno k obnově důvěrně známých politických poměrů. Znamená to ovládnutí politiky jím vytvořenou ekonomickou oligarchií, vytvoření národní fronty, likvidaci malých stran, „rychlokvašek“, neposlušných občanských aktivit a různých mezinárodních a globálních  (jím nekontrolovaných a jemu se neklanících) izmů. V přehledné národní frontě dvou partají už nebude docházet k nepředvídaným volebním výsledkům, všichni budou poslušně volit Vůdcem a jeho lidmi schválené kandidáty. Národní fronta si zcela logicky podřídí i moc soudní. Taková bude podle Velkého Vůdce ryzí zastupitelská demokracie. Moc bude centralizována. To, z čeho vůdce obviňuje Evropskou Unii, uskuteční doma. Tak to tu bylo v letech 1948-1989 a musí být i nadále. Vše jiné je nebezpečný experiment. Kolečka nám zapadají do sebe.

Název tohoto blogu odkazuje ke koalici  v hlavním městě. Autorovi blogu se tato koalice, pohrdající voliči, ale vyhovující Vůdci, zdá zásadním bodem obratu k uskutečnění Vůdcových dlouhodobých cílů, nastíněných v textu. Však k tomu byl Vůdce zřejmě Osudem již dlouho před rokem 1989 předurčen.