Známý televizní novinář Leonid Parfjonov porušil pravidla: před kamerami si dovolil nebývale ostrou kritiku ruské žurnalistiky. Co s ním bude?
MOSKVA, PRAHA Za normálních okolností je před kamerou klidný a sebejistý, mluví pevným, rozhodným hlasem. Jak by ne, po téměř 25 letech práce v televizi.
Tentokrát však Leonid Parfjonov klidný nebyl. Když kráčel po schodech na pódium, aby převzal prestižní novinářskou cenu Vladislava Listěva, už věděl, že si za pár minut možná definitivně zavře dveře do všech televizí v zemi.
Po krátké a vcelku obecné děkovné řeči vytáhl z náprsní kapsy dva archy papíru a přímo před kamerami - a také před všemi důležitými figurami televizní novinařiny - pronesl projev, jaký mediální kruhy v Rusku už dlouho nevyslechly. Projev, který až s mrazivou přesností charakterizoval současné poměry v ruských televizích a podrobil je bezprecedentní kritice.
„Mediální příběhy se dnes dělí do dvou nesourodých skupin: na ty, jež mohou být vysílány v televizi, a na ty, jež nemohou,“ pronášel Parfjonov hlasem chvějícím se skoro stejně jako jeho ruce.
Státní televize už nepřinášejí informace, zprávy... Dělají jen státní PR, popřípadě anti-PR. Příklad? Nedávná kampaň proti moskevskému starostovi Juriji Lužkovovi. Lhostejno, zda byl Lužkov dobrým, či špatným vládcem metropole - to Parfjonov v projevu neřešil. Šlomupouze o fakt, že před Lužkovovým odvoláním rozjely televize proti starostovi ostrou očerňovací kampaň - zjevně na příkaz shora.
Politici nejsou pro novináře objektem zpráv, ale jen „šéfy jejich vlastních šéfů“, soudí Leonid Parfjonov. A tím pádem oni sami, televizní reportéři, už nejsou novináři, ale jen úkoly plnící úředníci. Udělat rozhovor v pravém slova smyslu? V dnešní ruské televizi nemožné. Protože kdo by si dovolil šéfovi šéfa položit nepříjemnou otázku? „Který domácí reportér by se Vladimira Putina zeptal, proč zahnal Michaila Chodorkovského do kouta?“ prohlásil Leonid Parfjonov.
A tak dále a tak dále. Mluvil o ruských vládcích, o nichž se dá v televizi referovat buď pozitivně, nebo vůbec. O tom, že státní kanály fungují podle stejných oficiálních vzorců jako v dobách SSSR. Otom, jak přihlouplé estrády amýdlové opery vytlačily zpravodajství. „Říkám to všechno s hořkostí, neboť sám pracuji v ruských televizích 24 let. Neobviňuji své kolegy. Sám nejsem hrdina, a tak nemůžu žádat hrdinské činy od nich. Ale přinejmenším můžeme nazývat věci pravými jmény,“ řekl.
A mluvil i o Olegu Kašinovi, reportérovi Kommersantu, kterého nedávno brutálně zmlátili v Moskvě. O Anně Politkovské, novinářce a kritičce Kremlu, zavražděné před čtyřmi lety rovněž vMoskvě.
A když skončil, složil zase dva archy papíru a s cenou Vladislava Listěva v ruce sešel těch pár schodů zpátky na místo. Za potlesku, který byl spíše ledový než vlažný.
Řekl nahlas, co všichni vědí
Co se to stalo? Leonid Parfjonov porušil pravidla. Porušil tichou dohodu mezi Kremlem a televizním světem, jakousi smlouvu o neútočení. Obyčejní Rusové se o jeho čtvrtečním vystoupení dozvěděli až později, ze zpráv (první kanál sice předávání cen natáčel, ale nepřenášel). Většině z nich je nejspíš kritika televizních poměrů stejně jedno. Ale mezi těmi aktivními - a také mezi novináři - se Parfjonov, někdejší moderátor kultovního pořadu Namedni na stanici NTV a později editor nedávno zrušeného Ruského Newsweeku, postaral o hotové pozdvižení.
Řekl to, co vědí všichni - že jsou ruská média (tedy hlavně televize, protože o tu jedinou jde) v totálním područí státu, že fungují jako jeho hlásná trouba a že se novináři, kteří chtějí na obrazovku, musí obrnit notnou dávkou autocenzury. Řekl, co chtěl. Věděl o tom někdo předem? Třeba jeho šéf? Nebo dokonce šéf jeho šéfa? Těžko říci, názory se různí a sám Parfjonov se k tomu nevyjádřil.
Avšak to není tak důležité. Mnohem podstatnější teď je, co bude dál. Pokud Parfjonov bude čelit problémům, pokud bude muset ukončit svoji novou televizní show, je to signál, že poměry se hned tak nezmění, varovali včera ruští komentátoři.
Ale pokud zůstane na obrazovce, svitne naděje na celkovou změnu, soudí někteří z nich. Nezávislý politický analytik Stanislav Bělkovskij včera pro list Moscow Times zasadil Parfjonovova slova do jedné linie s nedávným projevem Dmitrije Medveděva. Prezident mluvil o politické stagnaci v zemi a urgentní potřebě reforem.
„Po stagnaci přichází perestrojka. A tohle je signál, že už začala,“ řekl Bělkovskij. Změny podle něj přijdou, to už je cítit ve vzduchu.
Jiní pozorovatelé, novináři či blogeři jsou mnohem opatrnější. Ale kdo ví, třebamá pravdu Bělkovskij.
O politicích se v televizi mluví jako o mrtvých. Buď dobře, nebo vůbec.
Adéla Dražanová
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?r=ze_svetaa&v=277&idc=1490937
Komentáře