Web ministerstva kultury inovativně nezveřejňuje tiskové zprávy, ale zavedl vlastní zpravodajství
Pokrok nelze zastavit. Ministerstvo kultury už nezveřejňuje obyčejné tiskové zprávy, ale na svých webových stránkách rozjelo vlastní zpravodajství. Podle ministra Jiřího Bessera to má znamenat „lepší nabídku pro běžného uživatele i novináře“. Díky novému formátu se například můžeme dozvědět, jak Radek Havlíček ze skupiny Kabát okomentoval setkání s ministrem a fanouškem skupiny v jedné osobě: „Jasně, patříme do jeho portfolia a ti pisálkové ať si…“ Ano, to je přesně ten obsah, který ať už „pisálkovi“ nebo obyčejnému uživateli na stránkách ministerstva kultury už dlouhou dobu chyběl.
Oficiální tisková prohlášení ministerstva kultury se přestěhovala do rubriky tiskový servis. Ta byla, alespoň od poloviny prosince 2010 do včerejška, nedostupná. Místo toho si ale můžu přečíst „s nadsázkou psaný pohled ženy nepoučené stran moderního umění“ z pera posily tiskového odboru Evy Tiché. Zašla na předávání Ceny 333 do Národní galerie, uměleckým dílům sice nerozuměla, ale mladým a nekonvenčním lidem fandí. Shodla se na tom i s dalšíma maminama, co se na ceremoniálu také ocitly a šla jim z toho hlava kolem.
Podobně lidsky upřímné zpravodajství by měly zavést i ostatní úřady, například ministerstvo spravedlnosti. „Víte, ty nové zákony a paragrafy, kdo se v tom má vyznat,“ psal by v osvěžujícím nezávazném stylu zaměstnanec jeho tiskového odboru. „Ale oni si to advokáti už nějak přeberou, aspoň to říkaly ženský ze sekretariátu.“ No není to pravda?
Co má úřad sdělovat Ale vážně: Jestliže se má ve státní správě šetřit, není úplně jedno, že si ministerstvo založí vlastní internetový časopis. A když už, čekali bychom v něm zprávy, které může poskytnout jen ministerstvo, a nikoliv bulvár. A už vůbec se prostřednictvím podobného zpravodajství neměli dozvídat, že pracovníci ministerstva nerozumí oblasti jeho činnosti, jak ostentativně ukazuje text paní Tiché, zřejmě provokativně umístěný v rubrice „polemika“.
Nová koncepce zpravodajství je dílem ředitele tiskového odboru Stanislava Brunclíka. Bývalý moderátor televizních Střepin se za ministra bije, co to jde, hájí ho před nechápajícími novináři. Standa – tak mu kolegové říkají, jak se dozvíme z jiného článku – rád detailně zavzpomíná, jaká je novinařina leháro, kdežto na ministerstvu se píšou dějiny. Líná média to nevidí, je jim proto nutné přes web pravidelně posílat jízlivé poznámky. Jenže Brunclíkův způsob novinářského vyjadřování a snaha dělat si z ministerského webu náhradu za proklínané, ale stále vzpomínané novinářské řemeslo nejsou s popisem jeho práce v souladu.
Proč? Lze považovat za dosti problematické, když ředitel tiskového odboru subjektivně komentuje dění na ministerstvu místo toho, aby o něm věcně informoval. Když dává přednost věcem efektním před podstatnými. Když žoviálním, rádoby humorným tónem zesměšňuje svůj úřad. Když Brunclík v oficiálních písemných výstupech používá expresivního výrazu „průser“. Dobrý rozjezd, rozpačité konce Ministerstvo kultury mělo snahu stát se ukázkou změny vládnutí. Ministrovi, který nemá zázemí v kultuře, ani nic jiného nezbývalo. Jeho kroky vedly ke zracionalizování a zprůhlednění činnosti úřadu. V tomto duchu by mělo ministerstvo a jeho tiskový odbor zveřejňovat především fakta, čísla, statistiky a výsledky auditů. Legraci a dělání zábavy by mělo nechat na jiných.
***
Ukázky z webového zpravodajství ministerstva kultury
Zpráva ze setkání ministra kultury Jiřího Bessera s rockovou skupinou Kabát: „Já vaši muziku opravdu poslouchám hrozně rád. Já totiž nemám moc vytříbený hudební sluch,“ snažil se ministr Besser prolomit úvodní zdvořilostní fráze. „Tak vám teda moc děkujeme, pane ministře,“ replikoval do všeobecného veselí dobrý duch skupiny Milan Špalek. Při společném přípitku si však už všichni zúčastnění vzájemně notovali.
„My to s tím pitím nemůžeme moc přehánět, ještě večer hrajeme,“ děl vážně Tomáš Krulich.
Reportáž pracovnice tiskového odboru Evy Tiché z předávání Ceny 333 pro mladé výtvarníky v Národní galerii: Přiznám se, že ne u všech finalistů se mi podařilo najít formu i obsah díla. Asi jsem všemu nerozuměla nebo jsem nechápala práci v kontextu.
Dvoulitrová láhev i s nedopitou Coca Colou (zde byste mohli namítnout, že obsah tam byl) nebo ponožka visící na topení či napůl vymačkaná zubní pasta, to mě zaujalo. Napadlo mě, že pokud byste přišli k nám domů těsně před úklidem, našli byste hotovou přehlídku podobných „děl“.
Ředitel tiskového odboru Stanislav Brunclík o náročnosti práce v médiích: S odstupem času musím přiznat, že život žurnalisty byl vlastně báječný. Jen si to představte. Ráno přijdete do práce. Ráno rozumějte tak půl desátá. Malinko porada, co se bude jako dělat, ale hlavně snídačka, kafíčko, cigaretka, znáte to. Trošku se po ránu v kolektivu rozmluvit a probrat, jak kdo dopadl na večírku. Někteří až v tento okamžik pochopí, že večírek dočasně skončil. Příprava na denní dávku myšlenek je stejně pečlivá jako snídaně.
TOMÁŠ POSPISZYL
Read more...