Evropská unie vydala pro letošek kalendář se svátky všech možných náboženství, jen, prý omylem, zapomněla na ty, které kdysi konstituovaly celou západní civilizaci – svátky křesťanské, jako jsou Vánoce či Velikonoce. Aby to pro příště vyřešila, nebude tam svátek vůbec žádný. Vsjó róvno.
LN, 5. ledna 2011KOMENTÁŘ
Morální integrita soudce stojí v základu spravedlivé společnosti
Téma předlistopadového členství v komunistické straně se vrací neustále do veřejného prostoru a zdá se, že se jej hned tak nezbavíme. Mocný impulz tomu byl dodán na konci listopadu, kdy jeden ze senátů Ústavního soudu rozhodl, že veřejnost má právo vědět, kdo ze soudců byl členem KSČ k 17. listopadu 1989.
Zvedla se proti tomu vlna nevole, argumentující dvaceti lety odstupu a honem na čarodějnice. Ne, o žádný mccarthismus nejde. Soudci by měli být první z těch, kteří cítí, že není v pořádku, když spory spojené s nedemokratickým čtyřicetiletím naší země soudí člověk, který jej skrze členství v KSČ pomáhal budovat a udržovat. Pokud takovou základní věc necítí – a řada kauz uplynulých let ukázala, že řada soudců tuto rozlišovací schopnost nemá – je na místě se ptát, zda umí nalézat spravedlnost i v jiných oblastech a zda mají být soudci.
Spravedlivý soudce a jeho morální integrita stojí v základu spravedlivé společnosti. Není náhodou, že svatovítský děkan Kosmas zachytil vyprávění bájných starců o soudci Krokovi, jehož úřad předcházel ustavení českého knížectví. A že biblický Starý zákon ukazuje na totéž, totiž že izraelská společnost dlouho stála na soudcích a že teprve po nich přišel král.
Především soudci nesou zodpovědnost za to, zda je většinově rozšířen princip a pocit spravedlnosti či nespravedlnosti. Jistě, soudí podle zákonů přijatých parlamentem, nicméně z řady současných a minulých kauz vysvítá liknavá a nedostatečná práce soudců. Mnohdy vůbec nejde o nalézání spravedlnosti, ale o schování se za formalistickými výmluvami. Nic přitom nepodkope společnost spolehlivěji, než když se všeobecně rozšíří pocit nespravedlnosti. Téma členství v KSČ po dvaceti letech Je smutné, ale současně i přirozené, že víc než dvě dekády po pádu reálněsocialistického režimu řešíme členství v KSČ. Plyne to z toho, že naše společnost neměla odvahu a sílu udělat po listopadu 1989 radikální personální řez – alespoň v nejdůležitějších profesích. Soudnictví je bezesporu tou nejdůležitější, kde se tak nestalo.
Zmohli jsme se pouze na lustrace zaměřené na spolupracovníky Státní bezpečnosti. Těžko dnes kdo posoudí, kolik agentů udávalo z přesvědčení a s radostí. Zato ale víme, že nebylo málo těch, kdo byli ke spolupráci donuceni pohrůžkami existenčního rázu. Kolik jen bylo podpisů vynucených v kriminálech při propouštění, kolik hrozbou osobní diskreditace.
Členství v KSČ mělo jiný ráz – bylo dobrovolné, často skutečně uvědomělé, jeho odmítnutí mělo vesměs za následek maximálně zastavení kariérního růstu. Přesto byla česká komunistická strana v přepočtu na počet obyvatel nejsilnější komunistickou stranou na světě.
Téma vrátil do debaty v pondělním rozhovoru v těchto novinách předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který sdělil, že dotyčný nález musí respektovat, ale zásadně s ním nesouhlasí. Posléze informaci o členství ve straně přirovnal k otázce, zda „má validitu, jestli jsem byl pokřtěn jako luterán nebo katolík“. Nechtěně připomenul soudobou bolest české i evropské společnosti. Ztratili jsme vůli k tomu pojmenovávat a hodnotit věci jako dobré či zlé. V zájmu relativistického diktátu, který káže: Každý má svou pravdu, považujeme vše jsoucí za sobě rovné.
Ztratili jsme cit pro rozlišování.
Pod dojmem všeobecných práv všech ke všemu a od všeho trpíme zvrhlé výstavy, jež se zaklínají nedotknutelným právem na uměleckou svobodu a které urážejí vše, co bylo ještě nedávno posvátné. Myslíme si, že všechny formy partnerského soužití jsou stejně hodnotné a pro společnost užitečné, a tak jsou velké tlaky na to, aby přestal být zvýhodňován manželský svazek muže a ženy.
Až budou chtít satanisté třeba vyučovat své náboženství ve školách, budeme mít velký problém, na základě čeho je odmítnout.
Evropská unie vydala pro letošek kalendář se svátky všech možných náboženství, jen, prý omylem, zapomněla na ty, které kdysi konstituovaly celou západní civilizaci – svátky křesťanské, jako jsou Vánoce či Velikonoce. Aby to pro příště vyřešila, nebude tam svátek vůbec žádný. Vsjó róvno.
Odvaha rozlišovat Nešťastná země, kde si předseda Ústavního soudu myslí, že lze srovnávat členství v totalitní komunistické státostraně s členstvím v církvi skrze křest. Nelze. Církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství, jako to činila komunistická doktrína.
Pavel Rychetský zřejmě podléhá iluzi, že lze vyloučit všechny hodnotové vlivy na rozhodování veřejných činitelů. Nelze a je to dobře. Každý jsme zformováni svým rodinným prostředím, vzděláním, kulturou, v níž jsme vyrostli. Měli bychom se pouze snažit, abychom my a generace následující byli ovlivňováni hodnotami dobrými, především těmi, z nichž vyrostla naše civilizace a na nichž dosud stojí. Například svoboda lidské bytosti není v jiných civilizačních okruzích ceněna stejně jako u nás. K tomu bychom ale potřebovali právě onu odvahu rozlišování, která nám zoufale schází.
***
Ztratili jsme vůli k tomu pojmenovávat a hodnotit věci jako dobré či zlé. V zájmu relativistického diktátu, který káže: Každý má svou pravdu.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, vedoucí Katedry politologie FSS MU e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Komentáře
Zato je podstatný rozdíl mezi demokratem a komunistou, a to Pavel Rychetský velmi dobře ví. On sám jako komunista vyhlásil nesmiřitelný boj proti svobodě a demokracii a teď se vydává za strážce demokracie. Přitom byl, je a až do své smrti zůstane podlou komunistickou krysou, nainstalovanou do jedné z nejvýznamnějšíc h funkcí demokratického státu. Ústavní soud je ze své podstaty nepolitický, přesto má politik, byť vysloužilý, tu drzost přijmout nabídku a obsadit funkci ústavního soudce. Ještě větší drzost v tomto ohledu ukázal jiný komunista, lhář, podvodník a defraudant Václav Klaus jmenováním Pavla Rychetského do funkce ústavního soudce.
Není valného rozdílu mezi bachařem Vondruškou, ústavním soudcem Rychetským a prezidentem ČR Klausem - všechny spojuje zločinecká ideologie a neukojitelná touha po moci. Je čas, aby byli svrženi a vyhnáni nemravní poslanci, soudci i prezidenti. Jeden z Marfyho zákonů říká: když to nejde po dobrým, vem si větší kladivo. Myslím, že vhodnější než kladivo jsou vidličky a motyčky, pro dospělé vidle a motyky.
Míra Vojta, Ústí nad Labem; miroslav.vojta