Často jsme svědky toho, jak bývalí nacističtí pohlaváři, kteří se provinili proti lidskosti, jsou ještě dnes pronásledováni a poháněni před soudy kvůli jejich provinění. Jedná se většinou o muže starší 80 let a těžce nemocné. Ale I tak je to v pořádku; nechť soud zjistí objektivně jejich vinu a pokud ji prokáže, nechť jsou potrestáni.
Jelikož jsem celým svým životem byla zastánkyní tzv. “měření jedním metrem'' nemohu však souhlasit, aby ostatní provinění proti lidskostí zůstala promlčena nebo dokonce zatajena. A že k takovým proviněním docházelo jíž v roce 1945 dokáži nyní dvěma skutečnými událostmi. Jedna se odehrává na Moravě, ta druhá v Čechách.
Jak je všeobecně známo, žila na Slovensku na Spiši silná německá menšina. Za druhé světové války byli někteří z těchto lidí evakuováni do Čech a to do oblasti Sudet. V roce 1945 se pák vraceli do svých původních domovů. Jelikož všichni muži německé národnosti byli ještě stále někde na frontě a nebo již v zajetí, jednalo se v této skupině o starce, ženy a děti. Když přijeli vlakem do okolí Přerova, byl vlak zastaven slovenskými vojáky pod velením Karola Pasury ze 17. pěšího pluku z Bratislavy. Všem osobám bylo poručeno z vlaku vystoupit a byli zahnáni na místo, kde se dodnes říká "Švédské šance". Tam jim bylo poručeno vykopat v zemi velký, široký a hluboký otvor. Jelikož lidé začali tušit, že má jít o hromadný hrob, došlo pochopitelně k panice, ženy omdlévaly, děti plakaly, někteří starci se pokusili o útěk, ale byli okamžitě zastřeleni. Tak muselo být povoláno obyvatelstvo z okolních vesnic, aby tento hrob vykopalo. Pak se museli všichni tito nešťastníci svléknout do spodního prádla a byli nemilosrdně postříleni kulkou do týla. Střelba trvala od 22 večerní hodiny dne 18. 6. 1945 do ranních hodin, kdy asi tak kolem 2 hodiny ustala. Další obyvatelé z okolních vsí se ráno přišli ze zvědavosti podívat co se vlastně stalo a uviděli, že masový hrob je pokryt jen tenkou vrstvou hlíny, která se ještě pohybuje. Na první pohled bylo zřejmé, že se pod hlínou nacházejí ještě i živí lidé. Nikdo se nepřesvědčil zda rány byly skutečně smrtelné.
Mezi těmito tak bestiálně zavražděnými lidmi byli ale i někteří Slováci a jejich rodinní příslušníci pak podali na Karola Pasuru trestní oznámení. Jak celá věc dopadla mi není známo, ale zřejmě se ztratila v písku... Mezi těmito lidmi bylo nejmladší dítě ve věku 8 měsíců! Čím se provinily tyto ženy, děti a starci, kteří ani v armádě nebojovali vzhledem k velice vysokému věku? Proč nebyli postaveni před řádný soud, pokud se jim něco kladlo za vinu? Byli popraveni jako ovce na porážce!
Další podobně krutý příběh se odehrál ve východočeském okresním městě Náchodě. Zde byla zajata v roce 1945 jednotka německých vojáků, vracejících se z fronty. Byli prozatím.drženi v oblasti náchodského pivovaru.
V té době vydal revoluční výbor v Náchodě provolání, ve kterém vyzýval občany, aby byli zabiti všichni příslušníci německých vojsk. Toto provolání je dodnes uloženo v archívu města Náchod jak uvádí jeden český historik, který si je ověřil, ale který nechce být jmenován, protože v Náchodě žije a má strach!
A tak se vydali náchodští občané vyzbrojeni noži, dýkami, sekyrkami, aby německé vojáky pobili. Nejvíce se prý při tom vyznamenala jakási paní Zinkeová, Komenského ulice čp. 233 v Náchodě, která stále neměla dost vraždění a přála si vraždit znovu a znovu! Takto bylo doslova ubito celkem 220 vojáků. Svědek této události, který napsal knihu pod názvem “Druhé Lidice", pan Ehrenhart Adam o tom všem vypovídal, protože byl jedním z těch, kteří pak museli zohavené mrtvoly nakládat na auta a pohřbívat v hromadném hrobě u náchodského zámku.
Státní zastupitelství v Hofu v NSR podalo na paní Zinkeovou a další neznámé osoby trestní oznámení a žalobu. Je ovšem sporné zda dotyčná Zinkeová a její společníci budou někdy odsouzeni. Hledají se totiž další svědci tohoto masakru. Pokud se nenajdou v Německu, pak svědkové v Náchodě asi nepromluví, protože mají strach.
A není se čemu divit. Vždyť např. ředitel Muzea v Karlových Varech, pan Stanislav Burachovič, který publikoval podobné vraždy v Západočeském kraji, dodnes dostává výhružné dopisy a je mu vyhrožováno likvidací.
A nyní vezměme v úvahu jak si německý národ již celá ta dlouhá léta od druhé světové války doslova "sype popel na hlavu" za svá provinění a jak český národ dosud zamlčuje tato svá zvěrstva páchaná bez soudů, bez výslechů, beze svědků a často na zcela nevinných lidech. Vždyť by nakonec stačilo tak málo: trochu pokory a kajícnosti, nic víc. Vždyť Pán Ježíš sám říká, že není nic co by se nedalo odpustit, když kajícník upřímně lituje, takže by i pozůstalí těchto obětí ze srdce odpustili jen kdyby pocítili trochu upřímné a dobré vůle se z vin vyznat.
Daniela Horáková, Svědomí, Conscience
Komentáře
H.König
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.