Dějiny dělají odpovědní lidé, kteří na sebe berou riziko. Počátek svobodné obce se znovu zpřítomnil v zápase o lidská práva v Chartě 77 a není náhodou, že jejím mluvčím a signatářem se stal Jan Patočka, protože to souznělo s podstatou filozofie, jak jí rozuměl. V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem" a „pouhým intelektuálem". Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála nepodléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.
I když se říká, že Patočka byl celý život teoretik, který se neúčastnil veřejného života, připomeňme, že psal a publikoval vyostřeně polemické texty už před válkou, například o mnichovské dohodě. Je docela možné, že právě proto mu prezident Beneš po válce neudělil profesuru. Dnešní krize EU spočívá možná také v tom, že většina jejích funkcionářů nemá o tomto hlubším smyslu Evropy jasno.
… Nejpregnantnějším způsobem podal náčrt svého pojetí dějin v Kacířských esejích, jež ve velkém spěchu a s velkou hutností sepsal v letech 1973 až 1974 a vydal v samizdatu v roce 1975. Zde vysvětlil své pojetí, že dějiny v silném smyslu začínají teprve v antickém Řecku, kde vznikají svobodné městské státy, v nichž nevládnou despotičtí vládcové typu egyptských faraónů či perských velkokrálů, ale politicky soupeří svobodní občané. Až tímto zrozením demokratické politiky jako svobodné soutěže názorů opřených o rozumový náhled, a nikoli jen o prastarou mytickou tradici začínají dějiny. Vše, co bylo předtím a co leckde na světě žije dodnes, patří dle Patočky do období před-dějinného.
… Zejména důrazně zaznělo Timermansovo prohlášení, že Charta 77 a polská Solidarita výrazně uspíšily sjednocení Evropy rozdělené železnou oponou. Potěšilo, že právě takto vyzvedl vystoupení Charty 77 a že si uvědomuje, jak je pro sjednocenou Evropu důležité, že její součástí jsou právě státy východní Evropy, jež se vymanily ž komunistického jha. Jeho vystoupení kontrastovalo s xenofobními a paranoidními hlasy některých našich politiků, požadujících „nezávislost" na „diktátorském" rozhodování Evropské komise. Neuvědomují si, že setrvání v EU a spolupráce se západní Evropou, která má demokracii mnohem více zažitou než my, nám zaručuje rozumnou - budoucnost.
* * *
LN Jde tedy o objevení lidské svobody...
Nejen objevení svobody. Zároveň s tím se vynořuje filozofický objev lidské zodpovědnosti, jež se svobodou úzce souvisí. Tím se dotýkáme další Patočkovy teze, že současně se vznikem politiky vzniká v antickém Řecku filozofie - jako duševní činnost, jež rozvíjí a kultivuje svobodné kritické myšlení a učí svobodné občany, že hlavní věcí není získat co nejvíce majetku a výhod, ale udržet svobodu. Právě o to jde v dějinách ve vlastním smyslu. Idea jednání vycházejícího ze svobody a směřujícího k jejímu udržení se pak od antických dob z Evropy nevytratí - přes všechny dějinné zvraty a pokusy tuto svobodu omezit či zničit, jež se zčásti děly dokonce jejím jménem. Takto propracovávaná idea svobody se rozšířila do celého světa a leckde navázala na klíčící domácí zdroje. Patočkově filozofii dějin tedy nelze vytýkat eurocentrismus, jak to někteří jeho nepozorní čtenáři činí, nýbrž je třeba zdůraznit, že to byl filozof předvídající to, čemu dnes říkáme globalizace. Jeho hlavní starostí však bylo, aby si ke slovu se hlásící „dědicové Evrópy“ nepřisvojili pouze vědeckotechnické nástroje moci a luxusu, ale aby si rovněž všimli, že tato evropská civilizace byla vytvořena tím, o čem jsme právě mluvili a co Patočka po platonsku nazýval „péče o duši“.
LN Péče o duši je svorníkem celé Patočkovy filozofie. Co tato péče znamená?
Tento obrat pochází od Platona. Duše je v člověku tím, co mu umožňuje chápat jeho svobodu a postavení ve světě a rozhodovat se v jednání bud k dobrému, tedy tomu, co tuto svobodu pomáhá udržet, nebo ke zlému, které ji nahlodává či znemožňuje. Péče o duši má u Platona tři složky: o duši jednotlivce, o duši v obci a o duši ve vztahu ke světu v celku. O prvních dvou jsme už ve stručnosti mluvili. Z té třetí pochází nejen filozofie, ale i věda, právě se svým důrazem na platnost a spolehlivost obecného poznání.
* * *
… I když se říká, že Patočka byl celý život teoretik, který se neúčastnil veřejného života, připomeňme, že psal a publikoval vyostřeně polemické texty už před válkou, například o mnichovské dohodě. Je docela možné, že právě proto mu prezident Beneš po válce neudělil profesuru. Texty ze 70. let, vrcholící Kacířskými eseji, už téměř předznamenávají Patočkovo vystoupení v Chartě. Ve svém vystoupení na světovém filozofickém kongresu ve Varně v roce 1973, kam se dostal, přestože nesměl být členem oficiální československé delegace, mluví výslovně o oběti, již je někdy třeba přinést, aby se ukázalo, jak to se světem je.
* * *
… Patočka říká, že křesťanství je třeba „domyslet do konce". A vzít vážně poslední Ježíšova slova na kříži: Bože, proč jsi mne opustil? Vzít vážně pro Patočku znamená vzít tato slova nikoli jako řečnickou otázku, jež se za tři dny zvrátí v opak, nýbrž jako výpověď o stavu světa: Opustil jsi mne...
… Moderní lidstvo se nemůže spoléhat na Boha jako na zdroj absolutního smyslu, přestože podle Patočky každý relativní smysl, jejž se domníváme nalézat, se bez opory v absolutním úběžníku smyslu zdá nesmyslný.
* * *
LN Co Patočka navrhuje? S jakým řešením přichází? Dotáhl tuto kritiku moderní doby k pozitivnímu řešení?
Ano a ne. Patočka nehodlá propadnout lacinému relativistickému nihilismu. Mluví o „solidaritě otřesených". Těmito otřesenými jsou například vojáci střetávající se při nesmyslných ztečích mezi zákopovými liniemi první světové války, jak o tom psal Ernst Jünger, či oběti totalitárních režimů všeho druhu, ale - důsledně promyšleno - jsou těmito otřesenými všichni, kdo pochopili, že „Bůh je mrtev" a že absolutní smysl není k dispozici. Solidaritou těchto otřesených pak pojí dle mne myslí Patočka takovou „péči o duši v obci“, v jejímž rámci by si i téměř v ničem nesouhlasící oponenti uvědomovali otřesenost absolutního smyslu. Aby pochopili, že žádné rozhodnutí nemůže být dokonalé, a tedy absolutní, že v každé i nové situaci je třeba znovu smysl hledat. Jejich solidarita má tedy spočívat hlavně v tom, že i v nesouhlasu budou chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli nesouhlasit a hledat.
LN „Chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli nesouhlasit a hledať* - to je přece charakteristika Charty jako společenství svobodného ducha. Napsal jste, že Patočka jednal jako duchovní člověk, co to znamená?
V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem" a „pouhým intelektuálem". Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála nepodléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.
LN Tím se dostáváme k Patočkovu pojetí Evropy jako duchovního úkolu....
Dvěma světovými válkami a studenou válkou, která z nich vzešla, Evropa podle Patočky skončila. Ale idea svobody, na níž byla evropská civilizace založena, se tím neztratila. Patočka se domnívá, že toto dědictví je k dispozici pro všechny na světě, kdo jsou s to je pochopit a nést dál. Evropská unie by v tomto smyslu mohla a měla být opět návratem k Evropě v duchovním smyslu. To stvrdil i Frans Timmermans, když zdůraznil, že sjednocená Evropa chce navazovat na tradici rozumu, svobody a lidských práv a že tyto hodnoty je třeba kultivovat. Dnešní krize EU spočívá možná také v tom, že většina jejích funkcionářů nemá o tomto hlubším smyslu Evropy jasno. Timmermans se k němu na letošním setkání přihlásil, jistá naděje tedy je.
LN, 11.3.2017 Odkaz Jana Patočky: Udržet svobodu, Aleš Prázný, filosof
* * *
J.Š.19.3.2017
Read more...