Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Kniha, která inspirovala miliony Číňanů k vystoupení z komunistické strany (170 – 181 str.) – Lidská práva bez hranic 2017

II. MIMOŘÁDNĚ KRUTÉ ZPŮSOBY ZABÍJENÍ

Vše, co ČKS dělá, slouží pouze k získání a udržení moci. Čím více lidí je zabito, čím krutější jsou způsoby zabíjení, tím lépe slouží k zastrašování lidí. Tento teror začal již před čínsko-japonskou válkou.

MASAKR V SEVERNÍ ČÍNĚ BĚHEM VÁLKY S JAPONSKEM

Bývalý americký prezident Hoover, když doporučoval knihu Nepřítel uvnitř od pátera Raymonda J. de Jaeghera a americké spisovatelky Irene Corbally Kuhnové, řekl, že tato kniha úplně odhaluje teror komunistic­kých hnutí a že by si ji měl přečíst každý, kdo touží porozumět této zlo­volné síle.

V    této knize z roku 1968 vyprávějí de Jaegher a Kuhnová o tom, jak ČKS použila násilí na zastrašování lidí, aby dosáhla jejich poslušnosti. Na­příklad jednoho dne strana vyzvala každého ve vesnici, aby se dostavil na náměstí. Učitelé přivedli žáky ze škol. Důvodem tohoto shromáždění bylo, aby lidé mohli zhlédnout popravu 13 mladých vlastenců. Po ohlášení vymyšlených obvinění nařídil komunistický funkcionář vyděšené učitel­ce, aby s dětmi začala zpívat vlastenecké písně. Za jejich zpěvu se místo tanečníků objevil na pódiu kat, který v ruce držel nabroušený nůž. Byl to nelítostný, silný mladý komunistický voják se svalnatými pažemi. Přistou­pil zezadu k první oběti, zvedl velkou ostrou čepel a sekl - první hlava spadla na zem. Vytryskl gejzír krve, hlava se kutálela po zemi a hysterický dětský zpěv se změnil v chaotický pláč a křik. Učitelka stále udávala ryt­mus, v naději, že děti nepřestanou zpívat, a její zvonek byl uprostřed vše­obecného zmatku slyšet znovu a znovu.

Kat sekl třináctkrát a třináct hlav spadlo na zem. Pak se na pódium na­hrnuli další vojáci, otevřeli obětem hrudníky a vyňali z nich srdce, určené na pozdější hostinu. Celá tato brutální scéna se odehrála před očima dětí, které při té hrůze bledly, a některé z nich začaly zvracet. Učitelka jim za to nejdříve hrubě vynadala a pak je seřadila, aby se vydaly zpět do školy.

Později de Jaegher často vídal, jak jsou děti nuceny sledovat popravy. Děti si na krvavé zabíjení zvykly, znecitlivěly, a některé si dokonce začaly toto vzrušení užívat.

Když ČKS měla dojem, že zabíjení už není dostatečně děsivé a vzru­šující, vymyslela mnoho způsobů krutého mučení. Například byla oběť nucena spolykat velké množství soli, aniž se mohla napít - trpěla až do chvíle, než zemřela žízní; případně byl člověk svlečen donaha a donucen válet se po skleněných střepech; nebo byl vhozen do díry vysekané v za­mrzlé řece, kdy buď umrzl, nebo se utopil.

De Jaegher a Kuhnová se zmínili také o funkcionáři ČKS v provincii Šan-si, který vynalezl další příšernou metodu. Jednoho dne si při svých toulkách městem všiml obrovského vroucího kotle před jednou restau­rací. Později zakoupil několik těchto kotlů a ihned nechal zatknout něko­lik „antikomunistů". Během spěšného soudu byly kotle naplněny vodou a přivedeny do bodu varu. Tři odsouzení byli ihned po procesu vysvlečeni a vhozeni do kotlů s vroucí vodou. V Pching-šanu se de jaegher stal svěd­kem toho, jak byl starší muž zaživa stažen z kůže, zatímco zástupci ČKS přinutili jeho syna, aby mučení pozoroval a dokonce se na něm sám po­dílel. Ten viděl svého otce umírat v nesnesitelných bolestech a slyšel jeho křik. Členové ČKS polévali otcovo tělo octem a kyselinou, a poté z něj rychle stáhli celou kůži. Začali od zad, přes ramena, a brzy byla kůže z ce­lého jeho těla stažena; ponechána byla pouze na hlavě. Muž zemřel během několika minut.

RUDÝ TEROR V „RUDÉM SRPNU“ A KANIBALISMUS V KUANG SI

Poté, co ČKS získala absolutní moc nad zemí, vlna násilí neustávala. Během kulturní revoluce ještě zesílila.

18. srpna 1966 se Mao Ce-tung setkal s představiteli Rudé gardy na věži náměstí Tchien-an-men. Sung Pin-pin, dcera komunistického vůdce Sung Žen-čchiunga, připíchla Maovi odznak, který členové Rudé gardy nosili na rukávu. Když se Mao dozvěděl jméno dívky, které v překladu znamená „laskavá a vlídná", řekl: „Potřebujeme více násilí." Sung si tedy změnila jméno na Sung Jao-wu (doslovný překlad je „chtít násilí").

Násilné ozbrojené útoky se brzy rozšířily po celé zemi. Mladší gene­race, vychovaná v komunistickém ateismu, se ničeho nebála a ničím ne­znepokojovala. Pod přímým vedením ČKS a na Maův příkaz se z Rudých gard stali ignorantští fanatici, kteří se stavěli nad platné zákony, bili lidi a vykrádali domovy po celé Číně. V mnoha oblastech bylo policií vyhla­zeno všech „pět černých tříd" (statkáři, bohatí rolníci, reakcionáři, nekalé živly a pravičáci) včetně jejich rodin. Typický dokladem byl průběh udá­lostí v kraji Ta-sing blízko Pekingu, kde bylo od 27. srpna do 1. září 1966 v třinácti obcích zabito celkem 325 lidí. Nejstarší oběti bylo 80 let, nej­mladší měla pouze 38 dní. Bylo vyvražděno 22 kompletních rodin; nikdo nebyl ponechán na živu.

„Ubití člověka k smrti se stalo normálním jevem. Na ulici Ša-tan čle­nové Rudé gardy mlátili starou paní železnými řetězy a koženými řemeny, až se nemohla vůbec hýbat. Přesto jí jedna členka gardy dále skákala po těle a po břiše. Žena na místě zemřela. ... Blízko Čchung-wen-mengu, když Rudá garda prohledávala dům jedné statkářky (osamělé vdovy), do­nutila všechny sousedy, aby každý donesl hrnec s vařící vodou, a tuto jí potom lili za krk, až bylo celé její tělo úplně opařeno. O několik dní poz­ději byla tato stará paní nalezena ve svém pokoji. Její tělo bylo pokryto červy. ... Používalo se mnoho způsobů zabíjení, včetně ubití k smrti obuš­ky sekání srpem, škrcení lanem apod. Způsob zabíjení malých dětí byl nejbrutálnější: vrah šlápl dítěti na jednu nohu a za druhou tahal, čímž dítě roztrhl napůl.“ (Z knihy Jů Luo-wena, Vyšetřování masakru v Ta-singu^{[1]3   Masakr v Ta-singu se odehrál v srpnu 1966 během výměny stranických vůdců v Pekingu. V té době ministr veřejné bezpečnosti Sié Fu-c pronesl projev na setkání s Úřadem veřejné bezpečnosti v Pekingu, týkající se nezasahování do útoků Rudých gard proti „pěti černým třídám". Tento projev byl zanedlouho přednesen na schůzi Stálé komise Úřadu veřejné bezpečnosti v Ta-singu. Po schůzi Úřad veřejné bezpeč­nosti v Ta-singu okamžitě zareagoval a vytvořil plán na podnícení mas v Ta-singu na zabití „pěti černých tříd“.}

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Třetí období bylo naprostým šílenstvím, kdy se kanibalismus stal vel­mi rozšířeným hnutím. Y kraji Wu-suan lidé nepříčetně pojídali jiné lidi, podobně jako psi požírající mrtvoly při epidemii. Většinou byly oběti nejdříve „veřejně odsouzeny", hned poté byl zabity a snědeny. V momentě, kdy oběť spadla na zem, ať už byla mrtvá nebo ne, lidé vy­táhli nože, které měli připraveny, obstoupili ji a ukrojili jakoukoli část, kterou se jim podařilo získat. V tomto období byli do kanibalismu za­pojeni i téměř všichni obyčejní občané. Hurikán „třídních bojů" vymetl z lidských myslí veškeré povědomí o tom, co je špatné a hříšné, a úplně odstranil jejich lidskou přirozenost. Kanibalismus se šířil jako epidemie a lidé si užívali tyto strašlivé hostiny. Jedly se jakékoliv části těla, včetně srdce, masa, jater, ledvin, ramen, chodidel a šlach. Lidská těla byla při­pravována nejrůznějšími způsoby, včetně vaření, dušení v páře, smažení, pečení a grilování... Lidé pili tvrdý alkohol nebo víno a při pojídání lid­ského masa hráli různé hry. V největším rozmachu tohoto období byla jídla z lidského masa nabízena i v jídelnách nej vyšší vládní organizace - Revolučního výboru kraje Wu-súan.

Lidé by se neměli mylně domnívat, že tyto oslavy kanibalismu byly zcela neorganizovaným chováním lidí. ČKS byla totalitní organizace, kte­rá kontrolovala naprosto každou část společnosti. Bez její podpory a ma­nipulace by se kanibalistické hnutí nikdy neodehrálo.

V písni, ve které ČKS vychválila sama sebe, se zpívá: „Stará společ­nost ^{[1]4           „Stará společnost", jak ji ČKS nazývá, se vztahuje na období před rokem 1949 a „nová společnost" odkazuje na období po roce 1949, kdy ČKS převzala moc nad zemí.}

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

PRONÁSLEDOVÁNÍ FALUN GONGU

Jak Číňané vstoupili do věku počítačů a cest do vesmíru a mohou sou­kromě mluvit o lidských právech, svobodě a demokracii, mnoho lidí si začalo myslet, že odporná a příšerná zvěrstva jsou věcí minulosti. ČKS si oblékla civilní šaty a je připravena navázat kontakt se světem.

To vše je ale daleko od pravdy. Když ČKS zjistila, že existuje skupina, která se nebojí jejích krutých metod mučení a zabíjení, začala používat ješ­tě šílenější prostředky. Touto pronásledovanou skupinou je Falun Gong.

Násilí Rudých gard a kanibalismus v provincii Kuang-si mířily na od­stranění lidského těla, likvidaci člověka během několika minut nebo ho­din. Praktikující Falun Gongu jsou mučeni, aby se vzdali své víry v „prav­divost, soucit a snášenlivost". Kruté způsoby mučení trvají i několik dní, měsíců nebo dokonce let. Odhaduje se, že následkem krutého mučení již zemřelo více než 10 000 praktikujících Falun Gongu.

Stoupenci Falun Gongu, kteří přetrpěli nejrůznější druhy mučení a unikli ze spárů smrti, zaznamenali více než 100 ukrutných způsobů tý­rání. Níže je uvedeno pouze několik případů.

Nejrozšířenějším způsobem mučení praktikujících Falun Gongu je bití. Policie a hlavní dozorci ve věznicích bijí praktikující a podněcují k tomu i ostatní vězně. Mnoho praktikujících následkem toho ohluchlo, jejich ušní boltce byly bitím roztrhány a oči rozmáčknuty, zuby vytlučeny a lebka, pá­teř, žebra, klíční kosti, pánev, ruce a nohy polámány; kvůli těžkým poraně­ním jim pak byly amputovány ruce a nohy. Mužům při mučení nelítostně drtí varlata a ženy kopají do genitálií. Pokud se praktikující nevzdají své víry, mučení pokračuje, dokud jim nepopraská kůže a maso se nevyhrne ven. Následkem takovýchto mučení jsou těla praktikujících zmrzačena a pokry­ta krví. Přesto na ně dozorci stále lijí slané roztoky a dávají jim šoky elektric­kými obušky. Směs pachu krve a spáleného masa a pronikavý bolestný řev jsou strašné. Mučitelé také používají plastové pytle, které přetáhnou prakti­kujícím přes hlavu, a vyhrožují jim udušením, pokud se nepodvolí.

Další metodou běžně používanou k mučení praktikujících Falun Gon­gu v čínských pracovních a převýchovných táborech jsou šoky elektric­kými obušky. Policie používá elektrické obušky, aby praktikujícím pálila citlivá místa, jako jsou ústa, hlava, hruď, genitálie, boky, stehna, chodidla, ženám prsa a mužům penis. Dozorci někdy dávají praktikujícím šoky ně­kolika elektrickými obušky zároveň; je cítit, jak se škvaří maso a poraněná místa zčernají. Někdy pálí obušky hlavu a konečník zároveň. Policie často používá 10 nebo i více elektrických obušků najednou a bije a pálí prakti­kující po velmi dlouhou dobu. Normální elektrický obušek má desetitisíce voltů. Když je použit, vyjde z něj modrý blesk a zvuk podobný zvuku sta­tické elektřiny Když proud prochází lidským tělem, člověk má pocit, jako by hořel nebo byl kousán hady. Každá rána tímto obuškem je velmi boles­tivá, asi jako hadí uštknutí. Kůže oběti zčervená, popraská, spálí se a začne hnisat. Existují i daleko silnější elektrické obušky, které dají člověku ránu tak silnou, jako je úder kladivem do hlavy.

Policie také používá zapálené cigarety, aby praktikujícím pálila dlaně, tvář, chodidla, hrudník, záda, bradavky atd. Zapalovači jsou jim páleny ruce a genitálie. Speciálně vyrobené ocelové tyče jsou rozžhaveny do ruda, těmi jsou potom páleny nohy praktikujících. Na jejich obličeje jsou sypá­ny rozžhavené uhlíky. Policie takto umučila praktikujícího, který byl i po nejkrutějším pálení stále naživu, dýchal a jeho tep byl znatelný. Oficiální zdroje poté prohlásily, že se upálil sám.

Ženy policisté bijí do prsou a genitálií. Znásilňují je, jak jednotlivě, tak i skupinově. Používají elektřinu na pálení jejich bradavek a genitálií. Pálí jim bradavky zapalovači, strkají jim do vagín elektrické obušky a dávají jim šoky. Svazují několik kartáčků na zuby dohromady, strkají jim je nási­lím do vagín a následně je uvnitř odírají a kroutí. Ruce praktikujících jsou spoutány za zády a do jejich bradavek jsou napíchány dráty, do kterých je přiváděn elektrický proud. Ženské praktikující jsou svlékány a vhazovány do cel přeplněných kriminálníky, kteří je poté znásilňují.

Policisté praktikujícím násilím obléknou „svěrací kazajky“¹⁵, poté jim zkříží a svážou ruce za zády a přetáhnou jim je přes hlavu až k hrudi. Svážou jim nohy a pověsí je z okna, přičemž jim zacpou ústa látkou a nasadí jim sluchátka, aby nepřetržitě poslouchali propagandu očerňující Falun Gong. Podle svědectví se praktikujícím, kteří procházejí takovýmto mu­čením, brzy zlomí ruce a prasknou šlachy, to samě se stane s jejich rameny, zápěstími a lokty Těm, kteří byli takto mučeni po dlouhou dobu, se úplně rozlomila páteř a zemřeli v nepředstavitelných bolestech.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

15 Svěrací kazajka je nástroj na mučení podobající se saku. Ruce oběti jsou překrou­ceny a svázány lanem za zády a potom přetaženy přes hlavu dopředu; toto mučení ihned oběti zmrzačí ruce. Poté je oběť násilně oblečena do svěrací kazajky a pově­šena za ruce. Hlavní následky tohoto krutého mučení jsou kosti zlomené v rame­nou, loktech, zápěstích a zádech - ty pak způsobí, že oběť zemře v nesnesitelných bolestech. Několik praktikujících Falun Gongu zemřelo následkem tohoto mučení. Na níže uvedených odkazech najdete více informací: čínsky: http://search.minghui. org/mh/articles/2004/9/30/85430.html, anglicky: http://www.clearwisdom.net/emh/articles/2004/9/10/52274.html.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Policie také umísťuje praktikující do kobek, které jsou plné odpadků. Kladivem jim vráží tenké bambusové tyčky pod nehty a nutí je žít v pro- vlhlých celách plných červených, zelených, žlutých, bílých či jiných plísní, které jsou na stěnách, stropech a podlaze a způsobují, že rány praktikují­cím hnisají. Policisté používají psy, hady a škorpióny, aby útočili na prakti­kující. Také jim injekčně vpravují do těla drogy, které ničí nervový systém. Toto je pouze několik způsobů mučení, které se používají v pracovních táborech.

III. KRUTÝ BOJ UVNITŘ STRANY

Protože ČKS stojí na stranických principech a neřídí se morálkou a spravedlností, loajalita jejích členů (především starších funkcionářů) k nej svrchovanějšímu vůdci je nej důležitější otázkou. Proto strana zabíje­ním svých členů vytváří atmosféru hrůzy, aby ti, co přežijí, viděli, že když se nejvyšší diktátor chce někoho zbavit, pak tento člověk tragicky zemře.

Vnitřní boje komunistické strany jsou dobře známy. Všichni členové politbyra Komunistické strany Sovětského svazu, kromě Lenina, který ze­mřel, a samotného Stalina, byli v prvních dvou obdobích její vlády odsou­zeni k smrti nebo spáchali sebevraždu. Popraveni byli tři z pěti maršálů armády, stejně jako tři z pěti vrchních velitelů, všech deset jejich zástupců, 57 z 85 velitelů armádních sborů a 110 z 195 oblastních velitelů.

ČKS vždy používala metodu „krutých bojů a nemilosrdných útoků". Taková taktika se nezaměřuje pouze na lidi, kteří nejsou ve straně. Už v době revoluce v provincii Ťiang-si ČKS zabila tolik členů antibolševické armády^[4], Chu Fenga a Pcheng Te-chuaje. V průběhu kulturní revolu­ce byli odstraněni téměř všichni starší členové strany. Nikdo z dřívějších generálních tajemníků strany neskončil dobře.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

16   V roce 1930 Mao nařídil straně, aby zabila tisíce svých členů, vojáky Rudé armá­dy a nevinné civilisty v provincii Ťiang-si ve snaze o upevnění své moci v oblastech kontrolovaných ČKS. Více informací najdete na: (čínsky): http://kanzhongguo.com/

news/articles/4/4/27/64064.html.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Liou Šao-čchi, dřívější čínský prezident, který byl kdysi pro národ osob­ností číslo dva, tragicky zemřel. V den jeho sedmdesátých narozenin Mao Ce-tung a Čou En-laj^{[1]7   Kao Kang a Žao Šu-s byli oba členové Ústředního výboru ČKS. Po nepřijaté na­bídce v bojích o moc v roce 1954 byli nařčeni, že se snaží rozdělit stranu, a následně z ní byli oba vyloučeni.}

[1]8   Čou En-laj (1898-1976) byl po Maovi druhou nejdůležitější postavou v historii ČKS. Byl vedoucím představitelem v ČKS a předsedou vlády ČLR od roku 1949 až do své smrti.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

bylo jeho tělo spáleno způsobem, jakým se spalují lidé s těžkou infekční nemocí, a spolu s ním spálili jeho povlečení, polštář a všechny věci, které po něm zbyly. Na jeho úmrtní kartě je napsáno: Jméno: Liou Wej-chuang; Zaměstnání: nezaměstnaný; Důvod smrti: nemoc. Tak ČKS umučila pre­zidenta země bez udání jediného jasného důvodu.

IV.VYVÁŽENÍ REVOLUCE A ZABÍJENÍ LIDÍ V ZAHRANIČÍ

Kromě zabíjení lidí v Číně se při vývozu „revoluce" ČKS všemi mož­nými způsoby mučení zapojila také do zabíjení Číňanů v zahraničí. Typic­kým příkladem jsou Rudí Khmerové.

Pol Potovi Rudí Khmerové působili v Kambodži pouze čtyři roky. Nic­méně od roku 1975 do roku 1978 bylo v této malé zemi, která měla pouze okolo osmi milionů obyvatel, zabito více než dva miliony lidí, z toho přes 200 000 Číňanů.

Zločiny Rudých Khmerů jsou nesčetné, o nich se zde ale zmiňovat ne­budeme. Musíme se však zmínit o jejich vztahu s ČKS.

Pol Pot uctíval Mao Ce-tunga. Začátkem roku 1965 čtyřikrát navštívil Čínu, aby osobně vyslechl Maovo učení. V listopadu 1965 Pol Pot přijel do Číny a tři měsíce se zdržel. Čchen Po-ta a Čang Čchun-čchiao s ním probírali teorie, jako např.: „Hlaveň pistole jako nástroj politické moď, „Třídní boje“, „Diktatura proletariátu“ atd. Toto se později stalo základem jeho vlády v Kambodži. Když se vrátil domů, změnil jméno své politické strany na Komunistická strana Kambodže a založil revolucionářské zá­kladny podle modelu obklíčení měst z venkova, jaký používala ČKS.

V    roce 1968 kambodžská komunistická strana oficiálně založila armá­du. Na konci roku 1968 v ní sloužilo něco přes tři tisíce lidí. Ale v roce 1975, před útokem a zabráním města Phnom Penh, se z ní stala dobře vybavená a statečně bojující armáda s 80 tisíci vojáky. A to vše jen díky podpoře ČKS. Spisovatel Wang Sien-ken ve své knize Dokumenty o pod­poře Vietnamu a válce s USA píše, že Čína předala v roce 1970 Pol Potově armádě zbraně pro 30 tisíc vojáků. V dubnu 1975 převzal Pol Pot moc nad hlavním městem Kambodže a o dva měsíce později jel do Pekingu, aby navštívil ČKS a vyslechl další instrukce. Je zřejmé, že kdyby zabíjení

Rudých Khmerů nebylo podpořeno teoriemi ČKS a jejich hmotným zajiš­těním, nikdy by se neodehrálo.

Například poté, co kambodžská komunistická strana zabila oba syny prince Sihanuka, na příkaz Čou En-laje poslala Sihanuka poslušně do Pekingu. Bylo dobře známo, že když kambodžská komunistická strana zabíjela lidi, řídila se pravidlem „zabíjet také plod v ženě“, aby předešla jakýmkoliv možným problémům v budoucnosti. Pol Pot se podřídil Čou En-lajovým rozkazům bez protestu.

Stačilo jediné slovo, a Čou En-laj mohl zachránit Sihanukův život, ČKS však nic nenamítala proti zabití více než 200 000 Číňanů kambodžskou komunistickou stranou. V té době se kambodžští Číňané obraceli na čín­skou ambasádu s prosbami o pomoc, ale ta je ignorovala.

V    květnu 1998, když se v Indonésii ve velkém měřítku odehrávalo zabíjení a znásilňování čínského etnika, ČKS proti tomu nic nenamíta­la. Nenabídla žádnou pomoc, a dokonce zabránila průnikům jakýchkoliv informací do Číny. Zdá se, že čínská vláda se ani trochu nestarala o osud Číňanů v zahraničí; nenabídla jim ani žádnou humanitární podporu.

V.NIČENÍ RODIN

Nelze nijak spočítat, kolik lidí zahynulo během politických kampaní ČKS. Kvůli blokádě informací a překážkám mezi jednotlivými regiony, et­nickými skupinami a místními dialekty není možné zpracovat statistické studie. ČKS by takový průzkum samozřejmě nikdy neprováděla, tím by si kopala vlastní hrob. Když píše vlastní historii, ČKS přehlíží „detaily".

Ještě hůře zjistitelný je počet rodin, které strana rozvrátila. V někte­rých případech zemřel jeden člen a rodina byla rozbita. V jiných přípa­dech byla vyhlazena celá rodina. I když nikdo nezemřel, rodiny byly nu­ceny k rozvodům. Otec a syn nebo matka a dcera se často museli zřeknout rodinných svazků. Někteří byli zmrzačeni, jiní zešíleli a někteří, zemřeli v mladém věku na následky těžkých nemocí způsobených mučením. Zá­znamy těchto rodinných neštěstí jsou velmi neúplné.

Yomiuri News z Japonska vydaly jednou reportáž o tom, jak ČKS pro­následovala více než polovinu čínské populace. Pokud je to pravda, počet zničených rodin by se pohyboval okolo 100 milionů.

Příběh Čang Č’-sin se stal díky spoustě reportáží všeobecně známým. Mnoho lidí ví, že protrpěla fyzické mučení, skupinové znásilnění a psy­chické mučení. Nakonec zešílela a byla zastřelena poté, co jí bylo podříz­nuto hrdlo. Mnoho lidí ale možná neví, že za touto tragédií je skryt další krutý příběh - její rodina se musela zúčastnit „studijního setkání pro ro­diny těch, co čekali na smrt“.

Dcera Čang Č’-sin, Lin Lin, na tuto událost na jaře 1975 vzpomínala s těmito slovy: „Člověk od soudu v Šen-jangu nahlas pronesl:,Tvoje mat­ka je opravdu nezdolná kontrarevolucionářka. Odmítá přijmout refor­mu a je nenapravitelně zatvrzelá. Je proti revolučnímu směru proletariá- tu našeho velkého vůdce, předsedy Maa. Kvůli nepřebernému množství zločinů, které spáchala, zvažuje naše vláda zvýšení trestu. Když bude popravena, jaký bude tvůj postoj? ‘ Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, jak odpovědět. Zlomilo mi to srdce. Ale předstírala jsem, že jsem klid­ná, a pokoušela se zadržet slzy. Otec mi řekl, že bychom před ostatními neměli brečet, jinak už bychom neměli žádný způsob, jak se zříci našeho vztahu k mámě. Otec za mě odpověděl: „Pokud je to takto, vláda může udělat, co uzná za vhodné."

Ten člověk od soudu se zeptal znovu: ,Dojdete si pro její tělo, když bude popravena? Vyzvednete si její ostatky ve vězení?¹ Sklonila jsem hlavu a neříkala nic. Otec za mě odpověděl znovu: ,Nic nepotřebujeme.¹... Otec držel mě a bratra za ruku a vyšli jsme ven z okresního motelu. Potáceli jsme se domů v kvílící sněhové vánici. Nic jsme nevařili; otec rozlomil je­dinou kukuřičnou housku, co jsme měli doma, a podal ji mně a bratrovi. Řekl:,Snězte to a běžte brzy spát.¹ Potichu jsem si lehla na hliněnou postel. Otec seděl na stoličce a omámené zíral do světla. Po chvíli se podíval na postele a myslel si, že už spíme. Vstal, tiše otevřel kufr, který jsme si při­vezli z našeho starého domova v Šen-jangu, a vytáhl matčinu fotografii. Podíval se na ni a nemohl se ubránit slzám.

Vstala jsem z postele, položila hlavu otci do dlaní a začala hlasitě pla­kat. Otec mě zlehka pleskl a řekl: ,Nech toho, sousedé to nesmí slyšet.¹ Bratr vstal, když zaslechl můj pláč. Otec nás oba držel pevně v náručí. Nevím, kolik slz jsme té noci uronili, vím jen, že jsme se nemohli ani svo­bodně vyplakat."¹⁹

^{–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––}

19 Ze zprávy Nadace pro výzkum lao-kaj (12. října 2004): http://www.laogai.org/

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Jeden univerzitní učitel měl šťastnou rodinu, ale ta zažila neštěstí spo­jené s kampaní na potlačení antipravičáckého hnutí. V době tohoto hnutí se žena, která se později stala jeho manželkou, scházela s mužem, který byl označen za pravičáka. Její milý byl poté poslán do vzdálené oblasti, kde velmi trpěl. Protože jako mladá dívka nemohla jít s ním, vzdala se jej a provdala se za učitele. Když se její milovaný konečně vrátil zpět do jejich města, tato žena, nyní matka několika dětí, nenacházela způsob, jak odčinit svou zradu z minulosti. Trvala na rozvodu se svým manželem, aby usmířila své špatné svědomí. V té době bylo tomuto učiteli přes padesát let; nedokázal přijmout tuto náhlou změnu a zešílel. Běhal vysvlečený do- naha po celém městě v naději, že „najde místo, kde bude moci začít nový živoť‘. Žena nakonec opustila jeho i děti. Mnohá bolestivá odloučení naří­zená stranou vytvořila neřešitelný problém, nevyléčitelnou nemoc společ­nosti, která beznadějně prohloubila vzdálenosti mezi lidmi.

Rodina je základním článkem čínské společnosti. Je také poslední opo­rou a útočištěm tradičních hodnot před kulturou strany. Proto je ničení rodin v historii násilí ČKS tou nejkrutější věcí. ČKS jako jediná vlastní všechny společenské prostředky; proto, když se člověk postaví diktatu­ře, bude ihned nucen bojovat o přežití, bude odsouzen celou společností a připraven o svoji důstojnost. Když lidé bojují s nespravedlností, rodina tvoří jejich jediné bezpečné útočiště. Ale taktika ČKS, aby všichni členo­vé rodiny nesli následky činů jednoho z nich, udržovala členy rodin ve vzájemné neshodě; jinak by riskovali, že budou také označeni za oponen­ty proletariátu. Čang Č’-sin byla nucena se rozvést. Pro mnoho lidí byla zrada členů rodiny - udání, rozbroje, veřejné odsouzení anebo obžalování - poslední kapkou do poháru hořkosti. Zlomilo to jejich ducha a mnoho lidí v důsledku toho spáchalo sebevraždu.

news2/newsdetail.php?id=391 (v čínštině).

* * *

J.Š.14.4.2017

Hrůza a děs: Devět komentářů ke komunistické straně

Masakr na Náměstí Nebeského klidu je v Číně dodnes předmětem nejpřísnější cenzury

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)