Aktualizováno 23.12.2017: Doplněno na konci tohoto zveřejněného článku o nezveřejněných sedm otázek a odpovědí?! Berounský Deník je v tištěném vydání neotiskl a na webových stránkách BD dosud není. Posuďte sami, zda by odpovědi nezajímaly širokou veřejnost. Pokud se takto „demokraticky“ chová redakce BD, nedivím se, že hledá nového redaktora/redaktorku (v pořadí už čtvrtý v krátké době). Sežene pouze poslušného, pokud vůbec a náklad BD bude dále klesat, zaslouženě! Svoboda slova má i v redakci BD své hranice… J.Š.
Petr Zemánek je bytostně spjat s hrady Točník a Žebrák. V roce 1995 se přihlásil do konkurzu na jejich kastelána a je jím už dvaadvacet let. Kromě tohoto povolání ale zároveň zvládá i další. Je velmi všestranný člověk, plný energie a životní vitality, kterou předává mladými lidem na jednom z pražských gymnázií.
Zjistila jsem, že jste velmi aktivní člověk. Kromě práce kastelána ještě učíte a vykonáváte mnoho dalších funkcí a činností. Co vše to vlastně děláte a jak to vše stíháte?
Ale, jde to. Jeden den v týdnu učím na Keplerově gymnáziu v Praze. To mi zůstalo, neboť jsem tam učil ještě před nástupem na Točník a Žebrák. Učím dějepis a primu vlastivědu. Je to milé zpestření a udržuji tím kontakt se studenty. Odbíhám tak záměrně od hradních věcí, abych se „nadýchl“ něčeho jiného. Občas také natáčím zvukové a filmové záznamy pamětníků pro Paměť národa. Jen filmových rozhovorů mám už padesát. Přicházím tak do kontaktu s orální historií, která by se často ztratila. Někteří pamětníci ve věku přes devadesát let jsou neuvěřitelní a srší energií. Příkladem může být pan Luděk Eliáš, který na natáčení přijede z vesnice nedaleko Ostravy. Jede autobusem, pak vlakem, dojde pěšky z Hlavního nádraží na Kampu, vykouří si retko a potom dvě hodiny napínavě povídá na kameru. Když skončíme, vykouří si další cigaretku a následuje stejná cesta domů. A to je člověk, který přežil holocaust. Nebo strašně milá paní Linda Wichterlová, která v srpnu oslavila stovku a o které mí studenti natočili krátký dokument. Na doplnění - jsem ještě zastupitelem ve své obci.
Co z toho děláte nejraději a také vlastně nejdéle?
Nejdéle ze všeho učím. Začal jsem učit v roce osmdesát sedm na Středním učilišti elektrotechnickém v pražských Hrdlořezích tělocvik a ekologii. Teprve dodatečně jsem dostudoval pedagogiku a historii. A tak jsem kromě učiliště začal učit i na dvou gymnáziích. V roce 1990 jsem pak nastoupil na Gymnázium Jana Keplera jako učitel tělocviku a společenských věd. Vždycky se snažím mít rád tu činnost, kterou právě dělám. Do toho však samozřejmě nepočítám stále běsnější úřadování.
Máte čas na koníčky? Jestli ano, které z nic děláte nejraději?
Mám kamaráda z Buštěhradu, se kterým občas vyrazíme na divoký výlet. Šli jsme třeba pěšky celou naši východní hranici a závěr spluli po Moravě k soutoku s Dyjí na kánoi. To vše za necelých šest dní. Mám rád vysoké hory a občas se neudržím a vyrazím. Zamiloval jsem si pustinu chilské Atacamy, kde není vůbec nic. Člověk je tam sám s nekonečnou pouští a skoro sedmitisícovými vrcholky. Doufám, že se tam ještě vypravím. Rád se projedu na koni křivoklátskými lesy. S jedním našim koněm, Dymou, občas prožívám spojení v jednu bytost, což se nedá vysvětlit. Podobně jako nedokážu popsat to, co jsem prožíval po samotářském výstupu na vrcholy Tres Cruces v Chile.
Jak jste se k práci kastelána vůbec dostal, vždyť jste právník? Jak dlouho ji už vykonáváte?Původně jsem nechtěl jít studovat práva, nýbrž archeologii. Ta se však otevírala jednou za čtyři roky. Musel bych počkat a jít na vojnu. Práva byla tedy z nouze ctnost, ale rodičům se to samozřejmě líbilo. Nakonec jsem je dostudoval. Právnické uplatnění po škole však nebylo, pokud by člověk nesplnil politické předpoklady. To jsem nechtěl, a tak jsem se po vojně a po krátkém působení v roli podnikového právníka stal konečně archeologem. Kopal jsem pod PhDr. Nechvátalem na Vyšehradě. Bavilo mě to. Potom jsem byl lesním dělníkem a po roční „právničině" na Ministerstvu lesů a životního prostředí jsem začal učit. V roce 1995 jsem se dozvěděl o konkurzu na kastelána hradů Žebrák a Točník a přihlásil se. Dlouho jsem váhal, protože jsem měl svou třídu ve třeťáku. Rozhodující slovo nakonec měla Hanka, moje manželka, která chtěla jít na venkov a mít zvířata. Zabili jsme tak dvě mouchy jednou ranou.
Jak vlastně váš pracovní den na hradě začíná?
Různě. Podle situace a ročního období. Jinak je to za provozu v létě a jinak v klidnější době v zimě. Ale může se stát, že je to úplně naopak. Stačí, když se dostaví filmaři. Snažím se, aby byla práce různorodá. To ji posiluje. Práce na hradě zahrnuje široké spektrum činností, od úklidu medvědů po sepisování smluv.
Skrývá Točník či Žebrák nějaké zajímavé tajemství? Na co byste návštěvníky hradu upozornil?
Spoustu. Stačí se po hradech pohybovat a nespěchat, nechat se ovinout atmosférou hradů a jejich okolí. Záleží na člověku. Když jste v kontaktu s lidmi, stále více si uvědomujete jejich spěch a neklid, neschopnost se zastavit a jen tak se „kochnout" nebo sám něco nacházet, pozorovat. Stále více lidí, chce mít svůj čas někým a něčím nalajnovaný. Bojíme se být sami se sebou.
Oba hrady toho velmi pamatují, jsou zajímavé i z hlediska archeologie? Našlo se zde něco zajímavého?
Nejvýznamějším nálezem jsou střepy a kosti z pravěkého sídliště doby halštatské nalezené pod jediným stromem na Točníku. Z té doby je patrně i uměle vylámané jezírko v hradním příkopu. Významný je také nález renesančních kachli s portréty Anny Jagellonské a Ferdinanda I. Habsburského. Na žebráckém hradě je to zejména torzo pece ústředního topení pro Královský palác. Poslední archeologický objev je z letoška, kdy se sesula zeď na 3. nádvoří a za ní se objevilo torzo starých schodišť, dlažba a neznámá nosná zeď s omítkou.
Berounský deník, Romana Šimková, 9.12.2017
* * *
P.S.
S panem Zemánkem se známe a spolupracujeme už dlouhé roky. Pomáhal jsem mu postavit spolu s jeho studenty Kříž u Zabitého nedaleko Vráže u Berouna, ke přišli o život čeští Němci, žijící v Loděnicích po skončení II.světové války v Evropě. Druhý Kříž jsme postavili v Postoloprtské bažantnici na památku povražděných českých Němců. Impulsem pro druhý Kříž bylo, když se dozvěděl, že v postoloprtských kasárnách kde sloužil, čekali na smrt stovky nevinných mužů. Pokusil se umístit i pamětní desku na budovu kasáren. Soukromá majitelka mu to nedovolila (kasárna už byla barbarsky zbourána). Nechal ji proto symbolicky ležet u zdi. Všechny tři akce natáčela ČT – zpravodajství, Reportéři ČT s Davidem Vondráčkem.
Jan Šinágl, 17.12.2017
* * *
Manželka Otty Wichterleho: Měli jsme za čočky dostat obrovské peníze
Richard Hlavatý: takové skvělé lidi a vlastence likvidovali komunisté
* * *
Aktualizováno 23.12.2017:
Tuto část rozhovoru s panem Zemánkem už Berounský deník neotiskl:
Dobrý den pane kasteláne, posílám Vám avizované otázky. Nedivte se množství. Je to rozhovor na celou stránku. Děkuji za odpovědi a krásný den..
Letošní turistická sezona pomalu končí, jste s ní spokojený? Jaká byla v porovnání s uplynulými roky?
Letošní rok je úspěšný. Dosud přišlo asi o 5.000 návštěvníků více než loni. Doufám, že to poslední dva měsíce provozu nezkazí.
Na Točníku se koná řada kulturních akcí. Některé jsou už tradicí, jiné začínají. Seznámíte nás s nimi?
Tradiční akce jsou tyto: "Med dej" na začátku dubna-benefiční akce pro točnické medvědy, "Pravěké dny" na konci dubna, v květnu to je didaktická akce "Hrad zvířat" a sportovní akce "Běžíme na hrad". V červnu zábavný "Pohádkový hrad" a "Slunkatoč" s koncerty přes noc. Dobové slavnosti probíhají v době cyrilometodějských svátků. Letos k nám zavítal dvůr císaře Rudolfa II. Okořská garda má svůj tábor na Točníku v polovině srpna. Na konci prázdnin je "Netopýří večírek", divadelní představení spolku Za vodou z Čenkova, hradní bartolomějská poutní mše a noční "Hradozámecká noc". Poslední takovou akcí jsou v září "Indiáni z Točníku". Novými akcemi byla letos divadelní představení skupiny OldStars "Lakomec", "Romeo a Julie", "Kupec benátský", "To všechno ona" a šermířská akce Plzeňského landfrýdu "Vinobraní.“ Na hrad se vrátila i "Filmařská výstava", pokračuje výstava středověkého rukopisu "Bellifortis" a "Hradní české typologie". Vše doplňují hradní modely na Žebráku a výstava „Dalekohled“ Martina Ceplechy. Celá řada kulturních akcí navíc po celý rok probíhá v kafírně Bárka v Točníku.
Podařilo se za tu dobu, co jste na hradech kastelánem, něco na hradech změnit k lepšímu?
Snažím se propojování architektury a krajiny. Snad je to i patrno na hradech a jejich okolí. Na hradech došlo skoro ke kompletnímu zajištění hradeb, dobovým způsobem byla opravena střecha nad Královským palácem na Točníku prostřednictvím repliky středověkého jeřábu, upraveny byly podlahy v obou palácích aj. Dvakrát byl rozšířen výběh pro medvědy, vybudována Medvědí stezka, zprovozněna cesta na hrad Točník, vyklestěna třešňovka pod Točníkem, vytvořen nový informační systém aj.
Na budově pivovaru byla umístěna pamětní deska místnímu sládkovi a alchymistovi Otakaru Zacharovi (autor Daniel Paul ze Bzové). Své místo si v krajině našel i připomínkový Portál Jeronýma Pražského na Jezevčím kopci, u něhož se letos poprvé konala svatba. Od počátku svého kastelánského nástupu jsem se snažil neomezovat pouhou středověkou okázalostí. Myslím si, že oba hrady jsou součástí zdejší krajiny po celá staletí, po celé epochy.
K hradu patří výběh s medvědy, jak jsou staří a je péče o ně náročná?
Současní točničtí medvědi Agáta a Martin jsou čtyřletí, narodili se tedy v roce 2013 ve stejný den jako medvědi berounští. Celkovou rekonstrukci a rozšíření medvědína provedl Spolek NUDLE ze sbírkových peněz a předal jej památkářům. Jen mne mrzelo, že nám byl tehdy stanoven poplatek za stavební povolení ve výši 30.000,- Kč. Beru to jako křivdu na lidech, kteří na rekonstrukci medvědína přispěli. Mělo by být přece rozlišováno, jak jsou stavební projekty financovány. Domnívám se, že v takových případech může stavební úřad nevyžadovat zaplacení poplatku nebo jej snížit. Nestalo se tak.
Trápí vás v souvislosti s vaší funkcí kastelána na Točníku a Žebráku něco?
Ano, jak si nevážíme krajiny kolem sebe, toho, co bylo svaté našim předkům; jak na nejúrodnější půdě stavíme průmyslové haly a sklady; jak si této půdy nevážíme; jak se nám spojují katastry obcí v jednolitý monolit staveb a starostové tomu přihlížejí; jak zaniká estetika krajiny, kterou kdysi určovali místní lidé; jak se rádi nimráme na svém písečku, ale širší okolí nás nezajímá; jak se zbytečně ztrácejí dotační tituly ve zcela zbytečných projektech a na ty podstatné se nedostane ad.
Z čeho máte největší radost?
Když se návštěvníkům na hradech líbí; když „moji“ studentí něco vytvoří nebo jsou pozorní; když krmím medvědy; když manuálně pracuji a napadá mě přitom spousta věcí; když dětem září oči; když něco nového objevím. Naproti okýnka hradní kanceláře je "Ptačí strom", odsedají na něj ptáci. Chodím je potajmu pozorovat a nahlížím tak do jejich světa.
Kdy začínáte hrad připravovat na zimu? A co během tohoto období, kdy je hrad pro veřejnost uzavřený, děláte?
Tuto otázku slyším často. Nejraději bych odpověděl, "Nic", ale není tomu tak. Ukončujeme návštěvnický rok, chystáme rok nový, zpracovávají se písemnosti, kontroluje depozitář, pod střechou se staví, dělají se revize a kontroly aj.
K medvědům a ostatním hradním zvířatům se stejně musí, a tak jsme tu každý den. V zimě si však děláme i radosti.
Každým rokem pořádáme pod hrady v kafírně Bárka "Mazikongres", tedy badatelské setkání osob hrady Točník a Žebrák i okolím vědecky osvícených. Vždy ke konci roku shrnují „výzkumníci“ své netradiční poznatky z posledních let a rozličně je prezentují veřejnosti.
Read more...