… Mě fascinovalo, že si vybrali české téma. Od začátku jsme si říkali, když to ČT nabídli, že je to super šance, jak to konečně napsat nejenom českým, ale evropským pohledem. Když to předtím vždycky psali Češi Čechům, často z toho vylezlo to česky sebestředné pojetí křivdy a následného utrpení: Bílá hora, poprava pánů, to, že jsme pak „300 let trpěli“ atd. Většinou to bylo takové psaní „o nás pro nás“. Němci tomu dali širší rozměr a svobodu, takže bylo jasné, že se z té nepatrné české příčiny dá pojednat událost s obrovskými evropskými souvislostmi. Protože nakonec z toho skoro všichni – navzdory obrovskému třicetiletému vraždění – měli nějaký prospěch. Vznikly silné absolutistické monarchie, což bylo asi lepší, než některé nepromyšlenosti, co plánovali čeští stavové. Třeba to, že se proti Habsburkům domluví s Turky. To kdyby se jim v roce 1620 povedlo, tak jsme tady asi měli velkou divočinu od tehdy až dodnes…
Jak se z jednoho filmu staly dva?
Přesně nevím, jak to bylo. Ale v určité chvíli kreativní producent přišel s tím, že mimo objednaný dokumentární film ještě speciálně pro Čechy vznikne i hraný film na stejné téma. Tehdy to zdůvodňoval tím, že si není jist, jestli je ten evropský formát pro naše diváky dost zajímavý.
Takže začaly vznikat filmy dva. Já ještě napsal scénář toho hraného filmu, který ČT přijala a schválila. Pak nastal běžný realizační proces, kdy se zjistilo, že nejsou peníze, a začalo se škrtat. Tam jsme se přeli, ale to je normální realizační fakt. Po tom zkrácení to začali točit. Ale ve výsledku, který mi po roce poslali, zdaleka nešlo jen o zkrácení, ale o totální překopání všeho.
Například se z toho vytratilo to, co jsem zmiňoval a v čem jsem viděl smysl: tedy ten evropský, nejenom český pohled. Taky tam byly úplně jinak pojaté hlavní postavy. Je to rok 1618, tedy ještě vrcholná renesance, a ne zádumčivé baroko, všechny ty postavy ve skutečnosti byly plné síly a energie, mnohé z nich měly vtip. Byla to látka pro „shakespearovské“ drama, kde se všichni mezi sebou rvou a zároveň žijí na plné pecky.
To z toho všecko zmizelo. Místo toho tam dali tu českou lyriku. To je tady skoro tradice. Vyhneme se dramatu, vyhneme se silným střetům, každý má nějaké neurčité povědomí o tom Vláčilovi vzadu v hlavě a v tom si rozumíme.
Jste scénárista, divák vás vnímá jako jednu z klíčových postav vzniku filmu. Jak se stane, že váš scénář je předělán tak, až jste s tím vy sám nespokojený a kolegové historici si ťukají na čelo? Je to normální praxe?
V této míře jsem to zatím nikdy nezažil. Nedávno při jednom natáčení mi velmi renomovaný herec řekl: hele, scénárista je ten poslední. A myslel to tak, že si bude roli sám sobě „dávat do pusy“, aby se mu to snadněji hrálo. Jsou filmy, kde to jde, ale u historie ne.
Já se žánru historie zastávám. Považuju ho za hodně těžký a specifický a tvrdím, že by se s ním mělo pracovat jinak než s běžnými látkami. Záleží v něm na každém slově. Když přijde člověk, kterému se zdá něco blbé, a napadne ho chytřejší formulace, tak u scénáře ze současnosti to projde. Ale u historického filmu to může totálně rozkopat smysl nebo kontext.
Na Facebooku jste zveřejnil prohlášení, že kterého je cítit vaše jistá frustrace. Vyzval jste další autory, ať se ozvou, jestli mají obdobné zkušenosti. Už se někdo ozval?
Už se ozvali. Nechci z toho dělat vědu. Ale zdá se, že vytvoříme cosi jako přátelskou scenáristickou sebeobranu. Začali jsme si víc telefonovat než normálně a zjistil jsem, že tyhle zkušenosti fakt má leckdo a speciálně u historie.
Nechci, aby režiséři měli strach, že jim teď začneme kecat do práce. Režisér má za film totální odpovědnost, musí mít tomu odpovídající svobodu. Ale u dějin fakt ne každý nápad má smysl. Lidi se tam musí navzájem trošku víc vnímat. Je to pochopitelně moje chyba, že jsem jim to nevnutil už tenkrát.
Máte představu, co byste rád vyjednal, aby jste vy jako scénárista historických filmů byl spokojený?
Nejde ani tak o mou vlastní spokojenost, ale o celek. Byl bych strašně rád, kdyby se o tom vedla větší debata. Ono se to občas i chvíli děje. Když byl před rokem a půl uveden film Masaryk, tak někteří lidi začali kritizovat, že část fakt v něm byla posunuta.
Chvilku se začalo diskutovat, co to ten fakt ve filmu vlastně znamená a jestli má cenu od historického filmu žádat totéž co od vědecké publikace. Podle mě ne. Zákon dramatu je jiný, než když máte knihu s poznámkovým aparátem. A ten, kdo se to ve škole nenaučil, už to v kině nedožene.
Žádat po filmařích, aby vyučovali historii, je nesmysl. U filmu Masaryk se toto začalo chvíli řešit, byl to zárodek zajímavé debaty. Bohužel utichla, i když by asi měla probíhat pořád…
V devadesátých letech se historické filmy netočily. Teď je spíš taková jejich exploze a byla by škoda, kdyby to byla exploze filmů jednoduchých, po kterých za rok neštěkne pes. Mělo by z toho vyplynout třeba to, proč vlastně si ty látky vybíráme zrovna dnes. Čím k nám dnes mluví, na rozdíl od předchozích generací.
Scénáristé zjevně ochotní debatovat jsou. Už se vám ozval někdo z ČT?
Ne, to ne.
Jak by bylo podle vás správné zpracovávat ve filmu historickou tematiku?
Aby z toho bylo jasné, že bylo nevyhnutelné dělat to téma tady a teď. Máme osmičkový rok. Musíme tedy přijít na to, co třeba s rokem 1968 budeme nově dělat. Budeme si zase stěžovat, že přijeli Rusáci a že se Dubček podělal? Anebo to dáme do nějakých nových souvislostí?
Když jsme dělali České století, tak jsme si přáli, aby vznikla debata, jestli vůbec máme jako Češi politiku. A tehdy jsme byli s režisérem Sedláčkem takoví radikálové, že jsme si říkali, že vlastně nemáme, a že z toho seriálu je vidět, jak ta politika mizela. V tom smyslu, že ubývalo státníků. Lidí, kteří řeknou: tady jsem a za vás za všechny tady budu! A ne, že jenom sleduji zájem svůj, své partaje nebo něčeho ještě horšího.
* * *
Pán se ptá, proč jsem minulý týden nebyl v kině Lucerna na tiskovce k historickému filmu Bůh s námi (na téma pražské defenestrace), který České televize uvede v neděli večer a kde jsem uvedený jako autor scénáře. Je to proto, že jsem o té tiskovce nevěděl, z ČT mi nedali vědět, že se koná. Asi je to nějak v řádu věcí, předloni schválený scénář pak rok točili bez komunikace, o tom, co s tím dělají, nepadlo slovo. Před měsícem mi poslali odkaz na hotový film přes internet, bylo v tom změněné všechno počínaje názvem a konče žánrem, spousta věcí vyházených a spousta bohužel připsaných, asi se to tak dnes dělá, kdybych o tom ale věděl, snažil bych se tomu zabránit, protože si ty věci nemyslím a nedávají mně smysl. Už jsem tady před pár dny psal, že i téhle volné adaptaci přeju úspěch u diváků, vztah k tomu filmu ale, snad je mně rozumět, nemám. Pokud jste někdo zažili podobnou totální přeorávku své práce, dejte prosím do zpráv vědět, jak jste to když tak řešili, nechtěl bych, aby se to přihodilo znova.
Celý rozhovor. https://hlidacipes.org/buh-s-nami-ceska-televize-prekopala-kosatikuv-scenar-ten-chysta-pratelskou-sebeobranu-scenaristu/
* * *
Jsou Češi národ, nebo etnikum?
… Narativ našeho českého, široce sdíleného příběhu, ukrytého v našem hlubokém povědomí, je po staletí stejný a je v něm pevně zapsán. Stal se součástí kolektivního podvědomí a je přijat do historického cítění a vnímání. Jsme velmi náchylní posuzovat realitu skrze romantický narativ, nikoli skrze historická fakta. Sami sebe vidíme jako oběti, kdy na vině jsou vždy jen ti druzí, kteří jsou mravně zkaženi, zatímco my jsme ve svém narativu moudrými, mírumilovnými lidmi dobrého srdce. Na jeho narušování reagujeme vždy agresí. „Narušitel“ je okamžitě napadán, místo abychom mu poděkovali. Proto jsou naše dějiny jeho věrným obrazem. Instinktivně se bráníme pravdě o našich dějinách. …
Jan Šinágl, 17.5.2018
Read more...