… Chtěl jsem tak ukázat, že i rodiče svým způsobem znečišťují a zanášejí jazyk svých dětí – nutí jim svá slova. I když je to samozřejmé co do rozsahu, povrchnosti i záměru naprosto nesrovnatelné s tím, co s jazykem dnes dělá 
drtivá většina masmédií. …
LN Dá se v něm ovšem taky pohodlně skrýt. Před sebou i před nepříjemnou realitou.
Souhlasím, že jako dlouhodobý únik může být humor nebezpečný. Obecně jedno z největších nebezpečí současného života podle mě spočívá v tom, že jsme si vymysleli celou řadu lákadel, která nás nabádají k úniku. Řekl bych, že většina masmédií je na tomto pokušení dokonce přímo založená: na pokušení nebýt v té situaci, v jaké jste. Protože být v ní - a na mysli mám být s velkým bé - znamená, že budete vystaveni strachu, úzkosti a smutku. To, co nám současná masmédia předkládají, nazývám deodorantovou realitou, k níž se dá uchýlit, když nechcete čelit té skutečné.
Víte, jsem ateista. Věřím tedy, že jediný život po životě spočívá v naší schopnosti žít svůj příběh tak, jak je v nás vytesán. To je to jediné, co opravdu máme. Všechny ostatní věci se přihodí jiným lidem a jiným lidem taky patří.
Pro mě je nejlepším způsobem, jak ve svém životě opravdu být, právě literatura. Nechci nikam unikat a nechci se ničemu vyhýbat - a to jsem nechtěl ani tehdy, když jsem v poslední libanonské válce ztratil svého dvacetiletého syna Uriho. Pokušení uniknout bylo tehdy opravdu silné a byl jsem svědkem toho, jak rodiče dětí z téhož tanku, kterému Uri velel, cíleně unikali, protože jejich bolest byla doslova mučivá. Vím, jaká jsou to muka, ale řekl jsem si, že i ona jsou součástí mého života, a kdybych je popřel, popřel bych sám sebe - nežil bych svůj život, ale jakousi zvrácenou pohádku.
Můj způsob, jak být, je zkrátka o tom všem psát, tak jsem psal o ztrátě i o smutku. Ten svůj izolovaný ostrov žalu jsem se pokusil zmapovat v knize nazvané Pád mimo čas i proto, že jsem se tíze smutku musel postavit a čelit jí, ona mě opakovaně srážela a já se musel snažit, abych ji překonal.
LN Vraťme se na závěr k vaší poslední knize. Obratem „přijde kůň do baru“ začíná hned několik vtipů. Který jste měl konkrétně na mysli, když jste titul psal?
Tohle dořeknu s radostí. Přijde kůň do baru, objedná si vodku, vypije ji a zeptá se, kolik je dlužen. Užaslý barman odpoví: Padesát doláčů - kůň zaplatí a odchází. V tom barman vyběhne zpoza pultu, podrží mu dveře a vyjádří svůj údiv, že mluvícího koně ještě nikdy neviděl. Načež se na něj kůň zadívá a řekne: A s těmahle cenama už taky neuvidíte.
Z rozhovoru Hany Ulmanové (amerikanistka, FF UK) s autorem knihy „Přijde kůň do baru“ Davidem Grossmannem (LN 16.5.208)
* * *
J.Š.11.6.2018
Read more...