… Dnešní mladší generace už si disidentství a hrozbu neustálého pronásledování nedokáže představit ani ve vlastní zemi, natož v daleko tvrdších režimech. Někdy se tvrdí, že za doby normalizace se na rozdíl od padesátých let z politických důvodů neumíralo. Ovšem není to pravda.
Dvě velké oběti vystupují do popředí: filozof Jan Patočka, umírající po estébáckém výslechu, a politický vězeň Pavel Wonka, který zemřel ve vězení kvůli zanedbání lékařské péče a následkům ignorované hladovky. Při veškeré úctě k obětem Patočky a Wonky a při veškeré úctě k politickým vězňům od Václava Havla a Ivana Martina Jirouse až po studenty zbité a zavřené ještě 17. listopadu 1989 existuje jeden příběh, který je zřejmě nejhorším případem komunistické zvůle z doby normalizace a blíží se utrpením rumunské ceauseskovské realitě - osud Jiřího Ganse.
Tento vášnivý vyznavač amerického jazzu a rocku z Českých Budějovic byl nesmyslně obviněn ze špionáže. Mučen a bit po několik týdnů estébáky dostal po krutých výsleších bez obhájce patnáct let natvrdo, byl popotahován v tisku i televizi a pak seděl ve vězení, kde následkem týrání a špatného zacházení prodělal několik mrtvic; propuštěn byl po devíti letech v roce 1985 v naprosto zbědovaném stavu. Zemřel v roce 1990, aniž byl schopen vnímat změnu režimu - SRPEN 68
V Rumunsku bylo zacházení s politickými vězni podobné a často horší než s Jiřím Gansem. Bití, mučení, pronásledování, izolace, vyhnanství, tresty nejen pro politické vězně, ale celé jejich rodiny. Rumunsko bylo zvláštní i v tom, že nejhorší dekádou komunismu byla osmdesátá léta, nikoliv padesátá jako v jiných takzvaných lidových demokraciích. Ovšem i padesátá léta byla v Rumunsku příšerná; tím spíš pák vystupuje do popředí beznaděj osmdesátých let se stupňující se Ceauseskovou paranoií.
Mučení zvané reedukace
Nevídaně krutý byl systém tzv. reedukace, který neměl za cíl nic jiného než absolutně zlomit vůli vězněných. Jeho obětí byli nejprve legionáři z Železné gardy, postupem času ale téměř kdokoliv s mírně opozičními názory. Zvrácenost systému spočívala v tom, že vězni byli mučeni spoluvězni, které nejprve pokládali za své přátele.
Ve společné cele, ze které nebylo úniku, byli podrobeni bití, ponižování a týrání, což zahrnovalo všechny možné útrapy a šikanu od odpírání spánku a vody přes jedení vlastních exkrementů po zmlácení do bezvědomí. Trpěli nejen ti, kteří byli mučeni, ale i ti, kteří byli nuceni mučit. Z tohoto systému nikdo nevzešel bez porouchané psychiky a také už se téměř nikdo z takto systematicky mučených vězňů nedokázal plně vzpamatovat.
Do pozic vedení věznic jako Suceava, Gherla, Pite§ti nebo Jilava byli úmyslně vybíráni sadisté. Jiný způsob mučení byly zdokonalené samotky - bez oken, bez přístupu čerstvého vzduchu, a dokonce i bez zvuků, kdy i stráže musely nosit na botách plstěné návleky, aby nezpůsobily nejmenší hluk. Dlouhodobý pobyt v prostředí bez jakéhokoliv vnějšího impulzu vedl často k naprostému psychickému zhroucení a přežili ho jen nejsilnější. …
Němci, Maďaři a Arméni
Nejznámější představitelkou národnostních menšin v Rumunsku je nositelka Nobelovy ceny za literaturu Hertha Mullerová. Ta ovšem nebyla disidentkou v pravém slova smyslu. Byla sice aktivní mezi německy píšícími rumunskými autory a stavěla se do opozice vůči režimu, ale mohla publikovat, byť v cenzurované podobě.
Příslušníkem německé švábské menšiny je i současný prezident Klaus Iohannis, ale ten nebyl v disentu aktivní vůbec. Jiný známý politik a spisovatel Varujan Vosganian se už před revolucí aktivně snažil vzkřísit arménskou komunitu v Rumunsku a účastnil se i revoluce.
Byla to ale zejména maďarská menšina, zdaleka největší z těch usazených v Rumunsku, která pomohla nastartovat revoluci. Ceausescu si za to do jisté míry kvůli svému nacionalismu a antimaďarismu mohl sám. Represe proti maďarské menšině v Rumunsku dosáhly v osmdesátých letech takové úrovně, že si dokonce Maďarsko, tehdy spolu s Rumunskem člen Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy, stěžovalo na Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě na chování Ceausescova režimu vůči Maďarům.
Pastor László Tókés z Temešváru byl hlasem maďarské opozice už od začátku osmdesátých let. Stavěl se aktivně zejména proti výše zmíněné politice systematizace vesnic, kterou rumunští Maďaři vnímali jako ohrožení své existence. Po celá osmdesátá léta byl sledován Securitate, ale zůstával aktivní a protestoval proti systematizaci i dalším formám útlaku. Poté, co bylo jeho tajné interview poskytnuté kanadským novinářům propašováno ven a v půlce roku 1989 odvysíláno maďarskou státní televizí, se ho režim snažil zcela odstavit od jeho kongregace a možnosti veřejně vystupovat v kostele.
2. listopadu 1989 byl napaden agenty Securitate ve svém bytě a na 15. prosince bylo připraveno jeho nucené vystěhování. Toho dne ale vytvořili farníci kolem jeho domu lidský řetěz. Od 16. prosince i se k nim přidávali i rumunští občané Temešváru. Dav začal zpívat zakázanou patriotickou píseň „Probuď se, Rumune“, i dnešní rumunskou hymnu. Od té chvíle se maďarský protest stal celonárodní záležitostí, která se postupně přelila do všech koutů Rumunska a smetla Ceauseskův režim.
Paradoxní je, že dnes je László Tokés jedním z nejhlasitějších maďarských nacionalistů v Rumunsku. Jako člen Evropského parlamentu usiluje o rozsáhlou autonomii a práva pro maďarskou menšinu.
Český student na výletě
Autor těchto řádek prožil dětství v komunistickém Československu, ale díky práci otce hydrogeologa také v Latinské Americe a Africe. A přesto ho v komunistickém období čekal největší kulturní šok v Rumunsku, při banálním lyžařském zájezdu do rumunských Karpat v roce 1987. Po drsné prohlídce nočního vlaku rumunskými celníky čekalo čerstvého teenagera probuzení před Brašovem do holomrazu. Vlak se sunul krokem a kolem šly bosé děti po strništi a žebraly. Na okraji města fabrika jako z dystopického zlého snu.
Na silnicích jen minimum nákladních aut, protože provoz soukromých vozidel Ceausescu zakázal kvůli zaplacení zahraničního dluhu, a několik povozů s koňmi jak z devatenáctého století. Všude v obchodech prázdné regály a strašný chlad, nikde se nesmělo topit, jen v hotelu pro zahraniční turisty. Na ulici se kolem nás shromáždí dav a rychlý prodej jednoho kartonu cigaret Kent a dvou froté ručníků načerno nám zaplatí celý týdenní zájezd. Proč všechno zhaslo? Aha, nejde elektřina. Pak naskočí a s ní i televize v hotelu. Ceauceskův projev. Pak písně a tance k jeho oslavě. A pak konec vysílání prvního programu. Žádný jiný ani není. Druhý den ráno máme dojem, že ta obrovská fronta stojí na lanovku, ale omyl, stojí na... křupky.
Tenhle formativní zážitek ve mně ulpěl nadobro. Dnes hovořím rumunský a do Rumunska i Moldavska, dvou rumunský hovořících zemí, často jezdím. Rumunsko je dnes člen NATO a EU a přese všechny problémy s korupcí a chudobou je to země k nepoznání. K rumunskému disentu, ač nepočetnému, chovám velký obdiv už kvůli tomu osobnímu zážitku, kdy mi bylo dáno nahlédnout beznadějnou realitu tehdejšího Rumunska.
LN, z článku „Není disent jako disent“, Jan Lozinský, 23.6.2018
* * *
Ředitel Libri Prohibiti Jiří Gruntorád znal Jiřího Ganse osobně, byli spolu ve Valdicích. Když byl propuštěn, zveřejnil informace o zdravotním stavu Jiřího Ganse, za základě kterých byl amnestován. Soudruzi se báli, aby jim tam nezemřel. Čest jeho památce!
J.Š. 28.6.2018
Read more...