Celá staletí byl autor, tedy právě ta osoba, o níž jste mluvil, důležitý, ale dnes, po vynálezu internetu, už to tolik neplatí. Revoluce – a chce se mi říci, že jediná opravdová revoluce, které jsme dnes svědky, a jež svými chapadly sahá do všech sfér včetně politiky – spočívá v tom, že autor ztratil vážnost.
* * *
Nejvýznamnější slovinský spisovatel Drago Jančar navštívil v květnu Prahu. Přestože ho rozhovory o politice unavují, byl ochotný bavit se o demokracii a kapitalismu nebo také o tom, co dnes, po vynálezu internetu, znamená autor.
Snil jsem o tom, že budu moci mluvit a žít svobodně v otevřené kulturní zemi. Jenže po nějakých pěti, šesti letech se mé sny rozplynuly. Nemůžete snít věčně, jednou vás realita dožene.
Jsem asi ze starých časů. Myslím, že je přirozené nést za to, co napíšu, odpovědnost; to ale bez podpisu nelze. Kdyby se lidé podepisovali pod to, co píší, pak by polovina těch největších blbostí – dnes se říká „obsahu“ – okamžitě z internetu zmizela.
Druhým problémem, který s tím prvním úzce souvisí, je rozklad vertikály, hierarchie. Anonymní názor je v principu nekonečněkrát méně hodnotný než podepsaný, byť by byl i hloupý. Internet však všechny názory – podepsané i nepodepsané – nivelizuje, smazává rozdíly, které mezi nimi jsou, a ze všeho vytváří podivuhodnou směs.
Čtenářů ubývá, ale stále jsou, a věřím, že stále bude existovat elitní společenská vrstva, která číst nepřestane a kterou neuspokojí internetové „wikiodpovědi“, protože bude chtít proniknout hlouběji do věcí, dostatečně hluboko na to, aby četla autory, tedy lidi, kteří se podepisují. A věřím i v to, že právě tito lidé budou v budoucnu rozhodovat o vývoji společnosti. Ale možná jsem příliš optimistický…
Vzpomeňme Rusko a ruskou literaturu 19. století. Tehdy spisovatelé opravdu změnili společnost. Co bylo tehdy Rusko? Pár aristokratů, zatímco zbytek obyvatel žil ve strašlivých podmínkách. V té době přišli se svými příběhy o ubohých lidských osudech například Turgeněv, Tolstoj nebo Čechov a situace se začala pod tlakem této malé elitní menšiny měnit.
Stále věřím, že lze dosáhnout, aby kapitalismus nebyl divokým kapitalismem – aby byl spoután sociálním státem a demokracií.
Problém je přitom ještě hlubší a horší časy teprve přijdou – mnozí příslušníci mladší generace, kteří se teprve začínají prosazovat, totiž věří, že měřítkem jejich „prosazení se“ ve společnosti jsou peníze a úspěch, nikoli něco natolik neurčitého, jako jsou myšlenky. Jsou nesmírně schopní a dobře se orientují v nových komunikačních technologiích, o tom nepochybuji, ale podle mne jim chybí empatie.
Je jim jedno, že životní podmínky jiných lidí – jejich spoluobčanů – jsou tristní, někdy až natolik, že nemají šanci uplatnit potenciál, který v nich dřímá. Nemám žádné magické řešení, nejsem sociolog ani filozof, ale uvědomte si, že i v mém malinkém Slovinsku se lidé, kteří dříve tvořili střední třídu a žili normální zajištěné životy beze strachu, začínají v současnosti sociálně propadat. Úpadek střední třídy je ale katastrofou, protože právě ona byla třídou vzdělanců.
Pro Slovince byla Jugoslávie v podstatě dobrým řešením. Byli jsme z jedné strany vždy ohrožováni Němci a z druhé Italy – nezapomínejme například na to, že před a během druhé světové války zažila nemalá část Slovinska italský fašismus a že se tato zkušenost mohla jen obtížně vytratit z kolektivního vědomí Slovinců.
Ta žena chtěla jen žít, nechtěla bojovat jako všichni okolo ní. Chtěla „pouze“ žít – žít jako žila předtím. Ale nešlo to. Někdy „pouze“ žít není možné.
Read more...