Hřmotní lidé bez studu a zábran opanovali prostředí a přitáhli na sebe pozornost natolik, že se stávají vzory, k jejichž napodobení jsou dospívající přímo i nepřímo vyzýváni. V důsledku je snaha připravit společnost i o jediné, co pomáhá přemostit nesnadná údobí, tedy o naději - „Kultura nezaniká jen ve chvíli, kdy se na kultivovaných náměstích Atén či Říma zjeví barbaři máchající kyji, ale i když stejní barbaři zaplní veřejný prostor nějaké kultury a bez nároku na kvalitu zorganizují širokou nabídku, poptávku a výměnu zboží.“ - Problémem dnešní společnosti není, že chlapci, ba i jejich mnohem starší (a třeba úplně nejstarší) souputníci v boji o umístění v „kiplingovské lize“ prohrávají, občas hanebně, což se předpokládá, ale že zapomínají či vůbec nevědí, že nikoliv „majetek, zvučné úřady a sláva“ přinášejí životní úspěch, ale jen drobná vítězství ve fatálně opomíjené soutěži, jež navíc tento svět zpravidla neocení. Naopak, označí je za prohru, zneváží a vysměje se jim.
* * *
Kdo báseň četl, ví, o čem mluvím, kdo ji nezná, tomu její kouzlo žádný výklad ani vzdáleně nepřiblíží. To dokáže jedině ona sama. Proto malá ukázka z jejího začátku: „Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám, že nejsi bezhlavý.“ Kdo z nás to dokáže? Anebo o kousek dál: „Když čekat znáš, ba čekat beze mdloby, jsa obelháván, neupadat v lež, když nenáviděn, sám jsi beze zloby, slov ctnosti nadarmo však nebereš.“
Ale kdeže je nárokům konec: „Když umíš snít a nepodlehnout snění, když hloubat znáš a dovedeš přec žít, když proti triumfu i ponížení jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt.“ Nebo hned poté: „Když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova lstí bídáků jsou pošlapána v kal, když hroutí se tvé stavení a znova jak dělník v potu lopotíš se dál.“
A je toho mnoho dalšího, čím zavalí v nadoblačných požadavcích Kipling, aby nakonec přiznal tomu, kdo to vše naplní: „Pak pán, pak vítěz na živé jsi zemi a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!“ Na světě takových mužů zřejmě mnoho nežije, a protože budou nejspíše vším jiným než exhibicionisty, nejspíše si vezmou tajemství své výjimečnosti do hrobu.
Muž by si měl být v určitém bodě svého života „v dobrém i ve zlém“ vědom své ceny, k níž mu nikdo nemá co říct, což může být i cesta do pekel, pokud se nepřidá pokora a neustálé zpytování svědomí, ideálně před Bohem, který k tomu má vždy co říct.
Důležité je obstát před vlastními nároky a před Bohem, na ničem jiném nikdy nezáleželo. Slovy Máraie: „Nejdůležitějším poznávacím znamením suverénního člověka je, že se nebojí ničeho, jen svého svědomí.“
Český básník Josef Svatopluk Machar (1864–1942) to trochu jinak vyjádřil verši: „Jdu jenom cestou svou, mé svědomí mi soudcem pro vše časy a lhostejno mi, zda za stopou mou hřmí potlesk chas a letí laury masy.“
Márai je elitář – „ve vlastních záležitostech zůstaň nad věcí, chladný, pyšný, bez emocí“ – i soucitný – „bolest a ponížení nevinných tě zavazují, abys opustil ostrov svého klidu. Tehdy, pouze tehdy, nemáš právo zůstat osamocený a pyšný.“ A má také poselství pro dnešek: „Kultura nezaniká jen ve chvíli, kdy se na kultivovaných náměstích Atén či Říma zjeví barbaři máchající kyji, ale i když stejní barbaři zaplní veřejný prostor nějaké kultury a bez nároku na kvalitu zorganizují širokou nabídku, poptávku a výměnu zboží.“
Riskování vnitřního klidu i života
Jaké básně dnes zdobí stoly prezidentů? Spal bych klidněji, kdyby to byla Kiplingova Když…, obávám se ale, že žádné, stejně jako neposlouchají Dylanovu báseň, jak je složité, než se muž může mužem zvát… Kdyby se aspoň občas prezidenti dokázali v chlapeckých návratech s opravdovým zaujetím podívat na western V pravé poledne, kde skutečný muž není nerovnému boji s desperáty zavázán šerifským úřadem, v němž končí, ale svým svědomím a pocitem, že kvůli ponížení nevinných musí riskovat nejen vnitřní klid, ale i život.
Problémem dnešní společnosti není, že chlapci, ba i jejich mnohem starší (a třeba úplně nejstarší) souputníci v boji o umístění v „kiplingovské lize“ prohrávají, občas hanebně, což se předpokládá, ale že zapomínají či vůbec nevědí, že nikoliv „majetek, zvučné úřady a sláva“ přinášejí životní úspěch, ale jen drobná vítězství ve fatálně opomíjené soutěži, jež navíc tento svět zpravidla neocení. Naopak, označí je za prohru, zneváží a vysměje se jim.
Read more...