Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Před odvysíláním dokumentu oznámila Palachova ošetřující lékařka psychiatrička MUDr. Zdena Kmuníčková, že si nepřeje, aby se film vysílal. Dokumentaristka Kristýna Vlachová musela kvůli němu projít martyriem soudů.   

„Je zarážející, jakým způsobem lékařka rozhovor s Janem Palachem vedla, ta naprostá absence soucitu, zklidnění pacienta, pouze „výslech“. I po letech rozhovor působí tísnivě, umírající pacient odpovídá z posledních sil, statečně trvá na svém, a byť mluví těžce, přesně formuluje svůj cíl. Otázky jsou až dotěrné a zjevně účelové, nemají uklidnit mladíka na smrtelné posteli, mají se dozvědět, kolik je hořících pochodní, s kým se dohodli, má-li smysl takhle trpět, kdo to udělá další atd.“ A tato doktorka považuje rozhovor a nahrávku za své autorské dílo a svůj duševní majetek. Rozhovor s dokumentaristkou Kristýnou Vlachovou. O Janu Palachovi natočila už před 10 lety unikátní dokumentární film. Ležel nevyužit ze zvláštních důvodů - téměř jako dřívější "trezorové filmy". Rozhovor vznikal dlouho a komplikovaně. Je za ním vidět obří práce. Nedávno byl zveřejněn v internetovém Českém dialogu. Rozhodně by jej mělo číst co nejvíc lidí. Proč však film záhy pohltil trezor a spolu s ním i důležitá historická fakta? Před odvysíláním dokumentu oznámila Palachova ošetřující lékařka, že si nepřeje, aby se film vysílal. Současná mediální sféra se až s fetišistickým zápalem vyžívá v jednotlivinách a detailech, zatímco povědomí o širším dějinném kontextu z jejího myšlení zmizelo a při hledání souvislostí si vystačí s několika dost vyčpělými klišé.

 * * *

V České republice je 16. leden připomínán jako Den památky Jana Palacha, mimořádného člověka, jenž představuje pro spoustu lidí, kteří aktivně prožili události pražského jara, jeden z hlavních symbolů mnohaleté následné „zimy“. Když se v lednu před půl stoletím dala do pohybu od kašny před Národním muzeem směrem k pomníku Svatého Václava živá planoucí pochodeň, měla znovuzažehnout udušenou touhu Čechoslováků po demokratické společnosti. Ačkoli se o hrdinském činu dvacetiletého studenta nesmělo za komunistů mluvit, nikdy v paměti národa nejen nevyhasl, ale naopak se stal iniciačním plamínkem událostí dalších, zejména těch z doby před třiceti lety.

Od samého počátku bylo zoufale odvážné rozhodnutí mladého muže tvůrčí výzvou pro dokumentaristku Kristinu Vlachovou. A také velkou bolestí. Hodinový dokumentární film Poselství Jana Palacha, který natočila před 10 lety pro Českou televizi, se po krátkém odvysílání v roce 2009 ocitl na sedm let v trezoru, jeho autorka dokonce i před soudem.

Když se dnes s Kristinou bavím o tom, co pro ni Jan Palach znamenal, jak ji jeho čin navždy zasáhl - a taky jak dostala zakázku na filmový dokument, který se posléze nesměl vysílat – není už smutná, ale prská vzteky. Do dokumentu totiž nevložila jenom pouhou invenci, ale také energii nashromážděnou během dlouhých let čekání, než tato možnost přišla. A místo toho, aby mohla lidem předat poselství, musela naopak kvůli němu projít martyriem soudů.

„Když se mě budeš takhle ptát, tak tě taky zažalují,“ nechtěla mi před pár lety dovolit, aby náš rozhovor vyšel. Přitom tehdy mohl její filmový dokument zazářit na zahraničních festivalech – pokud by se byl směl vysílat a byl by opatřen anglickými titulky, což je podmínkou pro mezinárodní přehlídky dokumentárních filmů.

Jenže zadokumentované Palachovo poselství bylo bezpečně uložené „u ledu“! Škoda pro nás, škoda pro naši filmovou tvorbu, a to třeba i kvůli tehdejšímu načasování se skvělým Hořícím keřem od Agnieszky Hollandové.

V čem je tedy Achillova pata dokumentu Kristiny Vlachové, kde spočívá ono místo, jehož se ani v nejmenším nedotýká žádný z hraných filmů?

Živá pochodeň nikdy nevyhasla.

Tehdy 25letá Kristina Vlachová si dění v „devětašedesátém“ dobře pamatuje, byla na Václavském náměstí každý den: „Nikdo mě nepřesvědčí, že by se věci odehrály jinak. U kašny pod Národním muzeem se 16. ledna zapálil dvacetiletý student Filosofické fakulty UK, aby vzburcoval veřejnost proti letargii. Hned tehdy jsem chtěla čin svého o něco mladšího vrstevníka zdokumentovat.“

Zimní chlad, který se ve společnosti rozšířil po pražském jaru, pocítila na svou kůži i Kristina. Když nepodepsala Antichartu, postupně přišla o možnost práce scénáristky pro filmové studio na Barrandově, později musela odejít i z Orbisu, protože pomáhala autorům spojeným s Chartou 77. Teprve po sametové revoluci se mohla z vrátnice, kde pracovala, vrátit ke své profesi. Příležitost zpracovat vytoužené téma dostala před jedenácti lety, kdy pro Českou televizi připravovala hodinový dokument ke 40. výročí Palachovy živé pochodně. Proč však film záhy pohltil trezor a spolu s ním i důležitá historická fakta?

Dokument obsahuje záznam hovoru Jana Palacha s lékařkou-psychiatričkou. Stala se právě tato část dokumentu kamenem úrazu?

Kristina Vlachová: Poselství Jana Palacha jsem točila jako externistka pro Českou televizi, veškeré podklady, archivní materiály a další dokumenty jsem získala na základě mnoha žádostí a povolení. Při natáčení jsem nechtěla ještě víc trápit Janova bratra Jiřího Palacha, kterému ta tragická událost poznamenala celý život. Říkal, že je mi strašně vděčný, protože už tak je pro něj měsíc leden pokaždé přímo úděsný. Janova smrt, výslechy, soudy o očištění bratrova jména, tlaky StB na přemístění hrobu a další hrůzy. I proto jsem pokud možno sahala hlavně do archivů.

Když jsem posbírané materiály zpracovávala ve střižně, hodně jsem váhala, jestli mám použít i unikátní archivní hlasový záznam rozhovoru s těžce popáleným a umírajícím Janem. (Pozn. MH: Na tuto nahrávku uplatňuje autorská práva psychiatrička MUDr. Zdena Kmuníčková a bývalý kameraman Československé televize Mgr. Vladimír Tůma, s nimiž se dokumentaristka již dříve střetla.) Během této fáze přípravy dokumentu přišel najednou od vedení televize pokyn, že mám udělat ještě rozhovor dr. Kmuníčkovou, která si přeje být v dokumentu také.

Na vlně šťastné euforie jsme za ní s celým štábem vyjeli do ordinace. A pak jsem nevěřila vlastním očím a uším, když mi tato žena potvrdila, že rozhovor s Janem Palachem dělala přímo ona. V mém dokumentu je vidět, jak se ptá člověka sedícího v pozadí (pozn. byl to její přítel Tůma), zda mi může pásku přehrát, načež pak záznam sama komentuje. Štáb České televize všechno natočil a paní Kmuníčková za to samozřejmě dostala v rámci standardní smlouvy zaplaceno. V souladu s autorským zákonem jsem také výsledek našeho rozhovoru poskytla k autorizaci a vyhověla v drobných úpravách. Jenže před odvysíláním mého dokumentu oznámila zmiňovaná lékařka, že si nepřeje, aby se film vysílal. Vedení České televize tenkrát můj film podpořilo, a tak mohli diváci vidět premiéru Poselství Jana Palacha v hlavním čase ve 20 hodin a poté dvě reprízy.

Filmový dokument se stal naprosto výjimečným.

Díky pokynu od České televize byl dokument doplněn o rozhovor s psychiatričkou, která v lednu 1969 přišla k lůžku umírajícího Jana Palacha na klinice popálenin, aby se ho vyptávala mimo jiné na případné další živé pochodně. Tím ovšem dostal Kristinin film úplně nový rozměr. Zcela neplánovaně totiž zaznamenal i dobu sahající daleko za hořící pochodeň, výpověď aktérů režimu. Těžko může někoho překvapit, že záznam hovoru s pacientem pak lékařka poskytla Veřejné bezpečnosti.

Připomeňme například, co psaly po uvedení dokumentu Lidové noviny: „Je zarážející, jakým způsobem lékařka rozhovor s Janem Palachem vedla, ta naprostá absence soucitu, zklidnění pacienta, pouze „výslech. I po letech rozhovor působí tísnivě, umírající pacient odpovídá z posledních sil, statečně trvá na svém, a byť mluví těžce, přesně formuluje svůj cíl. Otázky jsou až dotěrné a zjevně účelové, nemají uklidnit mladíka na smrtelné posteli, mají se dozvědět, kolik je hořících pochodní, s kým se dohodli, má-li smysl takhle trpět, kdo to udělá další atd.“

Více než zarážející je rovněž skutečnost, že si může někdo/kdokoli činit autorské nároky k nahrávce umírajícího pacienta v nemocnici, potažmo omezovat přístup veřejnosti k prioritnímu historickému prameni. Skoro by se hodilo změnit název z Poselství na Varování Jana Palacha…

Kristina Vlachová: Ano, tato doktorka považuje rozhovor a nahrávku za své autorské dílo a svůj duševní majetek. S magnetofonem schovaným údajně pod lékařským pláštěm prý vše dělala kvůli odkazu Jana Palacha, o nějž teď pečuje.

Nizozemský novinář Dick Verkijk popisuje ve své knize Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě, jak od Z. Kmuníčkové a V. Tůmy inkriminovaný záznam Palachových poslední slov koupil, což oni popírají. Ale Dick Verkijk byl v této věci ochoten i svědčit u soudu.

Je doslova tristní, že když vydal Radioservis obsáhlé CD s historickými dokumenty Srpen 1968 včetně nahrávky Palachova hlasu, vymohli si ti dva nejen tučné mimosoudní vyrovnání, ale také sešrotování všech dvou tisíc CD. V časopise Reflex jsem kritizovala situaci, kdy si nějaký soudruh osopuje spoluautorská práva na takový typ záznamu. Netrvalo dlouho a přišla žaloba. Spor mě stál tři roky života po soudech, u prvního jsem zvítězila, oni se odvolali. Nakonec Vrchní soud potvrdil bezpředmětnost žaloby.

Zamotaný příběh doplňuje novinářka Luďa Razimová-Kučerová, která zprostředkovávala možné svědectví Dicka Verkijka. Čeho se vlastně žaloba týkala?

Luďa Razimová-Kučerová: Dick Verkijk se s Vladimírem Tůmou znal od roku 1963, kdy v bývalém Československu oficiálně natáčel pro Nizozemskou televizi a Tůma mu byl přidělen Československou televizí jako kameraman. Právě od něj později Verkijk zmiňovanou nahrávku pro veřejnoprávní nizozemský rozhlas získal.

„V lednu 1990 jsem tu točil dokument Vzpomínka na Jana Palacha a využil jsem k tomu i nabídky někdejšího kameramana Československé televize Vladimíra Tůmy, abych od něj koupil kopii magnetofonové nahrávky s hlasem umírajícího Jana Palacha,“ říká mi Verkijk v rozhovoru pro Mediažurnál 1/2017.

To, že Tůma zvukový záznam Palachova hlasu skutečně zpeněžil, chtěl Verkijk dosvědčit u zdejšího soudu. Existuje k tomu i jeho čestné prohlášení, které dokonce nechal v Nizozemsku úředně ověřit. Dokládá to rovněž dobové vyúčtování s položkou "práva pásek Palach 500 DM = 570 guldenů" zveřejněné ve Verkijkově knize, kterou v češtině vydalo nakladatelství Doplněk Brno v roce 2002.

Popisovaný soud se ale nezabýval autorskými právy, nýbrž žalobou o ochranu osobnosti, v níž se V. Tůma domáhal uveřejnění série omluv za tvrzení, která se údajně dotkla jeho občanské cti, když o něm Kristina Vlachová napsala, že byl důvěrníkem StB pod krycím jménem Vořech a angažovaným funkcionářem KSČ. Soud dospěl k názoru, že Tůmova žaloba není důvodná a zamítl ji, protože kádrové materiály z ČsT a jeho evidence v registru svazků Archivu bezpečnostních složek uvedené skutečnosti potvrdily jako prokázané.

Jan Palach řekl, že se má člověk bránit tomu zlu, na které právě stačí.

Kristina Vlachová: Proto jsem dělala tenhle film. Z trezoru se dostal znovu na veřejnost v roce 2016 a letos se vysílal k 50. výročí Janova sebezapálení. Nahrávku má samozřejmě v archivu televize i rozhlas, které ji mnohokrát vysílaly, veřejnosti je přístupná také na internetu.

Hraný film není dokument

O ztvárnění hrdinského činu dvacetiletého studenta se pokoušejí i hrané filmy, zejména již zmíněný Hořící keř a nově Sedláčkův Jan Palach. Ty se samozřejmě z principu žánru nemusejí striktně držet historické přesnosti a jejich autoři se pohybují v určité výseči tohoto dramatu. V žádném z nich taky nenajdete ani zmínku o inkriminovaném záznamu jedněch z posledních Palachových slov.

O to vyšší cenu tak získává výsledek důsledné práce Kristiny Vlachové, která při tvorbě dokumentů naopak využívá pouze fakta, jež zasazuje do co možná nejširších souvislostí.

Aby Poselství Jana Palacha odráželo pokud možno co nejlépe realitu a bylo zasazeno do přesného kontextu doby, spolupracovala dokumentaristka rovněž s historiky, kteří ve filmových vstupech události komentují.

Jedním z nich je dr. Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jehož se ptám:

Od roku 2008, pokud vím, jiný dokument o Jana Palachovi nevznikl, ale různá nová fakta se objevují. Nakolik zůstává dokument interpretačně přesný? Nepotřeboval by doplnit?

Antonín Kostlán: Na dokumentu bych nic neměnil. Každý dokumentární film (nebo kniha) je totiž dokumentem vždy hned dvakrát, jednak o době, kterou si vybral za předmět svého obsahu, a druhak o době, kdy vznikl.

Kristinin dokument o Palachovi z roku 2008 je pro nás dneska už i kromě jiného dokladem, jak hluboce se naše mentalita a myšlení od doby jeho vzniku za těch jedenáct let proměnily, a to i z hlediska našeho vztahu k předlistopadové minulosti. Řečeno ve zkratce – tehdy byla česká veřejnost ochotna připouštět zločiny komunismu jen velmi obecně a na pozadí širších historických interpretací, zatímco informacím o konkrétních zločinech a jevech se velmi dlouho až panicky bránila.

Dneska je tomu skoro naopak. Současná mediální sféra se až s fetišistickým zápalem vyžívá v jednotlivinách a detailech, zatímco povědomí o širším dějinném kontextu z jejího myšlení zmizelo a při hledání souvislostí si vystačí s několika dost vyčpělými klišé. Kristinin vklad do české dokumentaristiky spočívá nejenom v tom, že si za hlavní téma, které mapuje, zvolila už v době, kdy se to ještě zdaleka nenosilo, zločiny komunistického režimu, ale především v tom, že dokáže (pokud k tomu má dostatek času a prostředků – a to ve filmu o Palachovi měla) s pomocí svých obdivuhodných detailních znalostí dobové mentality i konkrétních osudů a událostí vystihovat jemné předivo vztahů a souvislostí, které jsou pro osobnosti a osoby, o kterých točí, charakterizující a nezaměnitelné.

Uplynulo již půl století od 16. ledna 1969, kdy měla živá pochodeň zažehnout novou jiskru v myslích a činech Čechoslováků. Uplynulo 10 let od premiéry filmu Kristiny Vlachové, v němž zadokumentovala Poselství Jana Palacha. Není to jen poselství, je to i varování.

Odkaz na dokument Poselství Jana Palacha zde.

Snímek jednoho z výstavních panelů k uctění památky Jana Palacha v kostele Sv. Mikuláše na pražském Staroměstském náměstí

Text a foto Marina Hofmanová