Kapitalismus = podnikání, volné trhy a růst.
Socialismus = Plánování a utrácení peněz, dokud nic nezůstane.
* * *
Připomínám tři články Jakuba Vosáhla z roku 2007 o kauze Jana A.Bati na Hlídacím psu LN. Jsou skvěle napsány. Není to jen silný příběh, ale i klíč k nepřátelům Jana A.Bati,
komunistům, kteří z velkého vlastence potřebovali udělat kolaboranta a nemuseli platit stamiliony za nezákonně zkonfiskovaný majetek firmy Baťa, největší firmě v ČSR a sedmé na světě! Hlavním svědkem obžaloby byl komunista JUDr. Jiří Udržal. Syn dlouholetého prvorepublikového ministra obrany a v letech 1929-32 dokonce předsedy vlády Františka Udržala, ale především přesvědčený komunista již od počátku 20. let. Jeho otec ho začátkem 30. let poslal do Zlína, kde mu měl Baťa "napravit hlavu", ve skutečnosti zde ovšem Udržal působil jako komunistický agent v Baťově okolí. Jan Baťa o jeho tajném poslání nic netušil a podle některých dokumentů ho ještě začátkem 40. let počítal do desítky svých nejbližších spolupracovníků. Je to jeden z nejsilnějších příběhů o síle člověka, jaký byl kdy napsán.
* * *
HISTORIE: Proces s Janem Baťou (1)
Dne 28. dubna si připomínáme šedesát let od zahájení procesu s Janem Baťou, významným předválečným průmyslníkem a majitelem celosvětového obuvnického impéria. Tento proces, který se odehrál ještě před Únorem ´48 (ačkoliv průběh procesu tomu příliš neodpovídal) a byl jedním z nejskandálnějších procesů před Národním soudem, si určitě zaslouží naši pozornost.
… O absurditě jeho obvinění svědčí nejen značná problematičnost obžaloby, ale i potvrzená fakta o jeho činnosti za války. Důvodem Baťova procesu tedy zřejmě byly pouze ekonomické zájmy. To dokazuje i článek v regionálním deníku Naše pravda vydávaném Krajským výborem KSČ ve Zlíně, který v době Baťova procesu upozorňoval členy Národního soudu, kteří Baťu soudili, že jeho případné osvobození by stálo republiku miliony korun.
… Pokud jde o jeho veřejné aktivity, nebylo celkem pochyb o jeho podpoře českého exilu. Poprvé mu nabídl pomoc již koncem roku 1938, kdy se v Londýně sešel s Janem Masarykem, tehdejším čs. Velvyslancem, a rovněž s Edvardem Benešem, kterému nabídl pomoc, ačkoliv Beneš v té době ještě nebyl exilovým prezidentem, ale soukromou osobou. Zároveň Benešovi nabídl spolupráci, kterou ovšem Beneš odmítl slovy „Měli bychom se každý držet svého. Vy ševcoviny, já politiky.“
… Vytrvalý tlak na jeho osobu ze strany exilové reprezentace Baťu ovšem vedl k tomu, že roku 1941 zaslal prezidentu Benešovi do Londýna toto pečlivě formulované prohlášení: „Ujišťuji vás, že plně podporuji vaši vládu. Prohlašuji a chci spolupracovat na každý možný způsob k vítěznému ukončení války za osvobození Československa. Jsem přesvědčen, že mé veřejné prohlášení by v této době mělo neblahý vliv na osud velikého počtu mých spolupracovníků v Československu. Tímto vkládám do vašich rukou rozhodnutí o tom, zda má být za daných okolností moje prohlášení zveřejněno“.
Dr. Beneš si v tu chvíli nejspíš uvědomil dosah případného zveřejnění tohoto prohlášení. Jako už tolikrát se ani tentokrát nedokázal rozhodnout, a tak vše vyřešil tím, že prostřednictvím svého sekretariátu odpověděl Baťovi, že toto prohlášení je naprosto nedostatečné.
Tím skončily pokusy přinutit Baťu k veřejné podpoře exilu. Baťa ho ovšem nadále sponzoroval vysokými částkami (především prostřednictvím Jana Masaryka) a nezavdal nejmenší příčinu k pochybám o svém vlasteneckém cítění. V kontextu jeho dalších osudů je zajímavou kuriozitou oslavná báseň, kterou roku 1944 sám napsal k šedesátinám prezidenta Beneše. Toho Beneše, který pro Baťu nikdy nehnul prstem, který se s ním navzdory značné finanční pomoci po celou válku odmítal setkat a který dokonce ani neodpovídal na jeho dopisy.
… Mýtus Jana Bati jako kolaboranta byl cíleně vytvářen již od května 1945. Už jsem zmínil, že nejagilněji v tomto směru jednal zlínský komunistický funkcionář Josef Kijonka. Regionální deník Naše pravda otiskl 15. května tato jeho slova: „Praktické důsledky batismu se projevovaly dokonce stejným způsobem jako u ostatních fašistických sadistů a hrdložezů, že v důsledku této zvrhlé morálky byly odstraňovány všemi prostředky nepohodlné osoby. Bylo trpěno a podporováno zneuctění mnoha žen a dívek. Proto musí lid a zvláště zaměstnanci závodů Baťa a.s. zúčtovat s touto hnusnou morálkou.“
… Dne 3.2.1946 otiskla Naše pravda text podepsaný sovětským publicistou Iljou Erenburgem, ve kterém se objevila řada nesmyslných obvinění. V textu je tvrzeno, že Baťa po celou válku zůstal ve Zlíně, kde lízal nohy führerovi (ačkoliv ve skutečnosti strávil Baťa celou válku v emigraci). Zcela směšně pak působí obvinění, že Baťa ještě před Mnichovem nechal vytvořit nový erb, sestavený ze čtyř holinek uspořádaných tak, aby tvořily tvar hákového kříže. Po tomto odpudivém hanopisu navštívil Zlín ministr vnitra Václav Nosek, který opět zopakoval obvinění Bati z kolaborace. Od roku 1946 je ke jménu Jan Baťa ve všech československých sdělovacích prostředcích automaticky přidáváno označení „kolaborant“. A tak to zůstalo celých 60 let.
… Koncem roku 1939 se poprvé objevila informace, že by „ten český švec“ měl být zařazen na černou listinu podniků podporujících Němce. Objevila se v časopise francouzských odborářů, což nejlépe naznačuje, jaký byl účel jeho zařazení na tuto listinu. O půl roku později, na jaře 1940, byl zařazen na černou listinu britsko-francouzskou, ze které byl posléze převzat i na listinu americkou. Jeho zařazení na britskou listinu časově navazovalo na aféru s milionem párů bot v norském přístavu Bergen. Po okupaci ČSR nechal Baťa tyto boty narychlo převést do Norska, kde byly uskladněny v Bergenu. V roce 1940 projevila o tyto boty zájem britská armáda, ovšem požadovala je po Baťovi zdarma. Baťa odmítl a než se Britové rozhoupali k dalšímu jednání, obsadili Norsko Němci a do rukou jim padly i Baťovy boty v bergenském skladu. Angličané poté Baťu obviňovali, že byl s Němci spolčen a věděl o jejich útoku na Norsko. Nesmyslnost tohoto tvrzení snad ani není třeba vyvracet. Jisté je, že několik dní poté byl Baťa po ostré novinové kampani zapsán na britsko-francouzskou černou listinu. Důvod jeho uvedení nebyl nikdy objasněn, ovšem z určitých náznaků lze dovozovat, že příčinou nebyla jeho vstřícnost vůči Němcům, ale konkurenční boj obuvnických firem. V USA se o jeho zařazení na černou listinu začalo mluvit až ve chvíli, kdy oznámil záměr stavět velkou továrnu v Belcampu. V tu chvíli se proti němu postavili všichni američtí výrobci bot a jejich koalice získala podporu významného kolosu USMC (United Shoe Machinery Corporation).
…Anabáze s černou listinou měla smutnou dohru po válce, kdy americká a britská vláda již neměly zájem na jeho udržení na černé listině, ovšem velmi iniciativně se v tomto směru činila vláda československá. V tajném archivu vlády USA byl objeven přípis poválečného ředitele FBI Edgara Hoovera, podle kterého nebyl i přes veškerou snahu objeven žádný důkaz ospravedlňující Baťovo zařazení na černou listinu. Tamtéž se ale objevila i žádost čs. vlády, aby Baťa nebyl z listiny vyškrtáván. Byl nalezen i dopis, jímž dne 15.11.1945 State Department požádal československé ministerstvo zahraničí, aby poskytlo seznam loajálních společností, které by bylo možno z černé listiny vymazat. O několik dní později pražské velvyslanectví odpovědělo, že čs. vláda nemá nejspíš zájem o výmaz žádné společnosti.
V té době už totiž bylo jasné, že milionové náhradě za znárodněný majetek se ČSR vyhne, jen pokud bude Jan Baťa odsouzen jako kolaborant. A k tomu se jeho zapsání na spojenecké černé listiny mohlo velmi hodit.
* * *
HISTORIE: Proces s Janem Baťou (2)
…Obžaloba proti Baťovi se začal rodit od chvíle, kdy se ukázalo, že je nezbytné Jana Baťu odsoudit, aby mu nemuselo být vypláceno vysoké odškodné za jeho majetek, který byl roku 1945 znárodněn.
… Udržal působil ve Zlíně v relativně vysokých funkcích v zahraničním obchodu. Jeho pracovní aktivita byla ovšem při nejmenším problematická. V publikaci "Za obchodem kolem světa", popisující Baťovu obchodní cestu roku 1937, lze nalézt poznámku Jana Bati: "Chlap, který má na starosti jakoukoliv část našeho obchodu a nedostane se dvakrát ročně tam, kde se koná důležitá část jeho obchodu, nemá mezi námi co dělat. To platí o Udržalovi, který do tropů neumí dělat obchody, protože tam prostě nebyl." Když ho v roce 1940 Baťa pověřil, aby zaslal částku 200 000 Kč na účet českého exilu, Udržal tak neučinil. O to schopnější byl ovšem při jiných aktivitách.
… Udržalova výpověď na ministerstvu se stala základem obžaloby. Dokonce lze říci, že vyšetřovatelé kromě této výpovědi na Baťu nic neměli. Všichni svědci obžaloby, kteří v procesu vystupovali, byli Baťovi zaměstnanci, které vyšetřovatelům sehnal právě Udržal. Někteří z nich dokonce vypovídali podle Udržalových instrukcí. Lze říci, že Baťova odsouzení bylo dosaženo především díky iniciativě jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků. Proto považuji dr. Jiřího Udržala za nejsmutnějšího hrdinu této causy.
… Další komplikací by fakt, že Jan Baťa už v té době byl brazilským občanem. Brazilské občanství získal 25.2. 1947 a jeho proces proto vyvolal pozornost jeho nové domoviny. Brazílie se prostřednictvím svého pražského velvyslance domáhala, aby byl její občan souzen podle mezinárodního práva. Když se svou žádostí neuspěla, pověřila alespoň velvyslance aby pozorně sledoval celý proces a následně jí o něm předal zprávu. Tato zpráva velvyslance Decia Coimbry je dodnes díky své nestrannosti velmi cenným svědectvím o Baťově procesu.
… Jiným velkým problémem byl výběr soudce. Účelem procesu nebylo spravedlivě posoudit Baťovu činnost za války, ale odsoudit ho. Proto byl třeba ochotný soudce, který nebude dělat problémy. Zároveň ale bylo třeba (už kvůli zájmu ze strany Brazílie) vyvolat zdání řádného procesu a k tomu byl naopak potřeba spíše nějaký uznávaný soudce vzbuzující mezi veřejností důvěru. Původně měl Baťu soudit renomovaný brněnský soudce JUDr. Beran, který ovšem tento případ odmítl pro řadu pochybení a nezákonností, kterých se prokuratura při přípravě procesu dopustila. Rovněž druhý soudce, kterému byl případ nabídnut, ho odmítl, neboť pokládal za nepřípustné, aby byl Baťa souzen v nepřítomnosti. Nakonec byl případ přidělen vojenskému soudci, generálu justiční služby JUDr. Šrámkovi, který byl jako voják zárukou ochotné spolupráce a kromě toho byl členem KSČ.
Dalším problémem bylo místo konání procesu. Původně se měl konat v Brně, ovšem organizátoři procesu měli strach, že by lidé ze Zlína (které se navzdory značné snaze stále nedařilo přesvědčit o Baťově vině) mohli narušit průběh procesu. Proto se proces nakonec konal v Praze.
Hlavním problémem ovšem byla Baťova vytrvalá snaha zúčastnit se procesu. Baťa se chtěl před Národním soudem hájit, přesunul se dokonce z Brazílie do Švýcarska, aby mohl kdykoliv přijet. Organizátoři procesu ovšem neměli nejmenší zájem na tom, aby byl procesu přítomen. Baťovi advokáti namítali, že tento postup je nezákonný a dovolávali se především § 11, odst. 1 prezidentského dekretu č. 17/1945 o Národním soudu, podle kterého má být obžaloba a obsílka k hlavnímu přelíčení doručena obžalovanému. Oficiálně bylo ovšem prezentováno, že procesu se nechce zúčastnit Baťa a československá média hlasitě vyzývala Brazílii, aby kolaboranta Baťu vydala.
… Ve skutečnosti ovšem nikdo neměl na jeho přítomnosti před soudem nejmenší zájem. Ačkoliv soudu byla známa Baťova adresa, nebyla mu doručena obžaloba ani obsílka k soudu. Ta byla doručena pouze advokátovi ex offo, kterého Baťovi ustanovil soud (ačkoliv Baťa sám si vybral dva jiné advokáty a dokázal jim do Československa doručit řádnou plnou moc). Jana Baťu tedy před soudem zastupoval JUDr. Evžen Šaller, jeho dlouholetý právník, JUDr. Pražák a ex offo JUDr. Pacholík, kterého zastupoval JUDr. Miroslav Pokorný.
Samotný proces byl zahájen 28.4.1947. Důvodem byl především fakt, že dne 4.5.1947 končila činnost Národního soudu. Národní soud byl koncipován pro hektickou poválečnou situaci, proto v jeho režimu docházelo k některým specifikám, která by u řádného soudnictví byla zcela jistě neakceptovatelná (například nemožnost opravných prostředků - podle některých právních teoretiků sice byly přípustné mimořádné opravné prostředky, např. dovolání, v praxi jich ovšem využíváno nebylo). Procesní ustanovení byla vymezena v dekretu č. 17/1945, subsidiárně ovšem platil trestní řád. V tomto procesu ovšem byla řada jeho ustanovení porušena.
To ukázal už první den procesu, kdy se Baťovi advokáti dovolávali především osobní přítomnosti obžalovaného u soudu. Prokurátor ovšem otázku Baťovi účasti rázně utnul slovy: "Baťa přijet do republiky nechce a nepřijede!" Proto využil svého práva vyplývajícího z § 11, odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 a navrhl soudu konání hlavního přelíčení v nepřítomnosti obžalovaného. Soudce - generál Šrámka - souhlasil s prokurátorovým návrhem soudit Baťu v nepřítomnosti a odmítl jakoukoliv další diskusi na toto téma (a následné snahy obhájců o revizi tohoto rozhodnutí označil za pohrdání soudem).
… Ve skutečnosti ovšem nikdo neměl na jeho přítomnosti před soudem nejmenší zájem. Ačkoliv soudu byla známa Baťova adresa, nebyla mu doručena obžaloba ani obsílka k soudu. Ta byla doručena pouze advokátovi ex offo, kterého Baťovi ustanovil soud (ačkoliv Baťa sám si vybral dva jiné advokáty a dokázal jim do Československa doručit řádnou plnou moc). Jana Baťu tedy před soudem zastupoval JUDr. Evžen Šaller, jeho dlouholetý právník, JUDr. Pražák a ex offo JUDr. Pacholík, kterého zastupoval JUDr. Miroslav Pokorný.
Samotný proces byl zahájen 28.4.1947. Důvodem byl především fakt, že dne 4.5.1947 končila činnost Národního soudu. Národní soud byl koncipován pro hektickou poválečnou situaci, proto v jeho režimu docházelo k některým specifikám, která by u řádného soudnictví byla zcela jistě neakceptovatelná (například nemožnost opravných prostředků - podle některých právních teoretiků sice byly přípustné mimořádné opravné prostředky, např. dovolání, v praxi jich ovšem využíváno nebylo). Procesní ustanovení byla vymezena v dekretu č. 17/1945, subsidiárně ovšem platil trestní řád. V tomto procesu ovšem byla řada jeho ustanovení porušena.
To ukázal už první den procesu, kdy se Baťovi advokáti dovolávali především osobní přítomnosti obžalovaného u soudu. Prokurátor ovšem otázku Baťovi účasti rázně utnul slovy: "Baťa přijet do republiky nechce a nepřijede!" Proto využil svého práva vyplývajícího z § 11, odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 a navrhl soudu konání hlavního přelíčení v nepřítomnosti obžalovaného. Soudce - generál Šrámka - souhlasil s prokurátorovým návrhem soudit Baťu v nepřítomnosti a odmítl jakoukoliv další diskusi na toto téma (a následné snahy obhájců o revizi tohoto rozhodnutí označil za pohrdání soudem).
Iniciativní obžaloba připravila mnoho důkazů Baťovy kolaborace, nicméně jejich řádné provedení by se do skončení činnosti Národního soudu nestihlo. Proto byly čteny pouze některé pasáže a některé důkazy (v drtivé většině se jednalo o důkazy svědčící v Baťův prospěch) nebyly provedeny vůbec. Tím došlo k dalšímu bezprecedentnímu porušení trestního řádu.
Obhajoba žádala výslech mnoha svědků, ovšem byli připuštěni pouze čtyři. Poté obhajoba požádala o výslech korunního svědka obžaloby, dr. Udržala, aby vysvětlil některé rozpory ve svých výpovědích. Soud se zjevně obával vydat Udržala výslechu obhájců, neboť při zpochybnění jeho stěžejní výpovědi by bylo další Baťovo stíhání neudržitelné, a proto ani výslech tohoto svědka nepřipustil a navíc obvinil právníky obhajoby z obstrukce. Od této chvíle se začal v soudní síni běžně používat termín "soud má tuto skutečnost za dostatečně prokázanou". Přesto se obhajobě podařilo přimět některé svědky ke slovům obhajujícím Jana Baťu.
Nejagilnějším ze svědků obžaloby byl František Peřina, osoba s neobyčejně pestrou minulostí. Za války zůstal ve Zlíně, kde prokazatelně udal gestapu několik baťovců. Po válce se stal spolupracovníkem zlínské Tajné zajišťovací policie a z této pozice kryl gestapáckou minulost starosty Vávry-Staříka a národního správce Holého.
… 30.4., třetí den procesu, předseda soudu odmítl další svědky obhajoby a ukončil průvodní řízení. Na protest proti tomuto popření práv obhajoby se vzdal obhajoby JUDr. Šaller. Jako důvod uvedl více než deset příkladů, ve kterých byla popřena práva obhajoby. Na začátku čtvrtého dne procesu se před závěrečnými řečmi obou protistran vzdal obhajoby i JUDr. Pražák. Byl to jediný případ za celé dva roky existence lidových a národních soudů, kdy se obhájce vzdal obhajoby na protest proti předpojatosti soudu. Mezi právnickou veřejností to vyvolalo značný skandál, což ovšem bylo předsedovi soudu zjevně jedno.
Na začátku posledního dne procesu došlo rovněž k významné změně ve sboru přísedících. Ten měl u Národního soudu šest členů, kteří měli podle vládního intimátu zastupovat strany Národní fronty v poměru odpovídajícím volebním výsledkům. Byli v něm tedy zastoupeni dva komunisté, dva národní socialisté a po jednom lidovci a sociálním demokratovi. Na začátku posledního dne procesu, před hlasováním soudu, byl ovšem jeden z národních socialistů nahrazen (údajně pro nemoc) komunistou, kteří tak měli plnou polovinu přísedících, a s předsedou soudu, který byl rovněž organizován v KSČ, tak měli v senátu většinu.
Závěrečnou řeč obhajoby pronesl JUDr. Pokorný, který se jako zástupce ex officio nemohl obhajoby vzdát. Poté se soud odebral k poradě a ještě téhož dne vynesl rozsudek. Jan Baťa byl zproštěn obvinění z napomáhání nepříteli, plánování vystěhování českého národa do Patagonie a součinnosti s Hermanem Göringem. Byl shledán vinným pouze z toho, že bránil rezistenčnímu hnutí, nepracoval pro osvobození vlasti a choval se tak, že byl dán na černou listinu spojenců. Tím podle soudu naplnil § 4 prezidentského dekretu č. 16/1945, který zněl: "Československý občan, který v době zvýšeného ohrožení republiky v zahraničí rozvracel hnutí směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské Ústavě a jednotnosti, anebo jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma, se trestá, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let". Na základě tohoto paragrafu byl Jan Baťa odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, z toho prvních deset let ve zvláštních pracovních táborech, navíc zostřeného každý rok 15. března (v den výročí německé okupace) temnou komůrkou, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého majetku.
Zmíněný paragraf je značně vágní a schová se za něj kdeco. Rovněž vymezení spáchaného skutku mi přijde velmi široké. I přes vágnost obou údajů se mi ale podřazení tohoto jednání pod tento paragraf zdá značně problematické. Bránění rezistenčnímu hnutí lze jen stěží ztotožnit s rozvracením tohoto hnutí, nepracování pro osvobození vlasti pak zcela jistě nelze interpretovat jako vědomé poškozování zájmů ČSR (pokud nedělám nic pro osvobození, nemůže to automaticky znamenat, že konám proti tomuto osvobození, navíc pokud je v prezidentském dekretu jasně řečeno, že se musí jednat o poškozování vědomé). A ohrožení bezpečnosti občanů v protektorátu je v Baťově případě zcela bezpředmětné. Bylo jasně dokázáno, že právě strach z perzekuce lidí ve Zlíně bránil Baťovi v otevřené podpoře čs. odboje (o jeho podpoře skryté, zejména finanční, nemůže být sporu). Baťovo odsouzení podle § 4 dekretu č. 16/1945 by se mi tedy zdálo problematické i za předpokladu, že by skutky, z nichž byl shledán vinným, skutečně spáchal.
… Je pozoruhodné, z čeho všeho dokázal Národní soud uplést bič. To je důkazem, že v Baťově procesu opravdu nešlo o spravedlivé zúčtování. Jednalo se o frašku s předem jasným výsledkem, která dosáhla toho, čeho dosáhnout měla - zbavila ČSR nutnosti platit Janu Baťovi miliony korun za jeho majetek. Vedle toho ovšem zostudila jednoho z nejschopnějších průmyslníků, kterého tato země kdy měla. Díky tomu si dodnes mnoho lidí myslí, že Jan Baťa byl právem potrestaný fašistický kolaborant. Není příliš překvapivé, že tuto nálepku podporovali následníci těch, kteří ji cíleně vytvořili. Mnohem smutnější je, že pravda vyplouvá na povrch jako olej na hladinu (slovy samotného Jana Bati) až nyní, osmnáct let po nastolení poměrů, které by, soudě podle proklamací, měly osobnosti formátu Jana Bati oslavovat.
"Svět porozumí," prohlásil prý Jan Baťa, když se dozvěděl o výsledku svého procesu. Věřím, že tento text k onomu porozumění alespoň trochu přispěl.
* * *
PRÁVO: Jan Baťa vs. Tomáš Baťa, Jr.
…Vše se začalo odehrávat již rok před smrtí Tomáše Bati. Na jaře 1931 se chystala transformace firmy na akciovou společnost. 4. května 1931 byla Baťova firma transformována. Upisovatelem všech 135 000 kusů akcií (každá v hodnotě 1000 Kč) se stal Tomáš Baťa. Zároveň byla jmenována první správní rada, ve které kromě Tomáše Bati zasedal Dominik Čipera, přední Baťův manažér (později za druhé republiky a v prvních letech protektorátu ministr veřejných prací), MUDr. Rudolf Gerbec a také Jan Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati, který doposud působil v Baťově podniku v různých manažérských funkcích.
Tím ovšem události května roku 1931 nekončily. 20. května měla být Tomáši Baťovi operována pupeční kýla. Tomáš Baťa před ní chtěl uspořádat své záležitosti pro případ, že by operaci nepřežil, a proto dne 19. 5. sepsal svou závěť. Ještě před tím ale 10. května sepsal listinu, ve které prodával všechny své akcie Janu Baťovi. Mělo se jednat o ústní trhovou smlouvu, neboť ta byla za první republiky osvobozena od daně z převodu. Cena za tyto akcie měla být 50 milionů korun. Jan Baťa byl podle svých vzpomínek ještě před Tomášovým nástupem do nemocnice s touto listinou a se záměrem Tomáše Bati prodat mu své akcie seznámen, ale vzhledem k tomu, že Tomáš Baťa se z nemocnice vrátil, tuto listinu nepodepsal. Podstatné ovšem bylo i to, že Tomáš Baťa na dobu své hospitalizace předal Janu Baťovi podpisové právo ke všem finančním operacím společnosti Baťa. Po svém návratu z nemocnice už toto právo nikdy nezrušil.
Tato široká oprávnění nebyla nijak překvapivá. Jan Baťa byl od mládí jeho blízkým spolupracovníkem. Již ve dvaceti letech řídil Baťovu továrnu v americkém Lynnu a posléze filiálku v Londýně. Pak se vrátil do Zlína a nejspíš právě z jeho hlavy pocházely dva nejzásadnější nápady, které přispěly k rozmachu Baťova impéria. Začátkem dvacátých let se Baťa rozhodl jako první ze všech průmyslníků reagovat na razantní deflační politiku ministra financí Aloise Rašína nárazovým snížením cen o 50%, čímž odstartoval nákupní boom, kterým se firma Baťa odrazila ke svým velkým úspěchům ve dvacátých letech. Podle většiny zdrojů přesvědčil Tomáše Baťu k takto riskantnímu kroku právě jeho nevlastní bratr. Začátkem třicátých let to pak byl zcela prokazatelně Jan Baťa, kdo objevil cestu k obejití vysokých cel (kterými se evropské země snažily zmírňovat dopady Velké hospodářské krize) stavěním továren přímo v cizích zemích. Jan Baťa za tímto účelem zkontaktoval Tomáše Baťu se švýcarským advokátem dr. Wettsteinem (o jménu ještě uslyšíme) a přiměl ho k založení společnosti Leather a.s., pod kterou měly spadat všechny Baťovy zahraniční továrny. O této společnosti také ještě uslyšíme mnohé.
Při znalosti těchto faktů ani příliš nepřekvapí, že Tomáš Baťa počítal se svým nevlastním bratrem Janem jako se svým nástupcem.
… Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí na letišti v Otrokovicích. Zanechal po sobě vdovu a syna Tomáše, kterému v té době chybělo několik měsíců do dosažení plnoletosti.
Ještě v den jeho smrti byl otevřen trezor v jeho kanceláři, ve kterém podle notářského zápisu JUDr. Hugo Förstera byla nalezena Baťova závěť a rovněž zalepená obálka, označená J. Baťa. Jednalo se o oba výše zmíněné dokumenty, sepsané v květnu 1931. Když Jan Baťa v přítomnosti několika svědků (mimo jiné i vdovy po Tomáši Baťovi) zmíněnou obálku otevřel, nebyl tento záznam o ústním prodeji podepsán druhou stranou, tedy Janem Baťou. Ten navíc podle zápisu notáře Förstera reagoval na obsah listiny velmi překvapeně. Když ho Förster poučil, že k platnosti dohody je třeba podpisů obou stran, napsal Jan Baťa na inkriminovaný dokument „souhlasím a kupuji“. Po chvilce váhání pak doplnil „resp. souhlasil jsem a koupil jsem při ústním jednání“. Nespecifikoval však, o jaké ústní jednání se jednalo. Mohla jim být zmíněná schůzka s Tomášem Baťou před jeho odchodem do nemocnice, ale asi nelze popřít, že takovýhle způsob uzavření smlouvy by byl napadnutelný.
Jenže ho nikdo nenapadl. Vdova po Tomáši Baťovi a posléze ani její čerstvě plnoletý syn, kterých se týkaly řádné dědické nároky, nijak nezpochybňovali tuto smlouvu ani závěť, ve které Tomáš Baťa uvedl pohledávku 50 milionů u Jana Bati jako svůj hlavní majetek. Naopak činili právní úkony v souladu s touto smlouvou, neboť přijali tu část z pohledávaných 50 milionů, která jim byla závětí Tomáše Bati stanovena (v případě syna Tomáše Bati Jr. se jednalo o částku 22 milionů korun, v případě vdovy Marie Baťové pouze o 5 milionů, protože jí byl současně odkázán veškerý Baťův nemovitý majetek).
Trhovou smlouvu si Jan Baťa druhého dne u notáře Förstera vypůjčil k nahlédnutí a nechal si vyhotovit její opis.
Zdálo by se, že je vše v naprostém pořádku. Ale přece jen se objevily určité problémy. Ve smlouvě z 10.5.1931 Tomáš Baťa taxativně vyjmenoval všechny své tuzemské i zahraniční akciové podíly s výjimkou výše zmíněného holdingu Leader A.G. V následujícím odstavci ovšem uvedl, že zároveň prodává veškerý svůj majetek (mezi který akciové podíly bezesporu patří), i pokud nebyl vyjmenován. Následně jsou sice uvedeny tři věci z tohoto prodeje vyloučené, ovšem jejich výčet je zcela zjevně taxativní a navíc se jedná výlučně o nemovitosti (Baťův obytný dům a dva jeho velkostatky), takže není důvod se domnívat, že by mezi tyto výjimky měly být počítány i akcie Leader A.G.
Proč Tomáš Baťa nezmínil ve smlouvě akcie Leader A.G.? Možná se jednalo o pouhé opomenutí. Tomáš Baťa tehdy zcela jistě nemohl tušit, jak rozsáhlým se holding Leader A.G. stane. V květnu 1931 existovala společnost Leader A.G. pouhé tři měsíce, teprve pomalu zahajovala svou činnost a nikdo si zřejmě nedokázal představit, do jak obřích rozměrů se rozroste. Nikdo nemohl tušit, že v průběhu třicátých let vyroste z tohoto holdingu kolos, pod který budou spadat desítky továren a tisíce filiálek na všech kontinentech severní polokoule. Zásluhou Jana Bati, který ho převzal jako nijak významnou součást Baťova impéria, které tehdy stále mělo těžiště své činnosti v Československu. Proto si Tomáš Baťa v roce 1931 nemohl uvědomit, jak významnou společnost opomíjí.
O tom, že záměrem Tomáše Bati bylo prodat Janu Baťovi všechny své akciové podíly včetně Leaderu, svědčí i formulace z Baťovy závěti, kde je uvedeno, že padesátimilionová pohledávka za Janem Baťou je „pohledávka za odprodané veškeré akcie tuzemské i cizozemské“.
Zdálo by se, že tím je vůle Tomáše Bati vyjádřena zcela jasně a nepochybně. Jak ale uvidíme, ne každý to tak chápal.
Z hlediska pozdějších sporů byly zásadní ještě dva další dokumenty, oba vzniklé roku 1933. Ten první pocházel z ledna a Jan Baťa v něm pro daňový úřad shrnoval veškerý majetek, který ústní trhovou smlouvou z 10.5.1931 odkoupil od Tomáše Bati. A v tomto výčtu opět chyběla společnost Leader A.G. Důsledky tohoto opomenutí měl Jan Baťa pocítit za dlouhých patnáct let. Druhým dokumentem byl dopis Marie Baťové, vdovy po Tomáši Baťovi, který byl datován 6.6.1933 a ve kterém za sebe i za svého syna uznávala platnost této smlouvy a za svou pohledávku vůči Janu Baťovi označovala pouze výše uvedené finanční částky, které jí respektive jejímu synovi měly v rámci dědictví připadnout.
Po dalších 13 let byl Jan Baťa všeobecně uznávaným majitelem Baťových podniků, které vedl k nebývalé prosperitě.
Když byly po válce znárodněny Baťovy podniky v Československu (a rovněž v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii), ovládal Jan Baťa pouze zahraniční továrny spadající pod holding Leader A.G. Ten holding, o jehož prodeji v rámci smlouvy z 10.5.1931 mohly být důvodné pochybnosti. A pokud by jeho akcie nebyly prodány, připadly by dědicům Tomáše Bati, tedy Marii Baťové a Tomáši Baťovi Jr. Těm se tak otvírala slibná možnost získat do svých rukou celé Baťovo světové impérium. Co na tom, že ho z drtivé většiny vybudoval Jan Baťa?
Časem se jim ale začala rýsovat ještě slibnější možnost k získání milionového majetku. Už jsem napsal, že způsob uzavření ústní trhové smlouvy mezi Tomášem Baťou a Janem Baťou byl problematický a napadnutelný. Možnosti pro jeho napadnutí se ještě zvýšily poté, co po válce zůstaly některé dokumenty v Československu nedobytné.
V květnu 1947, jen několik dní po vykonstruovaném odsouzení Jana Bati v Československu, podala Marie Baťová v New Yorku žalobu na vydání všech 826 akcií společnosti Leader A.G., kterými disponoval Jan Baťa a od roku 1941 byly deponovány u jeho důvěrníka Františka Mušky v Kalifornii. Jan Baťa měl k dispozici ústní trhovou smlouvu, jejíž opis si nechal roku 1932 vyhotovit, a také závěť Tomáše Bati, oba dokumenty, které dokazovaly (první implicitně, druhý zcela zřejmě) jeho nárok na zmíněné akcie.
Byly tu ovšem zmíněny ještě další dva dokumenty. Jaký byl jejich osud? Až doposud byly deponovány ve Zlíně u notáře Förstera. JUDr. Förster byl však po Únoru ´48 přinucen vydat dokumenty týkající se přesunu baťovského majetku StB. Kolem obou dokumentů pak byla rozehrána zpravodajská hra. StB mohla podpořit či naopak potopit obě strany sporu. Dokument z ledna 1933 potvrzoval, že Jan Baťa se sám nepovažuje za vlastníka akcií Leader A.G. Pokud by StB dostala na světlo světa tento dokument, bylo by to velkou komplikací pro Jana Baťu a naopak velkou devizou pro jeho protistranu. V dokumentu z června téhož roku naopak Marie a Tomáš Baťovi zcela uznávají za právoplatné všechny nároky Jana Bati, tedy i akcie Leader A.G. Zveřejnění tohoto dokumentu by naopak znamenalo téměř jistotu vítězství pro Jana Baťu, neboť by to nezvratně dokazovalo, že protistrana jeho vlastnictví všech akcií uznávala.
Tomáš Baťa Jr. pochopitelně měl zájem, aby utajené československé dokumenty hrály v jeho prospěch. Pravděpodobně kalkuloval s tím, že československá strana nebude ochotna podpořit odsouzeného kolaboranta. Jist si tím ale nejspíš nebyl, a proto se rozhodl nabídnout komunistickému Československu výměnný obchod. Miroslav Ivanov ve své knize cituje z dokumentu, ve kterém se na StB (bohužel není specifikováno, o jaký útvar se jednalo) hovoří o zájmu „Západní organizace Baťa“ (tj. skupina kolem Marie Baťové a Tomáše Bati Jr.) na spolupráci výměnou za vzdání se veškerých nároků na majetek v Československu. Podle Ivanova vše skončilo na přemrštěných požadavcích československé strany, která za tuto službu požadovala navíc finanční kompenzaci a akciové podíly v některých „západních“ továrnách. Pokud by ale skutečně byl prokázán zájem Tomáše Bati Jr. na spolupráci s StB, bylo by to velmi závažné zjištění i s ohledem na jeho nedávné snahy o obnovení československého procesu Jana Bati. V zájmu spravedlnosti je ale třeba uvést, že ostatní autoři zabývající se baťovskou problematikou se o tomto úmyslu Tomáše Bati Jr. nezmiňují. Na druhou stranu ovšem žádný z těchto autorů neměl (na rozdíl od Ivanova) přístup k tajným československým dokumentům.
Podstatné je, že StB se navzdory neúspěchu dohody zachovala tak, jak si přál Tomáš Baťa. Na veřejnosti se objevil dokument, ve kterém Jan Baťa neuvedl akcie Leader A.G. mezi svým majetkem, zatímco druhý dokument, jímž naopak Marie Baťová toto vlastnictví uznávala, zůstal dál v československých archivech. Komu to pomohlo, je zřejmé.
Marie Baťová a Tomáš Baťa Jr. postavili svou žalobu na tvrzení o neplatnosti celé trhové smlouvy. Už bylo zmíněno, že tyto pochybnosti mohly být důvodné. Tomáš Baťa Jr. měl na své straně i další výhodu - zastupovala ho advokátní kancelář Sullivan a Cromwell, ve které byli hlavními podílníky bratři John Foster a Alan Dullesové, v té době státní tajemník a šéf CIA v Eisenhowerově administrativě. Jejich prestiž se pochopitelně promítla i do prestiže jejich kanceláře a potažmo jejich klienta.
Projevilo se to ve sporu o akcie Leader A.G., který probíhal před newyorským soudem. V první instanci ho soudil soudce Schreiber. Ten došel k závěru, že neplatnou je nejen smlouva z 10.5.1931 (o které skutečně mohly existovat pochybnosti), ale dokonce i závěť z 19.5.1931! Jak to bylo možné? Už jsme zmínili, že Tomáš Baťa Jr. měl skutečně dobré advokáty. Navíc se žalující strana podle všeho nezastavila naprosto před ničím. Během procesu se například soudce Schreiber dotázal žalobkyně Marie Baťové, kdy se dozvěděla o existenci ústní trhové smlouvy mezi svým manželem a Janem Baťou. Odpověděla, že až v roce 1949 při procesu v New Yorku. Přitom podle zápisu notáře Förstera byla v roce 1932 přítomna otevření trezoru Tomáše Bati, při kterém byla zmíněná smlouva objevena, a dokonce byla na zápisu o této události podepsána jako svědkyně. Kromě toho v červnu 1933 obsah této smlouvy písemně uznala, což ovšem tehdy nebylo možné dokázat, protože inkriminovaný dokument byl v Praze pečlivě střežen StB.
Po odvolání Jana Bati soudil tento spor v druhé instanci soudce Froessel. Ten došel k závěru, že tvrzení Jana Bati jsou naprosto nevěrohodná a k prodeji akcií Tomáše Bati nikdy nedošlo. Následně dovozuje, že ani listina z 10.5.1931, ani závěť z 19.5.1931 nezakládají uznatelnou smlouvu podle československého práva. Na podporu svého tvrzení soudce Froessel odkazuje na § 380 tehdejšího československého občanského zákoníku, podle nějž nelze nabýt vlastnictví bez řádného důvodu a řádného způsobu nabytí. Je pozoruhodné, že československé soudy, které byly pro aplikaci čs. práva nesporně kvalifikovanější než soudce z cizí země, ve které je navíc uplatňován zcela jiný právní systém, dospěly vždy k opačnému názoru. A stejně tak československé správní úřady.
Jan Baťa měl po celou dobu procesu zablokované účty a veškeré zisky musel odvádět na vázaný účet, z něhož směl čerpat pouze na výplaty zaměstnanců a daně. Své procesy musel financovat z půjčky. Když v průběhu procesu vypršela její splatnost, byl ze strany T. Bati a jeho advokátů vyvinut na banku nátlak, aby ji neprodlužovala. Rovněž se Baťa snažil vyčerpat svého strýce komplikováním jeho aktivit, které neměly s procesem nic společného. Jan Baťa se tehdy věnoval především osidlování brazilského vnitrozemí a jeho zisky byly v té době tvořeny především z prodeje pozemků. Tomáš Baťa ale několika zájemcům o jejich koupi tvrdil, že tyto pozemky jsou rovněž předmětem soudní pře, a tudíž je vlastnictví Jana Bati pochybné, což byla naprostá lež. Několik zájemců tím ale odradil. Vrcholem jeho aktivit ovšem bylo zatčení Jana Bati ve státě New York. Nechali ho tam v roce 1950 zatknout Tomášovi advokáti podle starého zákona (byl několik dní poté zrušen), který umožňoval za určitých okolností zatknout osobu s trvalým pobytem mimo stát New York za účelem zajištění její přítomnosti při soudním procesu.
Holding Leader A.G. byl řízen advokátní kanceláří dr. Wettsteina, který už byl v té době po smrti a kancelář řídil jeho společník dr. Jucker. Ten se prohlásil ve sporu obou Baťů za neutrálního a po celou dobu procesů se tak prezentoval. Ve skutečnosti ale stál jednoznačně na straně Tomáše Bati Jr., který si jeho přízeň zajistil i tím, že se oženil s půvabnou dcerou původního majitele kanceláře, dr. Wettsteina. V průběhu procesu Jucker odmítal (odvolávaje se na svou nestrannost) vyplácet Janu Baťovi jeho podíl ze zisků Leaderu, ale dokázal najít cestu, jak financovat Tomáše Baťu Jr.
V New Yorku probíhal spor o akcie Leader A.G. Kromě toho ovšem Tomáš Baťa Jr. žaloval Jana Baťu o každou továrnu spadající pod tento holding. Procesy tak probíhaly po celém světě. Při těchto procesech obvykle nastala paradoxní situace, neboť všechny tyto továrny byly postaveny Janem Baťou. Proto také tyto spory končívaly různě. Jan Baťa si připsal významné vítězství například v Nizozemsku. Jinde zas zvítězil Tomáš Baťa Jr. Spory se po celém světě táhly po celá padesátá léta.
V roce 1961, v důsledku určitého politického uvolnění, projevil advokát Jana Bati zájem navštívit Československo a zde pátrat po dokumentech významných pro baťovskou causu. Tento zájem vyvolal v Praze značné pozdvižení, protože tu existovaly dokumenty, které by mohly průběh procesu zcela zvrátit. Jednalo se zejména o listinu z června 1933, o jejíž existenci Jan Baťa celou dobu tušil, ale skrz železnou oponu neměl možnost toto tušení dokázat. Ale také třeba o dopis Tomáše Bati Jr. z roku 1946 (tedy pouhý rok před podáním žaloby), ve kterém žádá zaslání úroků ze svého dědického podílu (oněch 22 milionů) za dobu války na svůj účet v Británii. Jinými slovy - ještě pár měsíců před podáním žaloby uznával nárok Jana Bati na baťovské akcie a domáhal se pouze svého podílu na částce, která za ně byla zaplacena. Není se co divit, že byly zalarmovány špičky StB. V důsledku jejich rozhodnutí neměly být advokátu Stassenovi předkládány originály dokumentů, ale pouze jejich překlady či fotokopie. Tyto dokumenty mu mají být předkládány „vhodným způsobem“. Rovněž má být Baťovu advokátovi naznačeno, že z těchto pozůstalostních spisů nejsou rozhodné skutkové okolnosti zřejmé. Některé dokumenty je pak třeba za každou cenu utajit. Takže advokát Stassen v Československu ani nemohl objevit nic převratného. Poslední šance na zvrat tak padla.
Na začátku roku 1962 se procesy táhly už patnáct let a Jana Baťu finančně vyčerpaly. Kromě toho se cítil unaven a jeho zdravotní stav ve čtyřiašedesáti letech také nebyl optimální. V této situaci mu Tomáš Baťa Jr. nabídl dohodu. Jan Baťa se podle ní měl za určitou finanční kompenzaci vzdát všech svých nároků na baťovský majetek a tím ukončit všechny spory. 26.3. 1962 Jan Baťa zaslal Tomáši Baťovi Jr. dopis, ve kterém uznal jeho nároky na všechny akcie jeho otce (tedy nikoliv jen akcie Leader A.G., které Tomáš Baťa Jr. původně v roce 1947 žádal). Uznal, že tyto akcie přešly po smrti Tomáše Bati zákonnou dědickou posloupností ze ¾ na Tomáše Baťu Jr. a z ¼ na Marii Baťovou, v roce 1962 už rovněž zemřelou. Tak se stal Tomáš Baťa Jr. majitelem celého Baťova světového impéria.
Tomáš Baťa Jr. se tímto dopisem z 26.3.1962 stal majitelem veškerého baťovského majetku, tedy i v té době zestátněných továren v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a také v Československu. To by mohlo mít velmi zajímavé následky, pokud by nyní bylo českými soudy shledáno neoprávněným odsouzení Jana Bati a tím i bezplatná konfiskace jeho majetku (jediný z tehdejších trestů, který byl skutečně vykonán viz mé texty na NP Proces s Janem Baťou 1, Proces s Janem Baťou 2). Pak by bylo bezesporu možné domáhat se odškodnění za tuto právně neodůvodněnou konfiskaci. Nevím, zda už si někdo položil otázku, kdo by mohl uplatnit nárok na toto odškodnění. Jako první nejspíš každého napadnou dědicové Jana Bati. Jejich nárok se mi ale zdá z právního hlediska pochybným, protože toto subjektivní právo může uplatnit pouze vlastník neprávem zkonfiskovaného majetku a Jan Baťa v dopise z 26.3.1962 uznal, že vlastníkem tohoto majetku nikdy nebyl - viz tučný text v předchozím odstavci. Nárok na tento majetek (a tím podle mého názoru i na odškodnění za jeho nezákonnou konfiskaci) přešel dopisem z 26.3.1962 na Tomáše Baťu Jr. Mnohamilionové odškodnění za nezákonnou konfiskaci majetku by tedy nejspíš připadlo právě jemu. Za těchto okolností se nám jeho současné úsilí o rehabilitaci Jana Bati náhle jeví ve zcela jiném světle.
Jan Baťa dožívá v Brazílii, kde v roce 1965 umírá. Jeho poslední slova prý zněla „pravda vždycky vyplave na povrch jako olej na hladinu“. Pokud jde o jeho proces v Československu a falešnou nálepku kolaboranta, zdá se že už se to začíná dařit. Teď by ještě měla vyplavat pravda o jeho sporu se synovcem Tomášem Baťou Jr.
Když jsem byl ve Zlíně na odhalování sochy Jana Bati, přijel tam i Tomáš Baťa Jr. Zatímco oficiální hosté a televizní reportéři ho považovali za hlavní celebritu celé akce, řadoví diváci mu nepokrytě dávali najevo, co si o něm myslí. Tak to snad s tím vyplouváním na povrch nebude beznadějné.
***
Na odhalení sochy ve Zlíně jsem byl. Městská policie mi chtěla zabránit promluvit. Na výzvu občanů „Nechte ho promluvit“ jsem mohl vystoupit. Na kongresu o firmě Baťa jsem na druhý den nalezl v šatně ceduli „Šinágl nevpouštět“, poté co mi byl odmítnut vstup. Obratem jsem se zeptal přítomné primátorky Zlína. Nic nevěděla a do sálu jsem mohl vstoupit. Komunisté okradli o majetek – vilu a pozemky - i manželku Jana A.Bati Marii Baťovou – viz příloha. „Provinila“ se tím, že neudala svého manžela za „protistátní činnosti“. Dodnes ve vile zděděné po rodičích sídlí ČRo a ČTK. V roce 2017 u vchodu do vili byla odhalena pamětní deska, kde potomci Jana A.Bati vyjádřili naději, že se spravedlnosti dožijí…
Jeden starý Baťovec, když přihlížel nadšenému vítání Tomíka ve Zlíně po Listopadu 89 prohlásil. „To nedopadne dobře.“ Měl pravdu.
V roce 2007 jsem se pokusil o rozhovor s Tomášem Baťou jn. u MS Praha, kde byl rehabilitován jeho strýc. Když vytušil kam směřuji svými otázkami, omluvil se s tím, že už musí jít…
Připomínám, že firma Baťa v době největšího rozkvětu produkovala čistý zisk, v dnešní ceně, cca 20.000.000,-USD týdně po celém světě. Po nezákonném převzetí firmy Tomášem Baťou jn. postupně upadala. Zbylo jen slavné jméno, značka, obchody a cizí fabriky, které vyráběly a vyrábí její boty dodnes.
Jan Šinágl, 5.3.2019
* * *
Read more...