… Změnil jsem názor na evoluci. Dříve jsem si myslel, že vývoj je vždycky k lepšímu. Teď vím, že evoluce může směřovat kamkoliv. Můžeme kráčet ke konci lidského druhu. Ne, že bych nevěřil v existenci řešení. Pokud dokážeme dospět k poznání, že jsme v ohrožení a musíme jednat jinak, máme dostatek zdrojů, zkušeností a technických prostředků, abychom problémy vyřešili. Otázkou zůstává, zda jsme schopni pochopit, co se nám děje. … existuje velmi silná souvislost mezi chudobou a ekologickou destrukcí na celém světě. Ať jedete do Afriky, Latinské Ameriky, Číny nebo Indie, jste svědky zkázy životního prostředí, jejíž rozsah je neuvěřitelný. … abychom planetu zachránili, abychom zachránili ostatní druhy, i sami sebe, musíme uchovat, co zbylo. … My si představujeme, že jsme jediný živočich, který je logický a racionální. Není to pravda, jiná zvířata jsou taky taková a musíme je respektovat. Žijeme s nimi na jedné planetě. Jít proti planetě je nesmysl – ona by se nás zbavila. ...
* * *
… Žijeme v době neuvěřitelné proměny planety na všech úrovních a Latinská Amerika není výjimkou. Pocházím z malého městečka v Brazílii, a když jsem odcházel na střední školu do většího města, žilo u nás 80 % obyvatel na venkově. Dnes bydlí 83 % Brazilců ve městech a naším hlavním vývozním artiklem nejsou káva, cukr nebo pomeranče, ale letadla.
… Je tolik věcí, které jsou lepší, a zároveň tolik jiných, které zneklidňují. Hodnotit dějiny po deseti, třiceti letech je příliš brzy. Potřebujeme mnohem delší perspektivu, abychom pochopili, kam kráčíme. Vím ale, že tohle je evoluce. Nemůžeme proti tomu nic dělat.
… Je velmi obtížné posuzovat minulost a říkat, že něco bylo špatně. Já jsem byl mladý brazilský ekonom. Kácet deštný prales kvůli výstavbě silnic a nových farem se mi zdálo úplně normální a správné. V době, kdy jsme to ničili, jsme ničení věřili. Znamenalo to ekonomický rozvoj. Teď už vím, že spousta investic Světové banky u nás, ale i v Evropě nebyla správná, třeba velké vodní nádrže nebo atomové elektrárny.
…. pochopili, že jsme kvůli lepší budoucnosti nemuseli ničit vůbec nic. Oblast, kde byla naše farma, za mého dětství pokrýval ze 70 % procent deštný prales. Dnes tvoří prales tři desetiny procenta. Zničili jsme celou oblast. Všechny řeky jsou mrtvé. Řeka, která teče před naším domem, bývala přes kilometr široká a čtyři metry hluboká, jezdily po ní lodě. Dnes je úplně zanesená pískem, hluboká jen osm centimetrů. Vidíme, že jsme způsobili katastrofu, a musíme to napravit. A ono to jde! Nejdůležitější je, že už víme, že ničit deštný prales je zločin, stejně jako využívat jaderné elektrárny, a že už to nemůžeme dál dělat.
… Před patnácti lety jsme převzali od mého otce farmu. Leží v oblasti atlantského pobřežního pralesa, který byl z 93 % úplně zničený. Otec chtěl farmu zachránit a někomu předat. Já jsem jediný muž v rodině, tak jsme si ji s manželkou vzali, založili jsme nadaci a obtížně se snažíme obnovit to, co jsme pomohli zničit. Zatím jsme zasadili okolo sedmi set padesáti tisíc stromů. Ekosystém, který vytváříme, se podobá tomu původnímu, sázíme asi sto šedesát druhů stromů. Vybudovali jsme vzdělávací středisko, kam přicházejí starostové, strážci pralesa, učitelé, šéfové komunit, a my jim dáváme školení. Přicházejí k nám také na dva roky studenti techniky a zemědělství, aby získali ekologické vzdělání a věnovali se své práci v jiném duchu. Vybudovali jsme kino, dvě divadla a muzeum. Náš projekt se - myslím - stal největším projektem ekologické obnovy v Brazílii. Chceme změnit mentalitu společnosti, pak se snad změní i chování.
… Oni přece vidí, že žijí uprostřed katastrofy – lidé hrozně zchudli, půda je mrtvá, chybí voda. Jsou na naší straně, stejně jako místní farmáři. Máme i podporu vlády, pomohla nám založit lesní školku.
… V našem programu na obnovu deštného pralesa potřebujeme během padesáti let vysadit padesát až šedesát milionů stromů, abychom obnovili zdroje vody, která znamená lepší život pro stovky tisíc lidí. Potřebujeme k tomu okolo 50 milionů dolarů. To je hodně peněz. Jenže když si představíme, že jediná moderní americká stíhačka stojí sto šedesát milionů…
… Jsem součást informačního systému, který se snaží vyvolat debatu o sociálních a dnes taky ekologických tématech, abychom zjistili, jestli je možné žít jinak.
… Žiju s nadějí, že fotografie pomůžou lidem pochopit, co se na planetě děje. Díky debatě, informacím, vzdělání se nám třeba nakonec podaří změnit mentalitu lidí tak, aby zdroje, kterých máme dost, dokázali lépe využít. Nevěřím například, že 400 milionů lidí v Evropě může žít jen samo pro sebe, musí přece žít se všemi ostatními, s miliony lidí z Asie, Afriky, Latinské Ameriky. A jak je to možné zařídit? Francie, Německo, Velká Británie jsou dnes zaplaveny nelegálními uprchlíky, kteří nenacházejí práci v Africe. Vás ve chvíli, kdy zbohatnete, čeká totéž. Přijdou sem, zaplaví vás, protože nemají žádnou práci. Jak mají žít? A jak to máme vysvětlit Evropanům? Jak o tom diskutovat? Potřebujeme vytvořit systém informací, který by nám pomohl připravit lepší život pro všechny. Samotné fotografie nic nezmůžou. Ale v kombinaci s textem, televizí, humanitárními organizacemi můžu pomoci udělat alespoň něco.
… Teď se třeba v Brazílii stala skvělá věc. Byli jsme v situaci, kdy jsme si mohli pořídit padesát nových stíhaček. Ale máme vládu v čele s prezidentem Lulou, který se zeptal: K čemu potřebujeme stíhačky, když okolo nás nejsou žádní nepřátelé? Ze stíhaček bude mít radost jenom armáda. Výrobci, Douglas a Mirage, kteří se o kontrakt ucházeli, byli hodně rozzlobení, ale společnost je teď bohatší o pár miliard dolarů, které budou možná lépe investovány.
… Vidíte miliony lidí, kteří jsou na cestě a nevědí proč, přišli o domov, ztratili práci, přišli o rovnováhu, ve které dosud žili, protože se změnil ekonomický systém, protože se změnila rovnováha moci. Vzpomeňte si na Jugoslávii, kde byly stovky tisíc lidí vytrženy z křehké rovnováhy. Nikdo nechápal, co se děje, a vy jste uprostřed toho všeho, fotografujete a jste svědkem zhroucení celého systému. Netrpí jeden dva lidé, jsou jich stovky tisíc. Nebo jiný příklad. Vydáte se do Afriky a vidíte, že země a společenství, které žily z kávy a čokolády, strašně zchudly, protože jim neplatíme spravedlivě. Pak vidíte, jak spolu začínají bojovat, a slyšíte, že je to etnický problém. A vy jste uprostřed toho, vidíte, co se děje, a víte, že to není etnický, ale ekonomický problém. To vám nedodává příliš optimismu do budoucna. Upadl jsem z toho do stavu naprostého zoufalství.
… Změnil jsem názor na evoluci. Dříve jsem si myslel, že vývoj je vždycky k lepšímu. Teď vím, že evoluce může směřovat kamkoliv. Můžeme kráčet ke konci lidského druhu. Ne, že bych nevěřil v existenci řešení. Pokud dokážeme dospět k poznání, že jsme v ohrožení a musíme jednat jinak, máme dostatek zdrojů, zkušeností a technických prostředků, abychom problémy vyřešili. Otázkou zůstává, zda jsme schopni pochopit, co se nám děje.
… Pracuji na projektu, který se jmenuje „Genesis“. Co chci ukázat? Dneska věřím víc než jindy, že se při globální diskusi nemůžeme už dál bavit jen o zdravotnictví, zaměstnanosti, migraci, ale že k tomu musíme přidat i životní prostředí. Protože existuje velmi silná souvislost mezi chudobou a ekologickou destrukcí na celém světě. Ať jedete do Afriky, Latinské Ameriky, Číny nebo Indie, jste svědky zkázy životního prostředí, jejíž rozsah je neuvěřitelný.
Doufám, že se mi podaří ukázat, že ještě pořád žijeme v kontaktu s původním počátkem. Skoro polovina planety ještě nebyla zničena, vypadá stále ještě jako ve chvíli zrození – velké studené pralesy na severu a na jihu, pouště, póly. Ještě pořád žijeme v kontaktu s Genesis, s počátkem. A abychom planetu zachránili, abychom zachránili ostatní druhy, i sami sebe, musíme uchovat, co zbylo. Tohle je moje představa.
… Před třemi týdny jsem se vrátil z Patagonie, a když tam vidíte, v jaké situaci jsou velryby… Fotografoval jsem jeden druh, dříve jich bylo okolo tří set tisíc, dnes vinou lidí zbývá asi setina. To je jejich konec, konec největšího druhu na planetě. Trháme celý řetězec života, vytrháváme z něj ten největší článek. Vloni jsem fotografoval horské gorily v Africe. Zbývá jich jen okolo sedmi stovek. A přesto přicházejí pytláci a kradou malá gorilí mláďata pro zoologické zahrady. Gorily žijí v rodinách jako my, stejně jako my milují a chrání své děti, a chcete-li chytit mládě, musíte zabít jeho matku i otce. Kolik goril muselo zemřít, aby to mohla být ta jedna?
Když jsem přijížděl do Prahy, viděl jsem velký nápis: ZOO Praha s obrázkem slona. Říkal jsem si: Pane bože! Nač je tady slon odněkud z africké savany? Jenom proto, aby se lidé, kteří jsou vězni tohoto města, mohli jít podívat na to, jak vypadá?
… Neuvěřitelně! Strávil jsem teď s nimi dva měsíce a každý den jsme se na třináct hodin vydávali za nimi na moře. S jednou velrybou jsme si vytvořili vztah. Byla obrovská a každý den se k nám o kousek přibližovala, nakonec jsme se skamarádili. Když připlula, musela se celá otočit, velryby mají oči dole, úplně se obrátila břichem nahoru, aby si nás mohla prohlédnout. Kroužila kolem nás, proplouvala pod námi. V jednom okamžiku nás obkroužila, takže jsme byli i se člunem uvnitř. Je dvacet metrů dlouhá. Váží čtyřicet tun. Je to neuvěřitelné, největší zvíře na planetě. A pravděpodobně také nejcitlivější.
Velryby vás chápou, nechají na sebe sahat. Samozřejmě, že nejsou hloupé. Samozřejmě, že mají logický systém, který je jiný než náš, a že jsou racionální. My si představujeme, že jsme jediný živočich, který je logický a racionální. Není to pravda, jiná zvířata jsou taky taková a musíme je respektovat. Žijeme s nimi na jedné planetě. Jít proti planetě je nesmysl – ona by se nás zbavila.
Celý rozhovor: https://www.respekt.cz/tydenik/2005/19/dnes-ten-prales-vysazujem-znovu
Read more...