Václav Havel: „Má odpovědnost není nekonečná. Já nejsem například odpovědný za stav této společnosti. Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba. To je chyba té společnosti. Společnost, která je schopna svou totalitní frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou „Ať žije Havel!“, je společnost bez politické kultury. Já sice jsem pro politiku, která sází na osobnosti víc než na strany, ovšem má to své hranice. Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání. A to je zřejmě jedna z těch nepopulárních věcí, které budu muset čím dál tím častěji říkat. Protože to je neštěstí této společnosti, ne moje.
* * *
Zhuštěné ukázky z rozhovorů s Václavem Havlem na stále aktuální témata.
Zažít na vlastní kůži
Co přesně myslíte, když říkáte, že podmínky ve vaší zemi jsou totalitní?
Přestože nacistické a fašistické státy minulosti byly mnohem násilnější a brutálnější, nepronikly každou oblastí života tak dokonale jako náš systém. Za fašistických režimů zůstaly významné oblasti, například soukromý život lidí, v nichž lidé mohli do značné míry konat to, co chtějí, a kterých se režim zdánlivě nedotýkal. V systému, ve kterém žijeme my, běžně neuvidíte ani pouliční bojůvky mezi občany a policií, ani přímé násilí, brutalitu nebo terorismus ze strany režimu.
Setkáte se však s něčím, co viděl Orwell a co je v jistých ohledech mnohem nebezpečnější. Totalitní režimy se dostanou společnosti pod kůži. Jejich propracované formy manipulace pronikají každou oblastí života. Nepřeháním, když vám řeknu, že od rána do noci čelí každý obyčejný občan této země situaci, kdy do všeho, co dělá, nějakým způsobem zasahuje systém. Režim zanechává svou stopu na všem, od způsobu výstavy sídlišť až po plán televizního vysílání.
Dost Zápaďanů může říci: „Ale ve srovnání s krvavými diktaturami, jako je Pinochetova v Chile, je režim, který popisujete, civilizovanější. Aspoň má nějaký respekt k lidskému životu.“ Co byste na takovou poznámku řekl?
Totalitní systém člověk musí na vlastní kůži zažít. Je to něco, co z dálky neuvidíte. Z dálky můžete sledovat v televizi záběry, jak chilská policie střílí do demonstrantů. Jsou viditelné a šokující a každý, kdo je vidí, si uvědomuje brutalitu režimu. Protože vaše televize nevysílá takovéto záběry z masakrů v Československu nebo v jiné zemi východního bloku, naše režimy se nevyhnutelně jeví jako civilizovanější. A skutečně v tomto konkrétním smyslu jsou civilizovanější. Bohužel je zde rovněž smysl, v němž jsou nebezpečnější.
V našem sytému je násilí spíš duchovní než fyzické. Jinými slovy skryté, utajené. Život zde vypadá docela normálně z pohledu zvenku. Uvidíte lidi, kteří si radostně vyprávějí na ulicích, chodí nakupovat – nic nevypadá špatně a nejsou zde žádné příznaky masakrů. Násilí našeho sytému turista ani návštěvník nikdy nezaznamená. Je to druh násilí, které by zažili, jen kdyby pracovali v ČKD a museli by každé ráno jet do práce a odpoledne z práce.
Tehdy by pochopili, co znamená pracovat za běžnou mzdu a záviset na nadřízených. (…) Uvědomovali by si jak moc jsou vydání na milost a nemilost všeobjímající byrokracii, takže se kvůli každé maličkosti musí obracet na nějakého úředníka či podobnou osobu. Sledovali by postupnou destrukci lidského ducha či základní lidské důstojnosti. Viděli by, jak lidé žijí svůj život v trvalém ponížení – od jeslí až po domov důchodců. To jsou prvky totalitního sytému, které nemohou natočit totalitní kamery ani je nelze snadno vysvětlit lidem zvenčí. Aby je spatřili, musí si to zažít.
(John Keane, listopad 1986. Všlo v literární příloze listu The Times)
Má odpovědnost není nekonečná
Začíná se rodit skutečně politická opozice a ty jsi do ní logicky vtahován. Přicházíme do doby, kdy budeš posuzován jako politik se vším, co k tomu patří – s kritikou ataky… Uvědomuješ si tenhle pozvolný přechod?
Žijeme ve zvláštním mezidobí. Minula doba, kdy pouhý mravní postoj, pouhé držení pravdy navzdory zlému světu je tím jediným, co nějak subtituuje, nahrazuje skutečnou politiku.
Skončil ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strikturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa a existovali v něm tak, jak jsme byli navyklí. Ta situace pominula, ale nenastala ještě situace skutečné otevřenosti, jaká je například v Polsku , kde už politika jako politika začíná fungovat. Je to takové zvláštní mezidobí, které charakterizují nekonečné zmatky, spory, nejistoty, ambice, iluze…
Nebezpečí je v tom, že budeš sám sebe dál pojímat jako soukromníka, ale ve skutečnosti budou mít tvá soukromá vyjádření obrovský politický dopad. Mám dojem, že tahle situace vyžaduje novou kvalitu odpovědnosti.
Co na to mám říct? Jedině snad toto: má odpovědnost není nekonečná. Já nejsem například odpovědný za stav této společnosti. Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba. To je chyba té společnosti. Společnost, která je schopna svou totalitní frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou „Ať žije Havel!“, je společnost bez politické kultury.
Já sice jsem pro politiku, která sází na osobnosti víc než na strany, ovšem má to své hranice. Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání. A to je zřejmě jedna z těch nepopulárních věcí, které budu muset čím dál tím častěji říkat. Protože to je neštěstí této společnosti, ne moje.
(Ivan Lamper, září 1989. Vyšlo ve Sportu, časopisu pro kulturní a společenskou informaci)
Václav Havel: Má to smysl (LN 11.5.2019)
* * *
Za mnohagenerační ztrátu elit za posledních 100 let nelze nezaplatit - a budeme platit ještě dlouho, pokud se budeme chovat stále jako Švejci. Pohoda za každou cenu vede do nepohody, ze které už nemusí být návratu! Polistopadový vývoj byl předem promyšlený obludnou organizovanou skupinou, slyšíme často? Obávám se, že tomu tak není. Po generace zavedené způsoby, zvyky a systémy přešly z jednoho systému do druhého, kdy se bez vedení řídí a ochraňují samy, jak nahoře, tak dole. Otázka mravní a charakterová je stále aktuální jako před 100 lety. Výchova, vzdělání, osobní příklad, ochota bojovat, riskovat a obětovat je začátkem. Přiložený článek vlevo (LN 11.5.2019) je pravdou o nás. Kdo se jí obává a není schopen si ji přiznat, bude žít ve lži a o skutečné svobody a demokracie se nedočká.
Plno moudrostí moudrých nalezneme v médiích, sociálních sítí, knihách, naše hlavy a srdce s nimi souzní. Povídáme si o nich, ale pokud je nenaplňujeme svými životy, jako by nebyly. Tady se nalézá začátek našeho konce, nebo začátek začátku. Máme stále ještě svobodnou volbu.
Práva většiny i jednotlivce končí tam, kde začíná oprávněný zájem celku či přirozená práva menšiny. To je základem budování spravedlivé, vyspělé společnosti a státu.
Jan Šinágl, 12.5.2019
„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
Komentáře
Dominik Floder
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.