… Jo, majetek! Volali mi lidi: „Pane Mašíne, voláme z New Jersey, jsme tu už sedm let, ale ne legálně. Založili jsme firmu a chceme se přemístit do Kalifornie. Považujeme se – jako vy – za průkopníky a chceme se zeptat, zda byste nám finančně nepomohl.“ Takoví lidi sem přišli! Neříkám, že všichni, ale převážná část jich odešla z vlasti z ekonomických důvodů, bez ideologie. … Z té bandy Čechů, co narukovala, nás bylo jen dvanáct, co jsme se přihlásili do Special Forces. Plán zůstat v armádě i po konci závazku jsme si rozmysleli po povstání v Madarsku 1956. US Army byla v pohotovosti, Special Forces zapakovaný, naše jednotka připravená k nasazení, všechno hotový! Pak Eisenhower pohotovost odvolal a nic z toho nebylo. …
* * *
Dvanáct let mi trvalo hledání způsobu, jak k příběhu rodiny a skupiny bratří Mašínů říct něco, co ještě řečeno nebylo. Nakonec zvítězila idea filmového dokumentu (premiéru by měl mít příští rok), který neakcentuje obvyklou linii popisu „cesty na severozápad“. A tak mi večer 12. dubna 2019 otevírá Josef Mašín (87) dveře svého domu v Santa Barbaře. Pět dnů naslouchám intimním vzpomínkám a jeho pohledům na dějiny i dnešní svět. Potvrdí skvělou orientaci v politice i pověst, že je nejen ostrým diskutérem, ale i vnímavým posluchačem. „Ničeho nelituji!“ říká v otevřené zpovědi mladší z bratří Mašínů.
Kdy a proč vás napadlo odejít?
Čekala se válka a my věřili, že na Západě vznikne nová československá armáda, co bude bojovat proti komunistům, a my u toho chtěli být.
Byla víra lidí v to, že dojde ke změně, silná?
Nešlo o víru, říkaly to obě strany! My chtěli dělat akce a být dobře vycvičeni. Zbraní jsme měli dost. Tehdy vznikl Svaz brannosti, kam se Radek (bratr Josefa Mašína Ctirad; pozn. red.) přihlásil. Já taky, ale nevzali mě, že jsem moc mladej.
To už jste ale měli medaili za ukrývání tří zajatců a dvou uprchlých židovských vězňů, ne?
Medaili Za chrabrost prezidenta E. Beneše, podepsanou generálem Svobodou.
Po nezdařeném prvním pokusu přišel útěk do Berlína roku 1953 přes sovětskou zónu…
Jeho cílem bylo stát se na Západě agenty chodci nebo vstoupit do armády vytvořené z uprchlíků, která by bojovala v rámci US Army proti komunistům. Jenže! Pokud v první světové válce bylo v legiích 75 000 lidí, pak v druhé už jen 24 000 lidí (podle publikace generálmajora Ing. Gustava Svobody Československé válečné hroby v zahraničí do čs. zahraniční armády vstoupilo celkem 50 050 vojáků – 31 800 na východní a 18 250 na západní frontě; pozn. red.) – a to i když počítáme dohromady partyzány, zápaďáky, výchoďáky i letce RAF. A jestli proti komunistům bylo připraveno všeho všudy 5000 lidí, tak je to moc!
V čem je příčina tak dramaticky se snižujícího počtu lidí ochotných bojovat proti komunismu?
Mě se neptej, ty tam s nima žiješ! Ty musíš vědět, co je to za lidi! Je mi 87 a můžu říct, že jsem viděl a prožil o dost víc než většina lidí. I dnes cestuju po světě a můžu porovnávat chování lidí různých zemí – i bývalého Československa. A není to hezkej pohled! I hodně z těch, co odešli po roce 1968, neodešlo proto, aby bojovali za svobodu. Měli stejný motiv jako ti, co po válce šli do Sudet.
Majetek?!
Jo, majetek! Volali mi lidi: „Pane Mašíne, voláme z New Jersey, jsme tu už sedm let, ale ne legálně. Založili jsme firmu a chceme se přemístit do Kalifornie. Považujeme se – jako vy – za průkopníky a chceme se zeptat, zda byste nám finančně nepomohl.“ Takoví lidi sem přišli! Neříkám, že všichni, ale převážná část jich odešla z vlasti z ekonomických důvodů, bez ideologie.
Dá se to přirovnat k dnešním ekonomickým uprchlíkům z jiných částí světa?
Myslím, že jo! Je to na úrovni o něco vyšší, ale jinak je to stejný! Mým úmyslem nikdy nebylo zůstat v Americe, mít džob a vydělat prachy. To jsem mohl už v roce 1953, kdy nám zleva i zprava nabízeli filmový role, sepsání knih, obálky Life magazínů a kdesi cosi – a my to po všechny ty roky studený války odmítali!
Jak silné bylo vaše zklamání po zjištění, že je všechno jinak?
Když jsme uvedli, jaká máme doma spojení, tak nám řekli: „Chceme, abyste šli zpět a kontaktovali tam vaše spojení. Peníze nejsou problém!“ My na to: „Jo, ale víte, co se odehrálo. Nebyla to sranda a my se do těch situací už nechceme znova dostat. Proto s sebou nechceme nikoho od vás!“ Tehdy lítali agenti až nad Ukrajinu, kde je shazovali – a my to chtěli stejně. Skočíme tam, kde si to sami vybereme, a nechceme být na nikom závislí. Ale nedohodli jsme se! Tak co dál?! V Erlangenu si nás sice všichni ti generálové půjčovali na víkend, vozili nás po Bavorsku a šéfka International Rescue Committee (Mezinárodní záchranný výbor; pozn. red.) nám chtěla shánět spojení na filmová studia, ale my chtěli do armády! Tehdy se zakládaly Special Forces a velitel skupiny CIC (Counterintelligence Corps - Protišpionážní sbor Armády Spojených států; pozn. red.) nám řekl, že to by se nám asi líbilo. Řekli jsme: „Fajn,“ a za čtyři dny jsme byli narukovaný. Proběhlo to v rámci zákona senátora Lodge, podle něhož ti, co narukovali, dostali za pět let občanství.
V té době tedy dostal váš sen a cíl novou naději a impuls.
Byli jsme rádi, že to šlo tak rychle a že už jedeme do Ameriky. Z té bandy Čechů, co narukovala, nás bylo jen dvanáct, co jsme se přihlásili do Special Forces. Plán zůstat v armádě i po konci závazku jsme si rozmysleli po povstání v Madarsku 1956. US Army byla v pohotovosti, Special Forces zapakovaný, naše jednotka připravená k nasazení, všechno hotový! Pak Eisenhower pohotovost odvolal a nic z toho nebylo. Tak jsme s Radkem stáhli přihlášku do Officer Candidate School ve Fort Benningu a řekli jim: „Nic se neděje a my máme závazek jen na pět let!“
Co následovalo?
P.S.
Zkušenosti Josefa Mašína mohu potvrdit. Drtivá většina krajanů jsou emigranti (ekonomické důvody), minimum exulanti (politické důvody). Nemalé množství krajanů v CH se vykoupilo Husákovu režimu, aby mohli jezdit za totality do Československa, poté co obdrželi politický azyl… Jsou obrazem země a charakteru jejích obyvatel „dopokřiveného“ totalitou. Jsme jediná země, která si komunisty po válce zvolila dobrovolně. Vidina, že „druhý nebude bohatý a já se budu mít líp“ vykonala své…
J.Š. 14.9.2019
* * *
Vážený pane Šinágle,
prosím, vyjádřete mým jménem kondolenci pozůstalým pana Mašína, především jeho bratrovi Josefovi. Oba bratři, na rozdíl od jiných přihlížejících, kteří si dovolí dnes je kritizovat, riskovali a dali všanc svůj život. Od své vlasti, místo rozpaků a pohrdání, si zaslouží úctu a poděkování. Prosím, kupte za mne dvě růže – jednu položte panu Ctiradovi k rakvi a druhou panu Josefovi jako výraz vděku a úcty.
Se srdečným pozdravem Věra Čáslavská
SMS 21.8.2011, 12 h 32 min.
P.S.
Růže mi daroval majitel pohřebního ústavu, peníze odmítl. Stejnou prosbu vyslovila i paní Marta Kubišová. Bylo mi ctí oběma ženám vyhovět. J.Š.
24.8.2011: Cleveland, OH, USA – poslední rozloučení s Radkem Mašínem – I.část zpravodajství
Read more...