Dělají se rozhodnutí, která jsou jednou tak, podruhé jinak. Pak se nedivím, že je tak málo dětí v hokeji. - A kluci, kterým je patnáct, už chápou, co se děje okolo nich. Oni si v té soutěži sportovní cestou zajistili místo, ale nejsou tam. Co si o tom mají myslet? A co teprve rodiče, kteří do toho dávají peníze, úsilí. Dělají se rozhodnutí, která jsou jednou tak, podruhé jinak. Pak se nedivím, že je tak málo dětí v hokeji. Já bych své dítě na hokej nedal, když vidím, co se děje. - Měli bychom si sednout, říct, co chceme, jak jsme byli úspěšní, vytyčit si cíl. A když si říkáme, že se úrovní rovnáme Švýcarsku a Německu, tak si možná ještě fandíme. Tak to je, a čím víc bude lidí, kteří to pojmenují pravým jménem, tím to bude lepší. Ale musí spolupracovat, ne si házet klacky pod nohy...
* * *
V článku Hokej v propasti. Hrachovina dozrál ve Finsku a tvrdí: Kdo uteče, vyhraje (iDNES 10.1.2020). Brankář Dominik Hrachovina v rozhovoru s Robertem Sárou situaci popisuje naprosto přesně a výstižně. Cituji několik odpovědí z článku:
Vážně? Českou cestou nešlo jít?
Ne, nedokázal bych to, co jsem dokázal. Je to bez debat moje nejlepší životní rozhodnutí. Tam jsem pochopil, co je to profesionální sport, co obnáší. A proč Finové teď patří ke špičce. Tím, že jsem tam šel, jsem dostal šanci mít a žít lepší život.
V dodržování metodiky je hlavní rozdíl?
Ano, je daný systém a podle něj se jede. Souhlasím i s tím, co teď Petr Hubáček kritizoval v televizi, že se hraje u dětí na výsledek, místo abychom u nich rozvíjeli dovednosti, kreativitu. Taky mi chybí otevřená náruč. Tady když někdo něco vymyslí, chrání si to jako oko v hlavě, tam se všichni mohou podívat.
Své know-how sdílejí.
Přesně tak. Mám kamaráda, co se zajímá o trénink brankářů, přijel za mnou a ukázali mu úplně všechno. Za Radkem Koblížkem byl v Karpatu jeho kondiční trenér a vzali ho i s áčkem na led. U nás byste takových případů napočítali na jedné ruce a já vlastně pochybuji, že by někde nechali někoho „očumovat“. A taky je tu rozdíl ve společnosti – my jsme takoví, že hlavní je JÁ.
Co tím myslíte?
Hlavně abych se já udržel u koryta a ostatní mě nezajímá. A nejsmutnější je, že se toho drží i lidi, co v hokeji něco opravdu dokázali. Za kým by český hokejový národ měl jít než za lidmi, co vyhráli Nagano, Stanley Cupy. Oni před startem extraligy něco schválili a najednou, když se jim to nehodí do karet, chtějí odsouhlasit zase opak. A dělají to kvůli tomu, aby nepřišli o koryto. To jsou věci, co člověk nepochopí. Český hokej se dlouhé roky řítí do propasti, ze které se bude roky dostávat. Jestli vůbec.
Ptají se vás lidé z Finska, proč teď český hokej strádá?
Ptají. Ale o tom bychom se mohli bavit hodiny. Přitom dřív to bylo obráceně a oni řešili, proč to nejde jim. Švédové nám v období Nagana a zlatého hattricku nesahali ani po paty, teď je to naopak. No – my už jim ani nejsme po paty, protože jsme pod zemí.
* * *
Morální a mravní stav společnosti se nemůže neprojevit ani ve sportu. Není priorita talent, schopnosti, výkony, ale známosti a peníze. Na nižších stupních mládežnických soutěží často rozhodují peněženky tatínků, než trenéři. Můžeme se potom divit, že naše mužstva selhávají od mládežnických až po reprezentaci?
Když jsem sledoval na nedávném MS v Ostravě trenéra „20“ Filipa Pešána a jeho chování na lavičce, bylo mi hráčů líto. Jeho hokejová kariéra připomíná více kariéristu než odborníka – viz článek vlevo (LN 17.1.2020). Být trenérem národního mužstva je plnohodnotný job, který vyžaduje plnohodnotné nasazení. Pešán zvládá hned několik funkcí najednou, tedy těžko může dělat alespoň jednu pořádně.
Zvykli jsme si na korupci v hokeji a ve fotbale, stejně jako ve veřejném životě. Stav je nadále neudržitelný a je jen otázkou krátké doby, kdy se vše zhroutí. Doby, kdy platil jen výkon hráčů a trenérů jsou dávno pryč. Vzpomeňme jak dopadli naši mistři světa v hokeji po válce. Komunisté zavedli metody a praktiky, které ve společnosti přežívají dodnes.
Pokud bude kvalitních a odvážných sportovců jako je Dominik Hrachovina přibývat, včetně funkcionářů, budeme mít naději navázat na naši slavnou sportovní minulost. Bez nich to nepůjde – ve sportu ani kvalitních lidí ve veřejném životě!
Jan Šinágl, 19.1.2020
Read more...