Smutná návštěva domu smutku …
VALDICE: Omluvy i desítky přání pevných nervů a vytrvalosti jsem dnes přivezl do Valdic nevinnému americkému vězni Gil McCraeovi. Po tříhodinovém rozhovoru s odsouzeným Američanem - za vraždu, kterou nespáchal - jsem odcházel značně smutně a s nedobrými pocity: Naše pomoc by mohla přijít pozdě. Protože jsem znal McCraee přede dvěma roky - a dnes, mohl jsem porovnat ten rozdíl, který by nepraštil do očí jen slepého. Když jsem ho - po dvou letech - zase uviděl, první, co mě napadlo, byl obraz mého táty ležícího v rakvi. Přesně tak na mě působil. Jako chodící mrtvola. Nejen že hrozně zhubnul a je kost a kůže, ale především se z něj vytratily všechny atributy života - barva a energie. Přede dvěma roky na Pankráci to byl ještě pevný chlap v nejlepších letech, sice trochu zaražený a přešlý, ale pořád plný života a energie se s překážkami porvat.
Dnes už to byla jen sice ne úplně odevzdaná, ale do sebe a své křivdy zcela zahleděná a hluboce ponořená troska, propadající duševním traumatům - jak mi sám přiznal - záchvatům bezmocného vzteku na straně jedné a plačtivosti a zdrcení na straně druhé - což jsem konečně mohl sám pozorovat. Oproti stavu přede dvěma roky to už byl jiný člověk, čí spíše jeho stín. Zlomený a narušený.
Myslím, že i kdyby byl okamžitě propuštěn, trvalo by měsíce, než by se z této deprese vzpamatoval a obávám se, že není daleko doba, kdy už to bude stav nevratný a ani náhlé propuštění na něm pak nic nezmění. Současný stav McCraee nejen že by mohl být školou psychologie pro studenty tohoto oboru, ale řekl bych, že je i zcela jasným, byť podpůrným a nepřímým důkazem jeho neviny - protože takhle člověk, který zločin skutečně spáchal, nereaguje.
Bylo vypětím udržet pozornost a tři hodiny poslouchat povídání zlomeného člověka, ale vždy, když moje pozornost ochabovala, uvědomil jsem si - a stačil mi pohled přes stůl - že moje role dnes není zdaleka jen zprostředkovatelská a informační, ale především psychologická.
Pokud jde o návštěvu samotnou a její organizaci ze strany věznice, byla příjemnější než bych býval čekal (asi jsem si zvykl čekat už jen to nejhorší) - vlastně jen s jedinou výraznou výhradou, a sice že mi neumožnili navštívenému cokoliv předat, a to včetně věcí, které povoleny zjevně jsou - tedy psací potřeby, výkresy a kresby zaslané mu našimi členy, čtenáři a jejich dětmi, desítky mailových a jiných pozdravů, pohledů, a pod. Prý to mám poslat poštou (nevím, proč, když už jsem to fyzicky do věznice doručil).
Všechno ostatní bylo lepší než jsem čekal - slušní a zdvořilí bachaři, přijatelně provedené prohlídky (asi pro toho, kdo je zažil jako vězeň, obzvlášť), sezení u neodděleného stolu, mírný dozor jedné asistentky v rohu místnosti, která do průběhu návštěvy nijak nezasahovala (čekal jsem - vzhledem k dané skupině - že to bude přinejmenším za sklem, přes telefon, nebo tak něco) - a ještě navíc obsluha s kávou a párkem za vcelku normální cenu - všechno vymoženosti, které jsem z Nového Sedla rozhodně neznal.
Tak jen škoda, že jsem nemohl na místě předat všechno to, co naši členové a čtenáři p. McCraeovi poslali. Nevadí, dostane to jen s mírným zpožděním asi tří dnů, než mu to pošta doručí.
Jeho stav a to, co jsem viděl, mě ovšem připravuje o klidný spánek. A vzbuzuje reálnou obavu, že navzdory našemu nemalému úsilí, i když snad nakonec nějakou pomoc dokážeme zorganizovat, přijde pozdě. Myslím, že by bylo velmi spravedlivé, abychom jednou v tomto stavu viděli také ty, kteří za současný stav a status McCraee nesou plnou odovpoědnost, s Bláznou samozřejmě v čele.
A také jsem konečně pochopil, proč se mě ti samí lidé snaží tak sveřepě pronásledovat, co je jejich cílovým stavem a proč nechápou, že k němu ještě pořád nedokázali dospět.
http://www.k213.cz/Smutna-navsteva-domu-smutku
* * *
VS Praha předvedl výkon hodný 50.let, jen na místě dr. Milady Horákové stál někdo jiný!
