Protokol výpovědi svědka ing. Petra Dvořáka
... Bývalý hejtman David Rath při své obhajobě před vydáním k trestnímu stíhání prohlásil, že vyšetřovací vazba je novodobá tortura. Nevím, zda ke stejnému názoru přišel i Aleš Rozehnal, či zda mu větší psychickou újmu přineslo zjištění, že na něj Vovka při všech výsleších nemilosrdně začal svalovat vše, k čemu ho dříve nutil. Jeho vážený klient se prostě najednou začal tvářit, že za nic nemůže a že vše vymýšlel a organizoval Rozehnal a on to maximálně „jen podepisoval". A protože Vovka byl vždy dobrý herec, začal takhle s Rozehnalem mluvit i před ostatními lidmi.
Tenhle obyčejný lidský faktor měl nakonec zásadní vliv na Vovkovu prohru. Slušný chlapec Rozehnal neunesl svoji potupu a začal hrát samostatnou hru s kartami, které měl v ruce. Nejdůležitější bylo, že se neodvolal proti zamítnutí navýšení základního jmění společnostmi MEF Media a Edikon v CET 21, které měly ukrývat Železného a Šmejcův podíl. Železný tak najednou ze dne na den zůstal bez majetkové účasti v CET 21, protože jeho oficiální podíl byl již konfiskován. To byla vážná rána.
Partneři z CET 21 se toužili v této turbulentní době dostat z nepříjemné hry, a navíc samozřejmě potřebovali nějaké peníze, a tak prodali společnost Vilja, kam dříve převedli své podíly, PPF. Tento prodej zprostředkoval také Aleš Rozehnal. Vilja za situace, kdy Železného podíl zmizel, a plánované navýšení neproběhlo, vlastnila v CET 21 většinu. PPF se tak za několik málo stovek milionů dostal k většinovému vlastnictví televize. Přesto v PPF panovaly zpočátku o této akvizici pochybnosti. Jediný, kdo pořád nic neprodával, byl Peter Kršák.
Další, kdo se obrátil k Vladimírovi zády, byl Jiří Smejc. Banky začaly požadovat splácení úvěrů a Smejc s Vovkou najednou neměli peníze. Šmejc se proto rychle domluvil s Kellnerem na malém partnerství a Vovku hodil přes palubu. Pro Šmejce to znamenalo významný vzestup. PPF za Vovku zaplatila zbytek dluhu CME, ale on se dostal do jejich naprostého područí. Po nějaké době PPF zrušila jeho pořad „Volejte řediteli", on sice zůstal nějaký čas ředitelem, ale zanedlouho skončil i v této funkci. A to už byl jeho definitivní konec.
Noví svědci, mezi něž překvapivě patřil místopředseda Rady Musil, dříve jeden z hlavních ideových podporovatelů Vovky, potvrdili ve Stockholmu věrohodnost naší argumentace a tribunál rozhodl, že Česká republika porušila smlouvu na ochranu investic. O něco později byla vyčíslena částka, která se i s úroky vyšplhala na zhruba 11 miliard korun. Česká republika se sice pokusila napadnout průběh arbitráže u civilního soudu ve Stockholmu, ale šlo již jen o další vyhazování peněz za právníky. Nová vláda, ve které obsadil post ministra financí Bohuslav Sobotka, peníze CME obratem zaplatila. CME prodala ČNTS a stáhla se na čas z České republiky. Po nějaké době jsem na vlastní žádost opustil CME i já. Jak známo, společnost CME - již s novým managementem - si po nějaké době za peníze, které dostala od českých daňových poplatníků, Novu koupila zpět.
Verdikt arbitrů a výše částky vyvolaly značné překvapení. Jak se v Čechách bohužel stalo zvykem, nepoužili jsme tuto drahou zkušenost k hledání a nalezení nějakého ponaučení, ale naopak jsme se o to silněji utvrzovali ve svém bludu. Média dala největší prostor Petru Štěpánkovi a Vladimíru Železnému, kteří zcela v duchu pouček o tom, jak vrtěti psem, nastolili svoji pseudootázku: Jak je možné, že Česká republika prohrála neprohratelnou arbitráž? Tím se pozornost odvedla do úplně jiného řečiště a celospolečenská debata skončila oblíbenou domácí zábavou, totiž hledání cizího nepřítele, který nám - samozřejmě ve spolupráci s domácími agenty - ublížil. V témže duchu postupovala i speciálně ustavená parlamentní vyšetřovací komise. Ačkoli arbitři jasně pojmenovali, co bylo špatně, žádný člen Rady nebyl hnán k odpovědnosti. Nová politická reprezentace v čele s Vladimírem Špidlou sice odvolala Radu, ale u tohoto politického kroku zůstalo. Navíc někteří odvolaní členové Rady, mezi kterými pochopitelně nechyběli ti, kteří se o prohru České republiky nejvíce zasloužili, napadli své odvolání u soudu a soud, zcela v duchu pozitivistického chápání práva, shledal, že odvolací dopis neměl všechny náležitosti, a odvolání bylo tedy neplatné. Ale to již byla veselá tečka za jinak smutným příběhem hledání viníka prohrané arbitráže.
Na závěr této kapitoly nezbývá než konstatovat, že nakonec byli s výsledkem této kauzy spokojeni všichni:
Spokojena byla CME, protože se jí podařilo získat zpět Novu, a to i s vlastnictvím licence k vysílání.
Spokojen byl PPF, protože za investici nepřesahující 1 miliardu vydělal okolo 10 miliard.
Spokojeni byli bývalí vlastnící CET 21, kteří na prodeji licence vydělali každý několik desítek milionů, ovšem s výjimkou Petera Kršáka, který tak dlouho živořil na okraji, až za svůj podíl utržil víc než jednu miliardu.
Spokojen byl Jiří Šmejc, protože se nakonec stal partnerem v PPF a otevřely se mu další, za doby Libora Procházky netušené možnosti.
Spokojen mohl být i Aleš Rozehnal, který spoluprací s Vovkou jednak získal neocenitelné životní zkušenosti, nakonec ale vydělal peníze, stát se mu omluvil a zaplatil odškodnění.
Spokojen byl nakonec i Vladimír Železný, protože - s výjimkou podílu v CET 21 - uhájil značnou část majetku a zatím ho nikdo nezavřel a pravděpodobné již nikdy nezavře. To nakonec platí o jeho komplicích v čele s Petrem Štěpánkem, který se dál předvádí v médiích, i Josefem Josefíkem, který naopak nenápadné žije v ústraní.
Upřímně řečeno, spokojen jsem mohl být i já. Náš původně beznadějný zápas jsme dovedli k spravedlivému konci. Dobro nakonec zvítězilo, byť s přispěním cizího prince. Padouši ovšem potrestáni nebyli, což by tolik nevadilo, nebyli ale ani pojmenováni. Místo racionální reflexe celého případu se tak veřejný prostor zaplnil hustou mlhou, která rozmazala obrysy jednotlivých aktérů, takže smysl příběhu zůstal skryt.
A tak jediný, kdo na konci příběhu okolo vlastnictví televize Nova spokojen být nemohl, byl český daňový poplatník. Ten je ale poslední, na koho se v této zemi bere zřetel.
str 148-150
P.S.
Aleš Rozehnal je dnes “dvorním” komentátorem Neviditelného psa, tzv. “hlídacího psa demokracie”... Kniha Jana Vávry je samozřejmě dávno vyprodaná, nové vydání se těžko bude chystat za současného poměru sil. Možná naleznete ještě pár výtisků ve veřejných knihovnách, podobně jako knihu Josefa Kalvody „Geneze Československa,“ kterou vřele doporučuji. Otřesné ukázky o naší zamlčované minulosti z ní připravuji. J.Š
* * *
Občané, přestaňte se zajímat ve vlastním zájmu o nic neříkající „obal zboží a zpráv“. Začněte hledat jejich skutečný „vnitřek“, nechcete-li být nadále manipulovanými, zneužívanými „užitečnými idioty“, dobrovolně sloužícími skutečným darebákům a zločincům!
Jan Šinágl, 16.2.2018
* * *
ČT uvede diskusi historiků k seriálu zlehčujícímu čistky v Rusku
Porovnání kvality a úrovně vysílání ČT a německé veřejnoprávní ARD