Na maršálovi Radeckém je tak vidět, proč je dobré nenechat se uzavřít do úzké malosti nacionálně-státního myšlení a více se spoléhat na heslo Františka Josefa I. „viribus unitis“ – spojenými silami.
* * *
„Přísahal jsem císaři, mému pánu, že porazím nepřítele a že budu bránit jeho trůn a práva. Této přísaze zůstanu věrný do posledního dechu. Budu oplakávat krev, která musí téct, ale proleji ji. Onomu světu pak nechám, aby mě soudil.“ Tolik vlastní rukou sám hrabě Radecký, vojevůdce, který ve své kariéře neprohrál jedinou bitvu, naplánoval porážku Napoleona v bitvě národů u Lipska a ještě ve dvaaosmdesáti vyhrával války. Společně s Janem Žižkou největší polní velitel, kterého kdy Češi měli, na rozdíl od husitského hejtmana se k němu však už celé století nechtějí znát.
… Odpovídá tomu i maršálův památník. Vidíme na něm hrdého vítěze, neporazitelného vojáka v triumfální póze. Vtiskl mu jeho tvůrce Emanuel Max do tváře i velkorysost vítěze, nebo jenom únavu životem? Štít, na kterém stojí vítězný válečník, drží příslušníci různých zbraní monarchie, kteří bývají považováni za symbolické zástupce jednotlivých národů, bojujících na straně své tehdejší vlasti. V jejich tvářích, tentokrát z dílny bratra Emanuela Maxe Josefa, je cítit hrdost, že podpírají zrovna Radeckého. Existuje přesnější metafora multinárodního státu, kterým Rakousko bylo, sjednocujícího malé národy a chránící je (slovy Františka Palackého) před pruským militarismem a ruským imperialismem? Po zániku monarchie jsme v krátkém časovém období na vlastní kůži pocítili, že se Palacký nemýlil ani v jednom případě.
Read more...