Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Am Ende des Krieges war Špindlerův Mlýn gefährlich. Jan Špindler, ein Nachkomme einer berühmten Riesengebirgsfamilie, verlor im Alter von sieben Jahren fast sein Leben. Nach dem Krieg sah er einen der Männer aus der Gruppe, die ihn erschießen wollte. Seine Familie verbot ihm aus Angst um sein Leben, über das Blutvergießen und die Massengräber der Nachkriegszeit zu sprechen.

Am Ende des Krieges zogen scharfe Jungs aus dem Landesinneren, angelockt durch den Reichtum, nach Špindl zurück. "Die Leute, die nach dem Abtransport kamen, besetzten Hotels und Pensionen. Es gab hier eine Menge Eigentum. Was sie gestohlen haben, haben einige, die Klügeren, mitgenommen, andere sind geblieben", sagt Jan Špindler.

Die Familie Špindler gehört zu den ursprünglichen Bewohnern des östlichen Riesengebirges. Die Vorfahren von Jan Špindler, Holzfäller, kamen im 17. Jahrhundert aus Tirol.

"Partisanen vergewaltigten und töteten. Doch die Front kam nie in diese Richtung. Ich kenne die Namen der Mitglieder der Partisanengruppe Nikolai, ich habe eine Liste von ihnen und ihre Adressen. Es besteht kein Zweifel daran, dass die Nazis Gräueltaten begangen haben, aber das sollte uns nicht von der Verantwortung für die Verbrechen befreien, die am Ende des Krieges begangen wurden",sagt der Mann, der mich auf Veras Reise begleitet hat. Bei den Erschossenen handelte es sich vor allem um die Leiter der Hütten und Hotels in Spindleruv Mlyn und um Soldaten, die dort behandelt wurden.

Vollständiger Artikel auf Tschechisch>

Na konci války byl Špindlerův Mlýn nebezpečný. Jan Špindler, potomek slavného krkonošského rodu, tehdy jako sedmiletý málem přišel o život. S jedním mužem ze skupiny, která ho chtěla zastřelit, se po válce vídal. O poválečném krveprolití a masových hrobech mu rodina z obav o život zakázala mluvit.

Na konci války se do Špindlu stáhli ostří hoši z vnitrozemí, které lákalo bohatství. „Přišli lidé, kteří po odsunu zabírali hotely a penziony. Byl tady velký majetek. Co si nakradli, někteří, ti chytřejší, odešli, jiní zůstali,“vypráví Jan Špindler.

Rod Špindlerů patří k původním obyvatelům východních Krkonoš. Předkové Jana Špindlera, dřevaři, přišli z Tyrol v 17. století.

„Partyzáni znásilňovali, zabíjeli. Přitom fronta se tudy nikdy nepřehnala. Jména členů partyzánské skupiny Nikolaj znám, mám jejich seznam i s adresami. Že se nacisté dopouštěli zvěrstev, není pochyb, ale to by nás ještě nemělo zbavovat odpovědnosti za zločiny spáchané na konci války,“ říká muž, který mě zavedl na Věřinu cestu. Zastřelenými byli hlavně správci špindlerovských bud a hotelů a vojáci, kteří se tu léčili.

„Přísně mi nakázala, abych se o tom nikde nebavil. I po válce to bylo nebezpečné,“ vzpomíná Špindler. Někteří z vrahů zastávali stranické funkce. „Velmi se to tajilo. Kdybych o tom někomu tehdy řekl, asi by to se mnou neskončilo dobře,“ říká Špindler, který se stal jedním z nejlepších skokanů na lyžích své generace. Od 60. let pracoval jako řidič záchranky.

Pouze jednota, společná vůle, posiluje naději a víru ve vítězství!

V LN vyšel skvělý článek Davida Lancze (19.12.2020, Orientace/Esej) s názvem „Všichni dobří rodáci“ o Bertě von Suttnerové, první ženě, která obdržela Nobelovu cenu (myšlenku vnukla svému příteli Alfredu Nobelovi). Zúčastnila se Haagských mírových konferencí, které inspirovaly vznik Společnosti národů a později OSN. Její román „Složte zbraně“ vyšel poprvé a naposledy v češtině v roce 1889. Díky této knize byla pozvána do Bílého domu. Na HitHit, kde se rokordně rychle vybralo 105% požadované částky tak kniha opět vyjde v češtině - po 131 letech (i v E-verzi). Stále aktuální myšlenky Berty von Suttnerové tak budou moci opět oslovit české čtenáře. Mimochodem Rakousko ji má vyobrazenu na dvoueurové minci (u nás patronka české země sv. Anežka Česká zmizela s papírovou padesátikorunovou bankovkou a na kovové se už neobjevila, lid mlčel…).

Článek končí slovy: „I proto bychom měli na slavné Čechy, i když zrovna náhodou nemluvili česky, neměli zapomínat. Spíš cítit hrdost."

***

Na slavné Čech(šk)y, přestože nemluvili česky, bychom neměli zapomínat

***