"I oheň, který ukončil život mladého českého studenta v těchto těžkých dnech, vzešel z kostnické jiskry."
(neznámý autor)
***
Jan Palach: „Ale já věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou.“ – „V dějinách přichází okamžik, kdy se musí něco stát.“ - „Proti zlu se musí něco dělat, bojovat takovými prostředky, jaké
jsou možné.“
Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy vydal poselství: Jan Palach nevyřkl jediné slovo, a přesto oslovil snad 14 milionů této republiky, každého jednotlivce zvlášť. A každý mu musí odpovědět. Na činy lze odpovědět jen činy.“
Jan Palach: „Maminko, kdybys četla Čapkovu Matku, věděla bys, že vždycky musejí být oběti“ (str. 43). „Co je zpečetěno krví, je svaté“ (str. 45). „Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba je umět vyslovit a prosadit“ (str. 55).
…Když se maminka a Jiří před Janem zastavili, mírně se na ně usmál. Maminka měla slzy v očích, v hrdle, všude. Jiří nebyl schopen slova. Maminka polykala slzy, aby mohla říci – Jeníčku, to bude zas dobrý. Usmál se na ni. A potom zvolna říkal: „K životu potřebujeme prostor.“ (str. 87).
***
Nedávno jsem si vyzvedl v žebrácké knihobudce knihu Jiřího Lederera „Jan Palach – zpráva o životě, činu a smrti českého studenta“ z roku 1982. Jako by na mne čekala. Měla by být povinnou četbou na školách a každého občana. Je o nás více než tušíme.
Původní koncept dopisu Jana Palacha měl tuto podobu:
„Adresy: Vysoká škola ekonomická, Redakce Práce
Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly ve svízelné situaci a na pokraji odevzdanosti v osud, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit vědomí národa následujícím způsobem:
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro svobodu a demokracii v Československu doslova upálit.
Já jsem měl tu čest, vylosovat si jednotku, nicku, a tím jsem dosáhl práva napsat tyto dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: Okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv.
(odstoupení některých, kteří nemají důvěru lidu, jako Štrougala, Biĺaka, Jakeše, Koldera, dále nahrazení Jana Pelnáře generálem Pavlem a zahájení přelíčení s bývalým náměstkem ministra vnitra Šalgovičem.)
V případě, že tyto požadavky nebudou do pěti dnů splněny, jestliže pro jejich prosazení nenastoupí lid této země do generální stávky, pak vzplanou další pochodně. Uvědomte si, prosím, že jsou to možná právě vaši synové a vaše dcery, vaši sourozenci, drazí, kteří se mají změnit v pochodně a že jejich případná smrt bude zaviněna právě vaším postojem. Životy jsou ve vašich rukou.
(Můžete se stát mrvy, spasiteli, ale i vrahy.)
Pracující ČKD Praha chci upozornit, že jsou mezi námi i jejich děti. S pozdravem Pochodeň.
P.S.
Ale já věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou.“
***
Na rozdíl od ostatních nikdy nedovedl nadávat. Ani v mysli. Nikdy nikoho neodepsal. Nikdy nikoho neodsuzoval na základě jeho chování, i když mu bylo nepříjemné. Měl spíš sklon každého omlouvat, chápat, vysvětlovat ostatním, proč se tak chová. Na každém hledal to pozitivní. Byl přesvědčen, že každý je vlastníkem něčeho pozitivního (str. 49).
Jan byl vyznavačem skalního všelidství, rovnosti všech lidí, všech národů a ras; pro něho byl nepřijatelný jakýkoli náznak rasismu (str. 50).
Kněz kázal podle Janova Evangelia 18/37: „Přišel jsem na svět, abych sloužil pravdě. Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý kdo jest z pravdy, slyší hlas můj.“ Jan byl při kázání vážný, uzavřený, přemýšlivý. Bylo z něho přímo cítit, že je v hlubokém rozjímání (str. 68). Nad jeho hrobem pronesl kněz Trojan podle Matoušova Evangelia (5): „Blahoslavení lační po spravedlnosti“ (str. 73).
Janův čin byl optimistický. Protože v něm bylo uloženo obrovské množství víry: že tento čin je schopen změnit chod dějin, že je schopen zvrátit situaci, že může donutit vládu, aby učinila opatření, která jsou v zájmu budoucnosti země, jejích obyvatel (str.137).
Neměl funkce, nestál v popředí. Jan se nikdy nedral do popředí, neměl vůdcovské aspirace. Pokud kdykoli v nižších stupních škol v popředí byl, tak jen v důsledku své zakořeněné nenávisti vůči nespravedlnosti a v důsledku své nekalkulující pravdomluvnosti (str. 141).
Musíme podtrhnout, že tradiční prostředky politického zápasu o záchranu alespoň části předsrpnových poměrů selhaly. Janův čin měl podle mého soudu dva klasické rysy velkého politického aktu: představoval obrovitý tlak na existující moc a současně znamenal prudký útok na vědomí lidových mas, na jejich probuzení. A tím se tlak na vládnoucí moc ještě umocňoval. (str. 142).
Nežádá odsun sovětských vojsk. Vyslovuje požadavky, které se mu jeví jako reálné, které by mohly a měly být v kompetenci i té posrpnové moci. Výběrem požadavků dokazuje nemalý smysl pro politický realismus. Totéž dokazuje i tak ultimativní výzvou k veřejnosti, kterou vybízí k časově omezené generální stávce (str. 143).
Prapodivným jevem je, že všechny ty články, projevy, výzvy. Které se po Janově činu objevily, se o jeho požadavcích vlastně vůbec nezmiňují. Nezabývají se jimi. Jako by to v posledním Janově dopise byl balast. Ačkoli právě pro tyto dva konkrétní požadavky, v nichž Jan shledával klíč k řešení celé situace, sáhl k sebeupálení, k onomu vrcholnému, individuálnímu politickému činu, jehož obdobu bychom sotva našli v dějinách novověké Evropy, pomineme-li umlčený případ Poláka Riszarda Siwiece (str. 143).
Týdeník Listy po Janově činu napsal:
Čin „zoufalého idealisty“ pociťuje společnost jako oslnivý čin svrchovaně vědomé a nikoli zoufalé mravnosti, v jehož záři se věci této země řadí do nových souvislostí a nabývají nových naléhavých významů. Chápe to jako symbolický výraz svého nesouhlasu s vynucenou představou života, která je jí cizí. Chápe ho náhle z nového pohledu nastupující generace nikoli jako kritiku minulých deformací socialismu, ale jako mravní příkaz myslet na dalších deset, dvacet, třicet let života naší země, v níž můžeme žít jen podle své představy. A pro mladé je výzvou, aby z něho vyvodili činy života, který si vytvoří skutečně lidské perspektivy (str. 146).
Zcela neznámý mladý člověk svým činem promluvil hlasitěji a promyšleněji než všichni renomovaní, známí a slavní politikové a publicisté dohromady. Netoužil po slávě a proslavil se po celém světě, zapsal se natrvalo do dějin svého národa jako nositel největšího individuálního činu v historii nejen Československa (str. 146).
Ani v těch posledních chvílích na Janovi nikdo nic nepoznal, nevycítil, nevytušil. Bylo to nepředstavitelné sebezapření, vnitřní disciplinovanost, s jakou se zřídka setkáváme. Dovedu si představit většinu mladých lidí ve stavu rozhodnutí, že by se nějakým způsobem projevili, třeba: Já jim i vám všem ukážu!, nebo: Ještě o mně uslyšíte! Nic takového u Jana nenacházíme. Tiše, skromně připravoval svůj čin a tiše, skromně jej vykonal. Jako by nikdy nemyslel na sebe, ale pouze na „naši věc“. Jako by byl zcela a bezvýhradně oddán „naší věci“, v níž se i jeho osobnost zcela rozplývá (str. 147).
Jan svou touhu realizoval. Obětoval sebe, aby lidé mohli žít bez obav z budoucnosti, aby mohli žít ve svobodě. A právě to je ten nejobtížnější proces, jímž Jan prošel. A je to nejobtížnější proces i jako téma psychologova výzkumu. Neznámý, řadový mladý muž má pocit sebevědomé síly, když hnutí, k němuž náleží, je na vzestupu, když toto hnutí prožívá období přílivu. Ale ve chvílí odlivu, ve chvílích, kdy hnutí ztrácí na přitažlivosti, řadový občan obvykle a dost rychle ztrácí sebevědomí, ztrácí vnitřní jistotu. Prudce u něho nabývá vrchu pocit: Co já zmohu? Co já změním? A jde – je-li Čech – raději na pivo… (str. 148).
Poselství jeho činu však neskončilo 16., ani 25. ledna 1969, kdy se slibovalo a zapřísahalo nad jeho katafalkem. Jeho poselství prozařuje dál, do budoucích let. A možná toto poselství jednou odehraje v jeho národě významnou roli jako injekce probuzení ze spánku, do něhož jeho země, proměněná v totalitní hřbitov, upadla. Nikdy žádný čin, který se stal, nezůstal zapomenut. A zejména čin takového společenského rozměru a takového duchovního a mravního náboje (str. 149).
Jan je představitelem nejvyšší lidské aktivity, která je v rozporu s aktivitou užvaněných, naříkajících pod koly historie. Jan je představitelem rozumu, který se vzpouzí rozumnosti ustrašených, přikrčených, přizpůsobujících se každé situaci v zájmu zachování osobní „kuličky“.
Jan je představitelem svrchované mravnosti, která věrnost přijatým zásadám dokazuje…
Krkonoše (ČSSR) 1974 – Griesbach (SRN) 1981 (str. 149)
***
Pohřební obřad na nádvoří Karolina, student Jan Touš:
„Čin Jana Palacha není činem zoufalce, jak to chtějí někteří vykládat. Je to uvědomělý protest a hrdinný skutek, který byl vykonán pro život. Neobětoval se jen pro svou generaci, obětoval se pro všechen lid této země a celého světa. Obětoval se proto, aby otřásl svědomím všech – to znamená také těch, kteří tuto zemi a tento národ uvrhli do poroby, se kterou se lid této země a zejména mladé pokolení nikdy nesmíří. Jeho smrt byla namířena proti všem, kteří se podrobují stavu, kdy vládne hrubá síla a kdy není respektována vůle lidu, kdy se šlape po základních právech lidí, právech národa na státní suverenitu, na řízení vlastních věcí svobodně zvolenými zástupci, po právu každého občana na svobodu slova, shromažďování, spolčování, na jistotu právní, uskutečňování života podle nejlepších představ a ideálů.“ Slova odezněla…
… Starosta s místostarostou byli první, kdo u Palachova památníku zapálil svíčku. Oba se následně přesunuli na místní hřbitov, kde je hrob rodiny Palachových a kde dříve ležely Palachovy ostatky, které nyní spočívají na Olšanských hřbitovech. Na hrobě zapálili další svíčku, i zde byla jejich svíčka jediná. Palacha připomíná na hřbitově ve Všetatech také pomník s názvem Pocta Janu Palachovi, který vytvořil akademický sochař František Janda, odhalen byl v roce 1994. Nachází se nedaleko vchodu. U něj leželo několik starších svíček, ráno ale nehořela žádná….
Několik médií 52. výročí málo připomnělo, veřejnost mlčela. „Jan Palach se upálil z beznaděje a to je myslím poselství jeho činu“, řekl místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer v Událostech ČT. Naopak, upálil se pro záchranu naděje ve jménu vyššího principu mravního. To je jeho poselství, aktuální i dnes! Připomínám panel věnovaný Janu Palachovi a dalším z výstavy o zločinech komunismu plk. v.v. Josefa Musila.
Pokud vím, tak jediná výstava o Janu Palachovi byla otevřena v Poličce…
Zlatá písmena na pamětní desce Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí už nejsou pomalu čitelná?! Není to symbolickým obrazem jak se na oba naše hrdiny dnes skutečné díváme? Děkanem FF UK je dnes neomarxista Michal Pullmann, studenti mlčí. Děti Jana Palacha dnes už neznají. Film o Janu Palachovi natočila polská režisérka…
Vzpomínám na setkání s japonským náměstkem ministra zahraničí na velvyslanectví Japonska v roce 2011, kam mne pozvala jako jediného novináře Věra Čáslavská a na setkání s japonským ministrem vnitra u pamětní desky na Václavském náměstí v roce 2014, který se poklonil památce Jana Palacha...
Jan Palach nezapomínán, následných 25 sebeupálení zapomínáno!
***
SMRT
On shořel a hoří, umírá a žije.
Co nejdřív chce opustit pohřeb.
Po oběti ohněm:
Vplynout v budoucnost, v kráčející dav.
Neodevzdávej ho zemi.
Nazadržuj na cestě.
Nám je potřebný:
Snad zasáhne nás ohněm,
Všechny, kteří spíme.
Do naší noci ohněm udeří.
Kazimierz Wierzyňski
(Londýn, 25. Ledna 1969)
***
„Mně například nestačí pouze konstatovat, že Hus zemřel na hranici, ale chci mít konstatováno, že zemřel za pravdu! Jak mám žít – toť hlavní otázka životní, kterou si každý pořád a pořád dává, skrytě snad a netroufaje, ale určitě a jasně dosti, a k otázce té poctivý člověk dá poctivě odpověď plnou, určitou, jasnou!“ TGM
***
Jan Palach nemohl probudit národ více. Je otázkou, kdyby byl původní text jeho výzvy znám široké veřejnosti, zda by země ještě byla schopna vzchopit se ke skutečnému odporu. Páteř národa se začala lámat už kapitulací v roce 1939, kdy chtěla celá země bojovat. Země, která nebojuje, časem ztratí svobodu se kterou přichází postupně bída materiální, kdy mravní se prohlubuje.
S nepřáteli demokracie se nevyjednává a neusmiřuje. Je třeba je ve volbách porazit!
Jan Šinágl, 17.1.2021
***
Read more...