… Ostatně bez lhaní by se mnozí novináři, reportéři, redaktoři, komentátoři i politici ani neuživili.
Teoreticky by politici, novináři, reportéři, redaktoři a nejrůznější komentátoři měli být na „jedné lodi“ a „pádlovat“ stejným směrem. Mravní politici by totiž beze zbytku poctivě a nezištně sloužili veřejnosti (čímž by předem vyloučili svoji kritiku), a všichni novináři, reportéři, redaktoři i komentátoři by o jejich obecně prospěšné činnosti pravdivě informovali veřejnost. Že tomu tak není je dílem nedokonalosti lidských povah, které se negativním způsobem projevují v jakékoliv lidské profesi. Pouze v totalitních režimech všechny hromadné sdělovací prostředky pokorně slouží vládnoucí moci a velkými slovy informují veřejnost o jejích obrovských úspěších. V tomto směru nelze než nevzpomenout na přednášku známého reportéra Jana Petránka o SSSR, která se konala v r.1968 na Právnické fakultě v Praze. Tehdy pronesl památnou větu, že kdyby ze sovětského tisku vymizela slova „balšój“, „ogrómnyj“ a „magúčij“, vůbec by nemohly vyjít noviny (dnes to platí zejména o Severní Koreji a Číně).
Jen osvědčeně mravný politik (není jich mnoho) nemá s médii problémy, protože pravda mu nevadí a polopravdě anebo lži stejně nikdo neuvěří (je to jen trapné „házení bláta“, které stejně spadne na toho, kdo je hodil). Naproti tomu nemravní, samolibí a sebestřední politici bytostně nesnášejí všechny novináře (vyjma těch servilních a uplacených) a nejvíce ty pravdomluvné (ani těch není jich mnoho, ale takoví jsou politicky „nejhorší“). Stejně tak nesnášejí nejrůznější reportéry a redaktory, kteří jim kladou buď poctivě míněné otázky, na které očekávají pravdivou odpověď (jak naivní předpoklad!), anebo jim kladou otázky dotěrné a záludné a poté škodolibě čekají na jejich „ubreptnutí“ (překecnutí). Novináři, reportéři i redaktoři zase nesnášejí politiky, kteří mlží, lžou, kradou anebo se projevují jiným nemravným způsobem života. Obě strany tedy mají na tomto mnohdy až nenávistném a paranoidním profesním antagonismu svůj podíl, protože (až na výjimky) nejsou schopny dodržovat poctivá „pravidla hry“. Většina politiků totiž nedokáže být mravná a tudíž bulvárně nezajímavá (až na světlé výjimky), většina novinářů nedokáže odolat pokušení shánět senzace i za cenu překrucování pravé skutečnosti, polopravd a lží, a většina reportérů zase velice ráda pokládá „podpásové“ otázky a v zájmu svého proslavení se snaží „vyslýchaného“ politika uvést do rozpaků.
Jen málokdy se objeví natolik seriózní politik, novinář, reportér, redaktor anebo komentátor, který naprosto přesně popisuje pravou skutečnost, „nemlží“, nic nezamlčuje a nesnaží se svého „protivníka“ pokořit, zesměšnit anebo dokonce urazit. Mnozí politici proto novinářům, reportérům, redaktorům anebo komentátorům spílají a nezřídka je i haní nepublikovatelnými slovy, čímž v nich ovšem vzbuzují takovou averzi, že tito v pomstychtivé snaze ztrácejí soudnost a smysl pro pravdomluvnost i slušné chování. Ostatně bez lhaní by se mnozí novináři, reportéři, redaktoři, komentátoři i politici ani neuživili.
Slušný, poctivý, skromný, střídmý a zdrženlivý politik (pokud nějaký je) se nemusí novinářů ani reportérů bát, protože jeho pozitivní povahové vlastnosti, příkladný způsob života a neexistence nepoctivě „nahrabaného“ majetku všechny novináře a reportéry spolehlivě zastraší. Může je proto klidně pozvat ke své skrovné snídani, obědu i večeři (čímž mnohé novináře zvyklé na nejrůznější rauty a „žranice“ okamžitě znechutí, takže se mu příště raději vyhnou), a pokud je dokonce aktivním sportovcem anebo milovníkem pobytu v přírodě, může je pozvat i ke společné sportovní aktivitě anebo na společnou túru se spaním „pod širákem“. Interview při táboráku pak nepochybně bude mít mnohem vyšší čtenářskou přitažlivost anebo televizní sledovanost, než interview v předsálí Poslanecké sněmovny anebo Senátu (podobně to učinil známý outdoorový specialista Bear Grylls, když na dobrodružnou akci „přežití“ (survival) pozval amerického prezidenta Baracka Obamu a ten tuto akci s velkým přehledem i nadhledem úspěšně absolvoval). Velice nesnadno se totiž hovoří anebo píše lež o člověku, se kterým jsme seděli u táborového ohně, jedli opečený špekáček a spali pod širým nebem, protože společné emočně obohacující prožitky lidi sbližují a nikoli rozdělují. Ostatně i takové interview může výrazně posílit image dotyčného vytrénovaného politika, zvláště pokud je dotyčný novinář „bábovka“ a nic nevydrží.
Jak již bylo řečeno, moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost a uměřenost byly vždy nejen obecně obdivovanými ctnostmi, ale i nejlepší obranou proti všem zlobným a nenávistným útokům ze strany novinářů, reportérů, redaktorů, komentátorů i politické opozice. Někdy postačovaly jen některé z těchto ctností (zejména skromnost a střídmost), přestože se mnohdy projevovaly i u lidí, kterým ostatní ctnosti chyběly a jejichž mnohé skutky byly dokonce nemravné.
Např. již mnozí starověcí vojevůdci věděli, že nic nebude tak motivovat jejich vojáky, jako když budou solidárně snášet stejná strádání, spát s nimi na holé zemi ve vojenském plášti a jíst stejnou stravu jako oni („Chci jíst totéž jako moji vojáci, abych věděl, jak dlouho vydržíme!“). Takto prosluli např. Lucius Sergius Catilina, Gaius Iulius Caesar, císařové Vespasianus a Titus a mnozí další. Pokud jim tedy jiné jejich nectnosti „nezlomily vaz“, nikdo se neodvážil proti nim vystupovat, protože skromnost, střídmost, zdrženlivost a uměřenost vůdců byly vždy pevným štítem proti všem zlolajným útokům.
Nepředstíraná, poctivá a nezištná sounáležitost s lidmi (občany, vojáky, davem), jakož i lidskost, laskavost, soucit a empatie měly pro politický růst každého politika vždycky obrovský význam. Pokud však tyto vlastnosti byly pouze předstírané, nepoctivé a zištné (např. oblíbené populistické výkřiky „Jsem jeden z vás!“), jejich pravá podstata byla vždy dříve anebo později odhalena a pro každého takového neupřímného politika měla zničující dopad.
Opětovně je nutno připomenout, že největší problém mají tlustí politici. Nerozumní a nevědomí lidé totiž vždycky upřednostňují první dojmy (pocity) nad zdravým rozumem a proto principiálně nedůvěřují politikům s „mastnými ústy“ a „plnými břichy“, protože už pouhý jejich vzhled paušálně považují za nesolidárnost s „břichy hubenými“. Tak tomu vždycky bylo, je a bude. Tlustý politik, který navíc rozmařile utrácí státní peníze, proto nikdy nebude obecně důvěryhodný; naproti tomu hubený a mnohdy i nemravný a obecně nebezpečný politický dobrodruh (náboženský fanatik anebo revolucionář) snáze přitáhne pozornost davů, zvláště když bude na rozmařilé politiky „dštít oheň a síru“. Také mnozí novináři anebo reportéři levně získávají pozornost, popularitu a přízeň veřejnosti principiálním hanobením a skandalizováním politiků, což je může (výjimečně) vynést až k vládním postům. Pokud se však v takto nabytých politických funkcích nezbaví získaného sklonu ke lhaní, mlžení a křivení objektivní pravdy, jejich politický konec je nevyhnutelný a rychlý.
Již od starověku byl skromný, střídmý a zdrženlivý způsob života považován za přední politickou kvalifikaci (vyjma prokazatelných vůdcovských schopností). Není totiž známo, že by nějaký úspěšný starověký vládce byl tlustý, protože jinak by ani nemohl vést své vojáky do války (např. představa tlustého faraona ve válečném voze, tlustého spartského krále anebo tlustého římského vojevůdce je zcela nemyslitelná; stejně nemyslitelná je však i představa mnohých našich politiků při nějaké sportovní aktivitě). Proto také starověcí letopisci pozitivně hodnotili tyto ctnosti a naopak příkře odsuzovali neskromnost, nestřídmost, nezdrženlivost a rozmařilost (např. u císaře Gaia Caliguly, který prý za jedinou večeři dokázal utratit celoroční výnos ze tří provincií). U některých významných starověkých osobností (vládců) byl proto také cíleně zvýrazňován jejich skromný (nízký) původ – např. u Sargona Akkadského (24.stol.př.n.l.), faraona Haremheba, římských králů Romula a Rema, Numy Pompilia, Tulla Hostilia, Anka Marcia a Servia Tullia, římských císařů Vespasiana a Diokleciána aj.
V této souvislosti jistě nebude na škodu zmínit kořeny staročeské pověsti o Přemyslu Oráčovi, který prý rovněž pocházel z prostých poměrů a k vojvodství byl povolán „od pluhu“. Jsem si naprosto jist, že ani jediný náš politik, novinář anebo reportér neví, že předlohou této pověsti byla oblíbená a po celá staletí velice rozšířená římská historka o Luciovi Quinctiovi Cincinnatovi, který byl r.458 př.n.l. jmenován diktátorem. Tato pověst o dávném vládci „od pluhu“ totiž přetrvala ve všech zemích, kde se hovořilo latinsky, a později i tam, kde po vítězství křesťanství byla liturgickým jazykem latina (tedy i v Čechách).
Římský historik Titus Livius popisuje tuto událost takto:
„Nechť všichni, kteří opovrhují lidskými hodnotami kromě bohatství a soudí, že ani veliká čest, ani charaktery nemají valný význam, není-li přitom hojný nadbytek jmění, vyposlechnou toto: Jediná naděje moci národa římského, Lucius Quinctius, obdělával pole o čtyřech jitrech za Tiberem, právě proti tomu místu, kde jsou nyní loděnice; to místo se jmenuje Quinctiova luka. Tam ho vyslanci zastihli, jak kope příkop a opírá se o rýč, anebo jak oře; zajisté však byl zabrán do práce rolnické. Po vzájemném pozdravení ho vyzvali, aby oděn v togu vyslechl vzkazy senátu, aby to přineslo prospěch jemu i státu. Podivil se a tázal se prostě: „Copak? Není snad vše v pořádku?“ a přikázal své manželce Racilii rychle přinést z chýše tógu. – Setřel si prach a pot a oděn togou předstoupil před vyslance; společně ho pozdravili jako diktátora, povolali ho do města a vyložili mu, jaký strach vládne ve vojsku.“
(Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, kniha III/26)
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 18.8.2019
Read more...