Z nejvzdálenějšího oceánu se dováží, co sotva snese žaludek zhýčkaný lahůdkami. Zvracejí, aby mohli jíst, a jedí, aby mohli zvracet; a jídlo sehnané po celém světě ani neuznají za dobré
pořádně uvařit a strávit! - Kdo se tedy bude držet v míře dané přírodou, chudoby nepocítí. Kdo však tuto přirozenou míru přestoupí, toho bude tísnit chudoba i v největším nadbytku.
* * *
Zavítal jsem do antikvariátu a jak to už bývá, zakoupil nakonec jinou knihu. Zaujala mne malá knížečka SENEKA VYCHOVATEL A UTĚŠITEL, vydání z roku 1945 (cena K 70.-, dnes 80,-Kč). Začetl jsem se a nestačil se divit. Stejné by Seneca napsal i dnes. Člověk se chová stále stejně, neschopen se poučit. Posuďte sami, cituji ze stránek 42-52:
10. Marcellus tedy nesl vyhnanství dobře a v jeho duchu nic nezměnila změna místa, ač na něj v zápětí dolehla chudoba. Poznal, že chudoba není nijak zlá tomu, kdo ještě nepropadl šílenství lakoty a rozmařilosti vše podvracející. Vždyť jak málo je toho, čeho je nutné třeba člověku, aby žil! A komu i to může chyběti, má-li jen špetku zdatnosti? Co se mne týká, vím, že jsem neztratil majetek, nýbrž břímě starostí. Tělesné potřeby jsou skrovné. Chce se zahnat zimu a ukojit hlad potravou a žízeň nápojem. Co je nad to předmětem naší touhy, toho se domáháme neřestně, nikoli z nutné potřeby.
Není nutné prohrabovat každou hlubinu ani zabíjet zvířata a obtěžovat jimi žaludek ani sbírat ústřice po neznámém pobřeží velmi vzdáleného moře. Bohové a Bohyně ať zatratí ty, jejichž rozmařilost překračuje hranice říše budící takovou závist!
Chtějí, aby se až za Fasidou chytala zvěř, která by zásobila ctižádostivou kuchyni, a nemrzí je zajíždět pro ptáky k Parthům, které jsme dosud náležitě nepotrestali! Odevšad se svážejí krmě a známé neznámé pochoutky pro chřtán vybíravý. Z nejvzdálenějšího oceánu se dováží, co sotva snese žaludek zhýčkaný lahůdkami. Zvracejí aby mohli jíst, a jedí, aby mohli zvracet; a jídlo sehnané po celém světě ani neuznají za dobré pořádně uvařit a strávit! Co škodí chudoba tomu, kdo těmi zvrácenostmi pohrdá? Tomu, kdo po nich touží, chudoba dokonce ještě prospívá, neboť se proti své vůli léčí; a nepřijímá-li léky ani z donucení, jistě, dokud nemůže jíst, podobá se nechtějícímu.
C. Caesar, jejž, jak se mi zdá, příroda přivedla na svět, aby ukázala, co zmohou největší neřesti s největším majetkem, dal si kdysi připraviti hostinu za deset milionů sesterciů. Ač mu přitom pomáhala bystrost všech duchů, přece vynašel ledy to, jak se za daně vybrané ze tří provincií udělá jeden oběd. Ó, ubožáci hodní politování, jejichž patro v ústech se dá podráždit jen drahými pokrmy! Drahými je však nedělá zvláštní vůně ani žádná zvláštní chuť lahodící hrdlu, nýbrž to, že si je lze pro jejich vzácnost jen těžko opatřit. Jinak líbí-li se jim vrátit se zase k zdravému rozumu, nač je třeba sloužit žaludku tak vynalézavým uměním, nač je třeba obchodu, nač pustošit lesy? Proč se hrabat v hlubinách? Na m noha místech leží volně pokrmy, které příroda všude rozestavila, oni chodí okolo nich jako slepí, zato prolézají všemi kouty světa, přepravují je přes moře, a ač mohou hlad ukojit malou dávkou, dráždí jej velikou.
Chce se ti říci jim: „Proč spouštíte lodi na vodu? Proč se ozbrojujete na lidi i na zvěř? Proč se tak hlučně rozbíháte? Proč hromadíte majetek na majetek? Nechcete uvážit jak malá jsou vaše těla? Není-li to přímo zběsilost a vrchol hlouposti, toužit po mnohém, ač do sebe můžeš pojmout jen tak málo? I kdybyste tedy rozhojnili důchody a zvětšili pozemkový majetek, přece nikdy neroztáhnete břicha. I kdyby se nákup povedl, kdyby se vojsko vrátilo s hojnou kořistí, kdyby se odevšad sešly pokrmy vyslíděné po celém světě, nebudete míti kam byste uložili tyto své přípravy. Proč toho tedy sháníte tolik?
Naši předkové, jejichž statečnost ještě nyní nás podporuje přes naše chyby, byli ovšem nešťastní, protože si sami vlastníma rukama připravovali pokrmy, protože lehali na zemi, protože se jejich příbytky ještě netřpytily zlatem, protože se v jejich chrámech neblýskaly drahé kameny. Tehdy se přísahalo při bozích hliněných, ale přísahalo zbožně. Ti, kdož takto Bohy někdy vzývali, vraceli se k nepřátelům pro smrt, aby neporušili daný slib. Méně blaženě žil arci též náš známý diktátor, který poslouchal sunitské posly zatímco si sám na ohništi vlastní rukou míchal docela prosté jídlo; onou pravicí, kterou už několikrát nepřítele potloukl a do klína Jova Kapitolského položil vavřínový věnec. Méně blaženě žil než za naší paměti Apicius, který v tom městě, odkud byli kdysi vyhnání učitelé moudrosti jako kazitelé mládeže, prohlásiv se za učitele kuchařského umění svou naukou nakazil svou dobu. Stojí za to znáti také jeho konec. Když už vynaložil do kuchyně sto milionů, když zcela vyčerpal i veliké příspěvky císařů a nesmírný důchod samého Kapitolia na různé hody, tísněn jsa dluhy, tehdy poprvé byl donucen prohlédnout si účty. Spočítal si, že mu zbude ještě deset milionů, ale obávaje se, že bude žít v hrozné bídě a hladu, bude-li mít na živobytí jen ty miliony, otrávil se. Jaký to byl zhýralec, když mu deset milionů byla bída s nouzí!
Ať mi nyní nepřijdeš s nápadem, že hlavní je míra peněz, nikoli ducha! Někdo se bojí, že nevystačí s deseti miliony, a jedem se zbaví toho, zač se jiní lidé modlí! Avšak tomu člověku bylo poslední napití nejzdravější. Jídlem a pitím se otravoval tehdy, když se nejen těšil ze skvostných hostin, nýbrž se ještě jimi chlubil, když své neřesti veřejně stavil na odiv, když obec sváděl k rozmařilosti, když lákal mládež, aby ho napodobila, mládež učenlivou i bez špatných příkladů! To se stává těm, kdož bohatství neužívají s rozumem, jemuž jsou určeny meze, nýbrž podle neřestného zvyku, jehož zvůle je neomezená a nedá se spoutati. Chtivosti nestačí nic, přirozené potřebě stačí málo. Chudoba neukládá tedy vyhnanci žádné nepohodlí. Neboť žádné místo vyhnanství není tak chudé, aby nebylo dost úrodné na obživu člověka.
11. „Ale jistě bude vyhnanec postrádat oděvu a příbytku.“
Také toho bude postrádat jen ze zvyku. Vždyť mu nebude chybět střecha nad hlavou ani halena, neboť jako tělo potřebuje skrovného pokrmu, potřebuje stejně skromného oděvu. Příroda nestížila člověku nic, co mu uložila jako nutnou potřebu. Ale ovšem on touží po pokrývce bohatě napuštěné nachovou barvou, protkané zlatem a zdobené pestrými květy, umělecky vyšívanými. Není tedy takový člověk chud vinou osudu, nýbrž jen svou vinou. I kdybys mu opatřil vše, oč přišel, nic bys nedokázal, Neboť přese všecky náhrady bude mu stále více chybět z toho, po čem touží, než vyhnanci z toho, co kdysi měl. Ale touží po domácím zařízení, skvostných zlatých nádobách, po stříbrných předmětech, vzácných jmény starobylých umělců. Po bronzu drahocenném pro sběratelskou vášeň několika lidí, po davu otroků, kterými je sebe větší dům těsný, po dobytku s nacpaným břichem, nuceném tučněti, po drahém kamení všech národů. Ať se mu tohle vše snese, nikdy nenasytí to nenasytné srdce, tak jako by žádná vláha nestačila nasytit toho, jehož touha po vodě nepochází z přirozené potřeby vody, nýbrž z horkosti zapálených útrob. To není totiž žízeň, nýbrž nemoc.
Jenže se tohle neděje jen s penězi a jídlem. Taková je v podstatě každá touha, která nepochází z nedostatku, nýbrž z vady. Kdybys jí snesl hory doly, chtivost se neskončí, nýbrž stupňuje. Kdo se tedy bude držet v míře dané přírodou, chudoby nepocítí. Kdo však tuto přirozenou míru přestoupí, toho bude tísnit chudoba i v největším nadbytku. Nutné potřebě stačí k ukojení i vyhnanství, zbytečným požadavkům nestačí ani království. Duch činí člověka bohatým. Ten provází do vyhnanství, a i v nejhroznějších pustinách má všeho dost a užívá toho, jakmile najde pravou míru, kolik stačí k udržení těla. Peníze nejsou k duchu vůbec v žádném vztahu, jako nejsou ani k bohům nesmrtelným.
Vše to, k čemu vzhlíží nezkušená mysl lidí příliš oddaných jen tělu, drahé kamení, zlato, stříbro a veliké, nádherně leštěné desky kulatých stolů, jsou pozemská břemena, která nemůže milovat prostý duch, pamětlivý své přirozenosti, sám lehký, pohyblivý, a kdykoli je uvolněn, snažící se vystoupit do nebeské výše. Zatím však, pokud mu dovoluje vězení údů jej zdržujících a tohle těžké břímě, do něhož je vtěsnán, probírá božské věci alespoň rychlým a bystrým myšlením. A právě proto ani nikdy nemůže být ve vyhnanství, jsa svobodný a příbuzný s bohy, rovný veškerému světu i veškerému času. Neboť jeho mysl obíhá celé nebe a pouští se do veškeré minulosti i budoucnosti. Tohle naše slabě tělíčko, vězení poutajícího ducha, zmítá sebou sem tam; na něm se vykonává trest smrti, na něm loupeže i nemoci. Ale duch sám je svatý a věčný a nikdo na něj nemůže vložit ruku.
12. Aby sis nemyslila, že k zmírnění nevýhod chudoby, která na nikoho těžce nedoléhá, kdo si to sám nenamlouvá, užívám jen rad moudrých mužů, viz nejprve, oč mnohem více je takových chudých, na kterých bys přece nijak nepoznala, že jsou smutnější a ustaranější než bohatí. Ba možná, že jsou tím veselejší, čím méně je věcí, kterými se jejich mysl roztěkává.
Přejděme nyní k bohatým! Jak často bývají podobní chudým! Na cesty si lidé berou s sebou jen skromná zavazadla, a kdykoli je třeba pro naléhavost cesty pospíchat, propouštějí i zástup průvodců. Kolik pak svých věcí mají s sebou na vojenském tažení, ježto kázeň v táboře zapovídá všechen přepych? Avšak nejsou to jen důvody časové nebo místní potřeby, které vyrovnávají rozdíl mezi chudými a bohatými. Leckdy, když se jim už zhnusilo jejich bohatství, vybírají si některé dni, kdy jedí sedíce na holé zemi a davše uklidit zlaté a stříbrné nádobí užívají hliněného. Bláhoví! Toho, po čem někdy zatouží, trvale užívat se bojí. Ach, jaká to duševní zatemnělost, jaká neznalost pravdy zaslepuje ty, které štve neustálý strach z chudoby! A přece ji aspoň pro zábavu někdy napodobují!
Kdykoli se v mysli vracím k příkladům z dávné minulosti, stydím se utěšovat chudobou, poněvadž se za naší doby rozmařilost již tak rozmohla, že lidé berou s sebou na cestu do vyhnanství více peněz, než kdysi bývalo rodinné jmění knížat. …
* * *
Koronavirus je přirozenou reakcí přírody na nepřirozené chování člověka. Jako jí podřízený ji ohrožuje. Příroda má mechanismy materiální (např. změna klimatu) i duchovní (např. rozpad rodin) a vždy si dokázala poradit. Člověka k tomu nepotřebuje. Je-li jím ohrožena, dá mu to vždy najevo. Podle egyptologa prof. Bárty je sedm znaků předcházejících kolapsu civilizace opět naplněno. Svět to vždy zvládl. Bude svět ještě schopen návratu ke zdravému rozumu, nebo jako nepoučitelný tvor bude opět přinucen zaplatit vysokou cenu? Zákony přírody je třeba respektovat, chceme-li žít a přežít!
J.Š. 15.3.2020
* * *
* * *
„Zatímco ztrácíme čas váháním a odkládáním, život utíká.“
„Není pravda, že máme málo času, avšak pravda je, že ho hodně promarníme.“
„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“
„Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý, pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý.“
„Tím, že učíme jiné, učíme sebe.“
„Dlouhý styk se zlem stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení.“
„Jak dlouho žiji, to nezávisí na mně. Ale jestli skutečně žiji, to na mně závisí.“
„Co je dobro? Znalost věci. Co je zlo? Neznalost věci.“
„Štěstí přátele získává, neštěstí prověřuje.“
„Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž proto, aby se nestala.“
„Všem lidem prospívá dopřát čas od času duši uvolnění. Odpočinek obnovuje totiž životní sílu a veselá nálada volna rozežene každý smutek.“
„Žít znamená bojovat.“
SENECA
Read more...