„Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“ - „Děti, važte si toho, že se můžete učit, že se můžete smát, že se můžete radovat. A dbejte na to, aby vám nikdo neublížil,“ říká Ludmila Šeflová na záznamu v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze.
***
Osmáci a deváťáci si vyslechli pro ně ne-představitelný příběh. Ludmilu Šeflovou jako velmi mladou komunistický režim poslal na deset let do vězení.
A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho neuvidíš. A já opravdu dostala deset let.“ Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše. Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.
HLAVNĚ NÁS CHTĚLI OKRÁST
V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.
Ve stejném roce začali u Šimků pracovat dva mládenci, které přivedl manžel Ludmiliny starší sestry. Později se ukázalo, že šlo o past. „Tatínka si už tou dobou začali předvolávat k výslechům, a když se jednou vrátil, řekl mamince: Přijdeme o všechno, už mají seznamy, koho zatknou.“
Šikana se stupňovala. „Chtěli nás umořit, abychom vstoupili do družstva. Zrní nám kradli rovnou od mlátičky a my si ho museli kupovat. Šla jsem k místnímu tajemníkovi, aby mě pustil někam do práce. A on prej, že pro takovej ksindl kulackej není na světě místo.“
20. června 1955 zatkli Ludmilina tatínka. „Přijelo deset tatraplánů, odvedli ho v poutech přímo z pole.“ O čtyři dny později, tři týdny po jejích jedenadvacátých narozeninách, se komando vrátilo. „Zajela jsem do stodoly, vypřáhnout už mi nedovolili. Bosou, jen v krátkých kalhotách a podprsence, mě strčili do auta.“
Už přijetí ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze bylo brutální: „Strhli mi náušnice, prohlédli všechny tělesné otvory a hodili mě do cely. Seděla tam paní, šedivé vlasy až na zem. Pro misku jídla jsme si musely kleknout ke dveřím, a to nám ještě strážní přiráželi ruce.“
Krutosti, které prožívala během výslechů, jsou až nepopsatelné
„Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“
Výměnou za podpis spolupráce StB Ludmile nabízeli povolení zúčastnit se maminčina pohřbu – tvrdili, že se po zatčení manžela a dcery oběsila, což nebyla pravda. Vymysleli si i to, že se jí otec zřekl. Soud pak v zinscenovaném procesu označil Václava Šimka za hlavní postavu protistátní skupiny a nařkl jej z velezrady. Záminkou byla pomoc vojenskému zběhovi – šlo o jednoho z mladíků, kterého rodině doporučil na výpomoc již zmíněný Ludmilin švagr.
Otec dostal třináct let, dcera deset. „Mě zatkli na základě toho, že z táty vymlátili, že to, co věděl on, jsem věděla i já. Hlavně nám ale chtěli ukrást majetek,“ vyslechlo si pět příbramských školáků od paní Šeflové u ní doma.
Vězeňkyně bydlely v barácích po třiceti, většinu tvořily vražedkyně. „Dávali nám je za vzor, měly nás převychovat.“
Z lágru v Želiezovcích si odnesla doživotní následky v důsledku těžkého poranění páteře, odškodnění se složitě domáhala dlouho po revoluci. Jejímu otci komunisté z důchodu odečítali třetinu jako pohledávku za náklady spojené s vězněním.
***
P.S.
I kvůli takovýmto zvěrstvům se rozhodli Mašíni bojovat. Zdalipak je odpůrcům Mašínů líto paní Šeflové, stejně jako litují obětí Mašínů, členů KSČ, kteří tyto zločiny proti lidskosti podporovaly? JŠ
***
Pro presidenta Pavla nejsou Mašíni a Emil Kolben žádným přínosem, hodným vyznamenání?!
Read more...